Konference Do černého 2016

Konference Do černého 2016

aktualita kultura

Kdo naučí čtenáře číst, když se to rodině a škole nepovede? Komu nejvíce vadí skvrny umělé krve u knihovnických polic s detektivkami? Může být knihovník i vypravěčem? Má smysl hrát v knihovnách Dračí doupě? A jak obecně zvyšovat kreativitu v knihovnách? Na tyto otázky se snažil hledat odpovědi druhý ročník konference Do černého 2016.

Konference Do černého 2016 aneb o kreativitě v knihovnách podruhé

Kdo naučí čtenáře číst, když se to rodině a škole nepovede? Jaká je role knihovny na cestě ke čtenářství a informační gramotnosti? Vejde se socha mezi regály s knihami a jsou knihovny vhodným prostředím pro prezentaci moderního umění? Jak občané reagují na čtenářské lavičky Mahenka a Jiřinka nebo na automat vydávající knihy náhodně? Komu nejvíce vadí skvrny umělé krve u knihovnických polic s detektivkami? Může být knihovník i vypravěčem? Má smysl hrát v knihovnách Dračí doupě? A jak obecně zvyšovat kreativitu v knihovnách? Na tyto otázky se snažil hledat odpovědi druhý ročník konference Do černého 2016, která se letos na konci ledna konala v Městské knihovně v Praze.

Zahájil ji ředitel pořádající instituce Tomáš Řehák, který vyzdvihl význam obecné kreativity. Odvolával se přitom na experta na kreativní ekonomiku Richarda Floridu a na jeho teorii kreativní třídy. Podle ní jsou lidé, kteří mají možnost využít svůj kreativní potenciál, „šťastnější, ať už je tomu tak v rámci práce pro hi-tech firmu, v Googlu, v Nokii, či v rámci práce v umění, grafickém designu, v továrenské dílně nebo kdekoli jinde“. A zvláště Řehák zdůraznil důležitost kreativity v knihovnách, její podněcování je podle něj dokonce důležitější než samotné půjčování knih.

Martin HakNásledovaly příspěvky jednotlivých přednášejících. Například Vojtěch Vojtíšek z Městské knihovny v Praze představil systém vnitřních grantů jako „systém podpory iniciativy a kreativity“ v rámci větší instituce. Spočívá v tom, že když zaměstnanec přijde s nápadem a nápad projde skrze určitou komisi, tak se uskuteční. Mimo hierarchii vedení, mimo ostatní nutné povinnosti. Někdy jde o drobnosti, jindy o docela velké věci. – Spisovatelka, lektorka a metodička Klára Smolíková referovala o tristním stavu výuky literatury na mnoha českých školách i o rozšířené představě mnoha učitelů, pro které je četba dobrá hlavně k rozšiřování slovní zásoby žactva. – Dvě zaměstnankyně Knihovny Jiřího Mahena v Brně vysvětlily koncept laviček, do nichž odkládají knihy, které jsou z hlediska jejich instituce nepotřebné, ale přitom stále ještě ne rozpadlé a „hnusné“, nýbrž pro čtenáře potenciálně nadále atraktivní. – Viktor Špaček z pořádající knihovny promluvil o tom, jak se v prostorách jeho instituce vyjímali obří trpaslíci K. Gebauera a jak návštěvníci naložili s vystavenými popelnicemi proměněnými jistým umělcem v rovněž značně naddimenzované monstrance, ovšem bez skutečných hostií. – Kristýna Obrdlíková z Krajské knihovny v Pardubicích přednesla příspěvek na téma Dračí doupě jako cesta ke storytellingu. Pobývání v tomto fikčním a herním světě pojala jako jednu z vhodných příležitostí, jak mladé návštěvníky knihovny přitáhnout k zájmu o četné související oblasti jako heraldiku, každodenní život ve středověku, či dokonce okultismus. A jmenovala i další důvody, proč může být tato hra přínosná: „Je to aktivní kolektivní zábava provozovaná tváří v tvář. Musíte se zvednout a potkat se s přáteli. Strávíte s nimi odpoledne a v rámci svých rolí si užíváte příběh. Často k tomu potřebujete víc než jen hlas a schopnost vyjádřit se. Učíte se vyprávět pro ostatní, naslouchat jim, rozhodovat se, řešit hádanky.“ – Posledním vystupujícím byl Martin Hak. Tento nevšední muž vystupuje s divadlem jednoho herce, je vypravěčem příběhů a lektorem kurzů a workshopů zaměřených na vyprávění příběhů (tzv. storytelling) a oblast dramatického umění vůbec. Mluvil o tom, jak se dají převyprávět příběhy již existujících literárních děl tak, že na jejich základě mohou vznikat samostatné dramatické útvary. A to tak, aby to v posluchačích vybudilo touhu přečíst si původní příběh v celku.

