Reed, Jeremy: Lou Reed: Waiting For The Man

Reed, Jeremy
Lou Reed: Waiting For The Man

recenze kultura

Nedávno vydaný životopis Lou Reeda vybízí hned k několika zamyšlením, a to nejen o knize samotné. Jakkoliv ji protagonista pochválil, po pečlivějším přečtení se ukáže, že jde o dílo místy zmatené, pletoucí se a plné nepodložených tvrzení.

Lou Reed, spokojený sám se sebou...
Jeremy Reed: Lou Reed: Waiting For The Man. Život & hudba. Přel. Sylva Ficová, 65. pole, Praha, 2015, 279 s.

„Všechny knihy o mně jsou kecy. Až na tu Jeremyho,“ čteme na přebalu biografie hodnocení jejího protagonisty, tedy Lou Reeda samotného. A jistě to není proto, že s jejím autorem Jeremym Reedem sdílí stejné příjmení. V každém případě bychom měli být okamžitě ve střehu, Reed byl totiž známý svou nevraživostí vůči novinářům, již, popravdě řečeno, dost chápu; být nucen komunikovat s leckdy dosti nedovzdělanými žurnalisty jistě nebylo pro dosti vzdělaného Reeda nic příjemného. Reed byl ale také známý jako ješita, měl rád podkuřování a nesnášel kritiku. Chválí-li tedy právě tuto biografii, a ne jinou, může to znamenat dvojí: buďto je tak úžasná, anebo se autorovi podařilo svůj objekt náležitě vychválit.

Předem přiznávám, že jsem přesvědčen o té druhé možnosti, naopak proti údajným kvalitám textu, jak je vnímal potěšený Lou Reed, mám řadu výhrad. Nejdříve ale pár obecností. A také jednu větu pro domo: Pokud by se zdálo, že proti Lou Reedovi něco mám, není tomu tak. Jeho hudbu mám rád, vážím si jí, stejně jako jeho textů.

K psaní každé biografie můžeme přistoupit z řady úhlů: lze se omezit na pouhý popis životaběhu, s jeho vzestupy i pády, úspěchy i selháními, lze se zaměřit na jeden aspekt, například na vztahy dotyčného s opačným pohlavím či na jeho dobročinnost, anebo na jeho profesní činnost, životopis lze pojmout jako hloubkovou sondu do psyché dotyčného či dotyčné. Životopis může, jakožto jistá generalizace, sloužit k vystižení celé doby, autor může zaujmout postoj silně adorativní, může naopak svůj objekt zobrazovat v tom nejhorším světle, anebo se může – v mezích možností – snažit o jakous takous vyváženost a objektivitu. A může také – i k tomu dochází – psát spíše o sobě...

Další problém nastává s autenticitou: mnozí životopisci s objektem svého zájmu z různých příčin nikdy nepromluvili (teď je samozřejmě řeč o žijících), jsou tedy odkázáni na sekundární zdroje, a také na svou fantazii.

Co z toho plyne (omlouvám se za neúmyslnou hříčku) pro Reedova Reeda? Za prvé, s Lou Reedem nikdy nemluvil, musel tedy vařit z toho, co připravili jiní. Je však třeba přiznat, že vařil dovedně a chutně. Jen se mu to občas vymklo z rukou.

Kniha je, jak to obvykle bývá, pojatá chronologicky, ovšem začátky Reedovy dráhy jsou vzaty dosti hopem, pak se již autor víceméně drží – proporčně – Reedova vývoje i osobního života. Sympatické je, že nás příliš neprotahuje detaily Reedova života intimního, sprcha by pak byla jistě namístě. Koneckonců, Jeremy Reed je autor zkušený, ostatně, četl jsem jeho vydařenou novelu Diamond Nebula, sci-fi ovlivněné J. G. Ballardem a s Davidem Bowiem jakožto jednou z hlavních postav. Avšak ta řada nepřesností, zkreslení a soudů odněkud z Marsu jeho jistě dobré úmysly značně devalvuje.

Takže, píše-li například o albu Raven, že na něm „chybí zapamatovatelné, chytlavé melodie“, musíme si položit otázku, zda je to skutečně špatně. A kritizuje-li experimentující alba Scotta Walkera, která se prý, podobně jako Raven, „hodí nejvýš k jednorázovému poslechu, který se však u víceméně podobných skladeb zřídkakdy opakuje“, nelze než Jeremyho Reeda politovat a doporučit mu něco chytlavějšího. Zároveň si, jako nejednou, protiřečí – album je pro něj výsledkem „nestřídmosti a nedostatku sebekritiky“, o pár vět dál nicméně píše o jeho novátorství. A to už nevím, co si myslet...

