Kovář, Martin; Rychlík, Martin: Noc v Mariboru. Nejen o dějinách a dnešním světě

Kovář, Martin; Rychlík, Martin
Noc v Mariboru. Nejen o dějinách a dnešním světě

recenze historie

Kniha odráží autorovu vášeň poznávat, chuť do života i pozitivní energii, kterých si tak váží na amerických studentech. Zachycuje jeho obdivuhodný kulturní a také literární přehled. Publikace tak díky tomu místy obsahuje i jakési hutné knižní minirecenze.

Výprava do mentálního světa historika a anglofila M. Kováře
Martin Kovář
a Martin Rychlík: Noc v Mariboru. Nejen o dějinách a dnešním světě. Vyšehrad, Praha, 2015, 240 s.

Po životopisných rozhovorech s Lubošem Kropáčkem a egyptologem Miroslavem Bártou vydal nedávno Vyšehrad další dvě knihy z této série: vedle skvělé knihy o Janu Rychlíkovi další s názvem Noc v Mariboru. Nejen o dějinách a dnešním světě. Ta pojednává o řediteli Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a prorektorovi této univerzity, profesorovi Martinu Kovářovi (*1965). Kniha podrobně líčí Kovářův – hlavně profesní – životopis a přibližuje jeho odborné a kulturní zájmy, oblíbené restaurace i turistické cíle.

Autorovy studentské zážitky z dob komunismu působí bizarně a současně místy až strašidelně: třeba když vzpomíná na jistou docentku, která při zkoušce vykřikovala, že by si přála, aby měl „Ludvíček Jagellonský“ během bitvy u Moháče kulomet. I z doby svého vlastního pedagogického působení uvádí některé politováníhodné příklady špatných učitelů („zamindrákovaná stará panna plná nenávisti k půvabným studentkám“). Kriticky se vyrovnává s děkanským působením Michala Stehlíka, svého soka při děkanské volbě, již Kovář prohrál. A zvláště ostře hodnotí morální profil světoznámého a uznávaného historika Miroslava Hrocha (*1932), odsuzuje jeho údajně arogantní chování ke studentům a spolupráci s StB.

To jsou ale víceméně výjimky. Jinak Kovář uvádí dlouhé a místy i monotónní seznamy svých oblíbených autorů, univerzit, na nichž stážoval, skvělých spolupracovníků, nápaditých žáků i prvotřídních učitelů, které jmenovaným lidem asi udělají radost, ale na ostatní mohou působit dojmem až únavným. Pozitivní stránky se snaží nacházet i na lidech, s nimiž jinak nesouhlasí například kvůli jejich proruské orientaci, jako je Václav Klaus.

Do textu se nemůže nepromítat autorovo anglofilství, takže dlouhé pasáže jsou věnovány jeho oblíbenému Londýnu i vybraným kapitolám z dějin britské monarchie, zvláště zrodu tamní demokracie a současného politického systému (ovšem ne tak podrobně a důkladně, jak to provádí například kniha Proč státy selhávají). Svoje místo v knize zaujímá i chvályhodná obrana sportu jako regulérního předmětu historického studia, mnozí Kovářovi kolegové se prý totiž bohužel domnívají, že jde o téma nehodné jejich „intelektuální úrovně“. Díky svému angažmá na VŠE i Filozofické fakultě dokáže autor podnětně srovnávat studenty obou škol, a to tak, aby byl maximálně spravedlivý a jeho úsudek vyvážený.

V závěru knihy se Kovář dostává ke své práci na knihách o kolapsech a regeneracích, jichž byl spolueditorem, a také k obecnějším úvahám o krizích současného světa. Jeho shrnutí dlouhodobé pomoci západních zemí Řecku, na niž si její obyvatelé až příliš zvykli jako na samozřejmost, má něco do sebe. Kovářova analýza současného chování Vladimira Putina, pramenícího podle Kováře ze strachu, není sice ani v českém prostředí nějak zvláště originální, ale podle mne není nepravdivá. Stejně jako je asi oprávněný jeho odpor k Noamu Chomskému a podobným „chytrákům“, kteří zveličují chyby Západu.

Kniha odráží autorovu vášeň poznávat, chuť do života i pozitivní energii, kterých si tak váží na amerických studentech, s nimiž strávil dlouhou diskusní noc v Mariboru, která dala knize název. Zachycuje jeho obdivuhodný kulturní a také literární přehled, který podle vlastních slov vyžaduje po svých studentech, ale zároveň sám prokazuje na mnoha stránkách recenzované knihy. Ta tak díky tomu místy obsahuje i jakési hutné a výstižné minirecenze, například o Flashkách od Evy Zábranové. Kniha dokazuje výbornou Kovářovu paměť i poctivost, s níž chce vyjmenovat všechny zaznamenáníhodné jedince, které v životě – osobně či prostřednictvím knih – potkal, i jeho snahu nikoho přitom nevynechat. Kvůli tomu ale text místy trpí, jak už jsme naznačili, přílišnou enumerativností. Autor se navíc občas utápí v detailech, namísto obecnějšího a více do hloubky jsoucího pohledu, který najdeme například u zmíněného (ovšem mnohem staršího) Jana Rychlíka – světlou výjimkou je přitom poslední kapitola Kovářovy publikace. Skeptik by tak možná řekl, že většina knihy se dá doporučit především těm, kteří chtějí být odborníky na životopis Martina Kováře, případně zájemcům o proměny pražského univerzitního prostředí od 80. let po dnešek nebo o vybrané části britských politických dějin a jejich vazby na krásnou literaturu. Namítnout ale můžeme, že na jednu knihu to zase není tak málo.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 44 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.