V následujících workshopech se pak účastníkům nabízela možnost, aby se sami zapojili do dění: mohli ztvárnit své oblíbené literární hrdiny (Larp Ook!) nebo na workshopu improvizačního divadla vyzkoušet techniky odbourávající trému, probouzející jejich kreativitu a smysl pro improvizaci. Mohli navštívit rychlokurz mediální výchovy pro knihovníky, žurnalistický workshop nebo si vyzkoušet, jaké to je, být v kůži začínajícího spisovatele. A také se mohli vydat na cestu časem do dob, kdy kniha vzbuzovala úžas a kdy knihovníci byli strážci paměti, a instruováni K. Smolíkovou zažívat, s čím se potýkali písaři ve starověkém Egyptě či v předkolumbovské Americe, jak se otiskuje klínové písmo a jak se zdobí středověký kodex.

Obecné úvahy o kreativitě působí efektně a mnoho nestojí. Z tohoto hlediska by leckdo mohl namítat, že se o tom, jak se místní knihovny budou proměňovat v komunitní centra a místa setkávání, podněcující zvídavost a další skryté talenty návštěvníků, hlavně píše a mluví, ale žalostně málo vizí se prakticky realizuje. Ve srovnání s mnoha západními institucemi mají české knihovny jistě stále ještě co dohánět. Zároveň ale i tato akce ukázala, že jisté konkrétní náznaky pohybu kýženým směrem jsou i u nás stále hojnější. Nezbývá než doufat, že podobné akce tento nadějný trend akcelerují a povzbudí.

 

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložil: jan lukavec, 08.02.2016 12:09
Konference Do černého 2016
Nejsem mluvčím ani zaměstnancem Městské knihovny v Praze. Sám za sebe můžu napsat jen to, že s popsaným jednáním jsem se v pobočce na Mariánském náměstí nikdy nesetkal, ač tam chodím pravidelně. Vyloučit se ale samozřejmě nedá, smůlu na konkrétního člověka můžeme mít kdekoli.
Vložil: Jakub K., 08.02.2016 10:14
Konference Do černého 2016
Sestupme ze vzdušných zámků (viz témata v článku) zpět na zem, neboť jen tam se jakékoli komunitní prvky ustavují. Vztah pracovníků ústředí MK na Mariánském náměstí je tristní. Nedávno jsme tam s dcerou zašli - vstup s batohy a tašky je zakázán, hlásají cedule na vstupních dveřích, musíte odložit... do šatny. Odložili jsme, byť to - kvůli péči pomalého, obézního chlapíka - trvalo věčnost. Když jsme knihy vypůjčili a chtěli batohy a bundy, v šatně nikdo. Po 10 minutách čekání jsem se obrátil na pracovníky sedící naproti, v příjmu vracených knih. Slušně jsem se jedné paní zeptal, netuší-li, co mám dělat, když chci kabát a v šatně nikdo. Obořila se na mě dost hrubě, proč je jí proboha ptám, že se šatnou nemá knihovna nic společného, a pak si ještě s pánem vedle na můj účet vyměňovali pohledy a komentáře stylu "no takového debila...". Jak na tomhle budovat vstřícnou instituci? Tož tak - je to o lidech. Běžně chodíme do pobočky na Korunní, a ta skutečně žije a lidé (a děti!) se tam pravidelně stahují na projekty a akce. A zaměstnanci je chápou jako partnery, ne jako odpudivý hmyz...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1271x

Inzerce