Vůbec se Jeremy Reed prozrazuje jako odpůrce toho, co umělecky nějak vybočuje. Německý soubor Zeitkratzer, který v roce 2002 přišel s aranží Reedovy Metal Machine Music, je pro něj „potrhlý“, podobně se vyjadřuje o Reedově projektu Metal Machine Trio, jehož zvuk byl jen „výjimečně příjemný“, a opět opakuje, že si jeho album, stejně jako desku Metal Machine Music, „člověk obvykle znovu nepustí, pokud není posedlý drženými basovými tóny jakou Lou“. A jinde album MMM označuje za „neposlouchatelné a monotónní“. Píše-li o „výstředním“, „rozvrzaném a zmateném“ free jazzu klasiků žánru Ornetta Colemana či Dona Cherryho, připomíná to bolševické ždanovovské mravokárce.

A o Reedově posledním albu, ambientním projektu Hudson River Wind Meditation, mimořádně vydařeném, chváleném i renomovanými kritiky, píše, že jde o „bezbarvou nahrávku“. Někdy jsou jeho lapsy docela roztomilé, jako když píše o newyorském klubu Max’s Kansas City, otevřeném v prosinci 1966, který podle něj přitahoval lidi jako Allen Ginsberg, Dennis Hopper či Jackson Pollock. Posledně jmenovaného ale pouze jako ducha...

S reáliemi mívá zkrátka Jeremy Reed občas problém. Tak třeba na stejné stránce píše, že Danny Fields byl významnou postavou showbusinessu – inu, byl to člověk, který podepsal smlouvu se Stooges a s MC5, dělal manažera Ramones a bývá někdy označován za kmotra punku, což showbusiness zrovna není. O Williamu Burroughsovi píše, že měl v pětačtyřiceti silnou závislost na heroinu a prodával v New Yorku heroin. Inu, v pětačtyřiceti žil Burroughs již pět let v marockém Tangeru a právě v té době se své závislosti zbavil. A Burroughsovy „střihy“ nebyly rozhodně založeny na metodě „náhodné koláže“. To ani náhodou! Stejně tak nebyly jeho romány „zmateným vyprávěním“.

Skladbu The Ostrich, již Reed napsal coby námezdní autor, nahrála skutečně skupina The Primitives. Mohl nám ale autor také prozradit, že jejím členem byl nejen Lou Reed, ale i John Cale, tedy dva zakladatelé pozdějších The Velvet Underground. À propos Cale: zdůvodňuje-li Jeremy Reed jeho vypuzení z kapely tím, že si to s ním Reed „nemohl rozdat“, tedy vyspat se s ním, zdá se mi, že už je to hodně přes čáru.

Vlastně je docela nápadné, jak často Jeremy Reed různé aspekty vysvětluje homosexualitou, a to jak Reedovou, tak obecně – jako podobně „potrhlá“ a „zmatená“, to abych použil jeho výrazů, vyznívá jeho interpretace vyloženě feťáckého textu písně Waiting For The Man, kdy míní, že onen zoufalý narkoman, čekající na dealera, je spíš „bystrým vysokoškolákem s nevyjasněnou sexuální identitou“, toužícím po muži, který má „chuť kouřit něco jiného než cigára“. O kom zde vlastně Jeremy Reed píše?

Podobně by neobstálo vysvětlování „disharmonického“ projevu Velvetů roztrpčeností z „anti-homosexuální legislativy“, jejich zvuk pramenil někde úplně jinde a Jeremy Reed by si to mohl nastudovat. Koneckonců, tvořil jej nejen bisexuál Reed, ale i zcela heterosexuálně nasměrovaní John Cale, Sterling Morrison a Maureen Tuckerová. Stejně tak je zmatené označovat Rimbaudovu Sezónu v pekle za jeden ze zásadních textů „alternativního průkopnictví za hranicemi slušnosti“.

