Beauchard, David (in Týden)

Beauchard, David (in Týden)

rozhovor komiks

David Beauchard alias David B. patří k nejslavnějším evropským komiksovým tvůrcům. Poslední část jeho šestidílného autobiografického příběhu Padoucnice vyšla česky v roce 2007. Autor tehdy přijel do Prahy, aby komplet pokřtil.

Svou bitvu jsme už vyhráli

David Beauchard alias David B. patří k nejslavnějším evropským komiksovým tvůrcům. Poslední část jeho šestidílného autobiografického příběhu Padoucnice vyšla česky v roce 2007. Autor tehdy přijel do Prahy, aby komplet pokřtil.

Pavel Mandys: V roce 1990 jste byl jedním z šesti lidí, kteří stáli u zrodu nakladatelství L’Association. Šlo zároveň o sdružení podobně smýšlejících komiksových tvůrců, jimž se v průběhu devadesátých let podařilo významně proměnit názor Francie na tento žánr. Před dvěma lety jste ale L’Association opustil a brzy vás následovali další. Co se stalo?
David Beauchard: Původně to byla velmi volná skupina kamarádů, která chtěla dělat komiksy jinak, než bylo tou dobou ve Francii obvyklé. Tedy nikoli triviální akční příběhy pro děti, ale plnohodnotná autorská díla. Komiks jsme chápali nejen jako druh zábavy, ale jako prostředek uměleckého vyjádření srovnatelný s literaturou nebo s filmem. V posledních letech však přátelské vazby z L’Association téměř vymizely, do všeho začaly zasahovat peníze a také snaha posilovat vlastní vliv, hlavně ze strany Jeana Christopha Menuho. Kvůli tomu jsem sdružení nezakládal a neměl jsem důvod v něm dál zůstávat. Po mně odešli například Lewis Trondheim či Joann Sfar.

Pavel Mandys: Christoph Menu si v úvodníku letošního katalogu nakladatelství stěžuje na to, že autorský komiks ve Francii podlehl tlaku komerce. Má tím na mysli právě vás?
David Beauchard: On je teď asi trochu zatrpklý. Ale je pravda, že nakladatelé, kteří předtím o naše práce ani nezavadili, se v posledních letech velice snaží buď vydávat přímo naše tituly, nebo alespoň díla podobného druhu. Já jsem na to hrdý, protože komiks jako svébytný druh umění pro dospělé inteligentní čtenáře jsme prosadili právě my. Dokonce v takové míře, že to začalo být zajímavé i pro největší francouzské vydavatelské domy. Trondheim vydává u Delcourta, já pracuji pro konkurenční Dargaud. Další práce, například album s názvem Zahrada ve zbrani, jsem vydal u obnoveného undergroundového nakladatelství Futuropolis, které ovšem nyní patří Gallimardu. Nestěžuji si. Mohu si dělat, co chci a jak chci, navíc za to dostávám dobře a pravidelně zaplaceno, takže už nemusím kreslit na zakázku jako dříve. Dost možná, že se L’Association v té podobě, v jaké fungovalo, trochu přežila. Zestárli jsme, změnili se, změnilo se i prostředí kolem nás. Svou bitvu o autorský komiks jsme vyhráli, teď by možná měla přijít další generace.

Pavel Mandys: Zahrada ve zbrani vypráví o Janu Žižkovi a adamitech. Jak jste se k tomuto tématu dostal?
David Beauchard: Vždycky jsem se hodně zajímal o dějiny - především těch zemí, o kterých se ve francouzských učebnicích mnoho nedočtete, tedy zejména o Asii a východní Evropu. A také mě zajímají různé skupiny okrajových náboženských či duchovních hnutí, heretici a odpadlíci. V jedné knize jsem narazil i na husity a napadlo mě o nich něco udělat. Navíc jsem odmala chtěl kreslit příběhy z historie - ale po svém. Teď chystám knížku o Itálii po první světové válce: o fašistech, komunistech, nacionalistech, esotericích a všem tom novém a neobvyklém, co se v té době v Evropě objevilo.

Pavel Mandys: Měl na zájem velkých nakladatelských domů vliv nečekaný komerční úspěch komiksového románu Persepolis od Marjane Satrapiové, kterou jste objevil a jež také vydávala u L’Assotiation?
David Beauchard: Určitě ano, ale sháňka po nás začala už dříve, na konci devadesátých let. Určitě to souviselo s obdobným vývojem v Americe a úspěch Persepole to jen posílil.

Pavel Mandys: Jak se vám líbil animovaný film natočený podle Persepole?
David Beauchard: Zatím jsem ho neviděl, tak k němu nemohu nic říct.

Pavel Mandys: Je možné, že se na plátně objeví i Padoucnice?
David Beauchard: Zatím se mi ozvali dva producenti, oba z Ameriky, tak zvažuji jejich nabídky. Rozhodně nepřistoupím na nějaké obsahové změny, například děj se v žádném případě nebude přesouvat z Francie. Uvidíme, nerad bych předbíhal.

Pavel Mandys: Padoucnice vypráví o vašem dětství a dospívání po boku staršího bratra, který trpí těžkými epileptickými záchvaty. Intimní rodinné příběhy líčíte velmi podrobně. Jak na to reagovali vaši rodiče?
David Beauchard: Zejména matka byla ze začátku velmi rozzlobená. Měla dojem, že rodinu vidím v těch nejčernějších barvách, a byla přesvědčená, že to zdaleka není tak hrozné. Tyhle její výčitky jsem dokonce zařadil do druhého dílu. Časem si rodiče zvykli a už se k tomu ani moc nevyjadřovali.

Pavel Mandys: Jenže ono na těch jejích námitkách něco je - sebe i okolí vnímáte opravdu dost temně…
David Beauchard: Pro mne to bylo velmi těžké období, a proto jsem vše pojal právě takhle. Navíc při vzpomínání se člověku vždycky spíš vybaví ty vyhrocené okamžiky.

Pavel Mandys: Když vaši rodiče zjistili, že medicína na bratrovu nemoc nestačí, hledali pomoc u různých alternativních skupin od makrobiotiků přes antroposofy až po více či méně bizarní samozvané guru evropského i asijského původu. Vy se na všechny díváte s despektem, ironizujete je a vyčítáte jim manipulativnost, sebestřednost, touhu po moci a majetku. Členové takových skupin bývají nebezpečně aktivně ostražití vůči kritice. Reagoval někdo z nich na Padoucnici?
David Beauchard: Mně osobně ani nakladatelství nikdo nevyhrožoval. Doslechl jsem se, že dcera vůdce jedné z komunit byla velmi rozhořčená kvůli tomu, jak jsem jejího otce zachytil, ale veřejně si nestěžovala. Ani neměla důvod, své zážitky líčím co možná nejvěrněji. A podobné skupiny mě fascinují pořád - nejvíc jedinci, kteří získali pocit, že objevili princip fungování vesmíru.

Pavel Mandys: Závěrečný díl Padoucnice vyšel ve Francii před čtyřmi lety. Je na tom od té doby bratr lépe?
David Beauchard: Vlastně se nic nezměnilo, medicína zatím nedokázala na typ epilepsie, kterou bratr trpí, najít účinný lék. Momentálně je v ústavu na jihu Francie, bere léky, které sice oslabují sílu záchvatů, ale zároveň ho otupují. Je apatický, zpomalený, ztrácí paměť. A žádná naděje na obzoru.

© Pavel Mandys
publikováno v časopise Týden 12. 11. 2007
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2053x

Inzerce
Inzerce