Jak přišel Jeremy Reed na to, že Patti Smith, Ramones, Television či Talking Heads „uboze kopírovali Reedovo mimořádné mistrovství“, by mě vážně zajímalo. Ostatně, pokud Talking Heads byli pouhými kopisty, proč je tedy zařazena koncertní fotografie Lou Reeda s Davidem Byrnem? A kde biografista přišel na to, že Bowieho vynikající, naprosto jednohlasně vynášená alba Low, Heroes a Lodger jsou „ambientně zmatená, údajně artová“? Kritickou hantýrku má autor zjevně rád, na jednom místě třeba píše o Reedovi jako o „archetypálním jednoakordovém dekonstruktivistovi“ – mimochodem, nevím, co tím vlastně myslel ani jak by se toto vymezení Reedovi líbilo. V jednom ale s Jeremym Reedem rád a ochotně souhlasím – „nejlepší Reedovy písně, podobně jako ty Dylanovy, obstojí jako básně“. Ano, obstojí a takových textařů v rocku či pop music skutečně příliš není.

Překladu Sylvy Ficové nelze nic vytknout, snad jen pár rýpnutí: v souvislosti s americkou drogovou scénou by se asi neměl v překladu objevit výraz „pervitin“ – v originále byl nejspíš speed, tedy amfetamin. Stanice podzemky na Lexington Avenue (v textu písně Heroin) není rozhodně konečná, následuje ještě deset zastávek, a Lennonova vražda nebyla „vykonaná“, ale spáchaná. Jistě je ale dobře, že pokud jsou v knize citace textů, pod čarou najdeme jejich překlad.

Jaký je tedy celkový dojem z knihy? Jeremy Reed zkrátka leckdy vypadá jako lehce konzervativní, sebestředný autor, který si libuje v nepodložených tvrzeních, a jakmile cokoliv byť jen trochu vybočuje, je to zmatené či hloupé. Budiž, totéž mě však místy napadá v souvislosti s jeho textem. Lou Reed, spokojený sám se sebou...
 

© Josef Rauvolf

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Antonín Kudláč, 06.02.2016 17:53
Reed, Jeremy: Lou Reed: Waiting For The Man
Rád slyším, že pan Vaněk uznává vliv redakce na výslednou podobu překladu. Když jsme spolu kdysi diskutovali o překladu Stephensonovy Rtuti a poukazoval jsem na výše řečené, zdálo se mi, že tuto věc příliš v potaz nebere...
Vložil: Jan Vaněk jr., 06.02.2016 14:52
Reed, Jeremy: Lou Reed: Waiting For The Man
S recenzentem se neshodnu: Jednak by překladu šla vytknout řada nepřesností a trapných chyb. Např. Andrea Feldmanová, která skočila ze 14. patra poté, co si před dům domluvila schůzku s několika bývalými milenci (mimochodem, podle jiných zdrojů než ten Reedův „vypadla [flew out] z okna“ nikoli „s biblí... v jedné ruce a křížem ve druhé“, nýbrž s plechovkou Coca-Coly a růžencem, což spíš odpovídá její exhibicionistické Hassliebe k Warholovi), to samozřejmě neudělala v absurdních „4:30 ráno“ (str. 75; viz asi jediná ukázka dostupná online http://www.bux.cz/knihy/197639-lou-reed-waiting-for-the-man-zivot-a-hudba.html ), nýbrž odpoledne (4.30 p. m.) – popletši denní doby, přešívá česká verze také "having made dates that afternoon" na "odpoledne předtím si domluvila schůzku". Také ve Feldmanové případě nelze překládat starred jako „hrála hlavní roli ve třech Warholových filmech“. ------ Naproti tomu o stránku dřív, kde začíná kapitola delším výkladem o metamfetaminu, je vidět, že přinejmenším tam je "pervitin" uveden jen jako vysvětlující synonymum: "methamphetamine, speed or crystal meth ... comes as a powder, crystals known as ice, crystal meth, or in a tablet form" - "metamfetaminem, speedem či perníkem ... se dodává v podobě pervitinového prášku, krystalků, kterým se říká sníh, nebo tablet". Chemicky je to opravdu totéž, i když jde diskutovat o tom, jestli používat "pervitin" po tomto úvodním výčtu jako jediné, libovolně zaměňovatelné označení, není z kulturního hlediska jako např. domestikovat hamburgery "sekaný biftek". ------ Jak už jsem myslím podotýkal, kampaň iLiteratury za veřejné uznávání významu překladatelů pro vydávané knihy je chvályhodná, ale právě tak by bylo dobré, kdyby aspoň v bibliografických údajích uváděla i redakci, jež mívá na výslednou podobu textu rovněž zásadní vliv: zde je podepsána odpovědná redaktorka Vendula Kadlečková.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1892x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce