DeLillo, Don: Anděl Esmeralda

DeLillo, Don
Anděl Esmeralda

recenze beletrie zahraniční

České vydání povídkového výboru žijícího klasika Dona DeLilla je knižní událostí loňského roku. Ve své pozdní tvorbě, vyznačující se rozporuplným přijetím ze strany kritiků, věnuje americký „básník paranoie“ velkou pozornost jazyku, který je pro něj neodvratně poznamenán popkulturou.

Jakým jazykem mluví andělé?
Don DeLillo: Anděl Esmeralda. Přel. Petr Onufer, Argo, Praha, 2015, 208 s.

Jak mluvit o něčem, co se slovům vzpírá? Jak myšlenkově uchopit, kriticky obsáhnout text génia, rozumíme-li jím takového autora, jenž dokáže sdělit jazykem něco, co jsme neurčitě pociťovali, leč měli za to, že to do slov vtěsnat nejde? Čteme, zakoušíme radostný pocit z objevu, že jsme odhalili další mohutnost jazyka, ale sotva se ten letmý náhled pokoušíme zachytit vlastními slovy, je pryč, věčně prchavý, uchopitelný jen géniem a dávající se porozumění v epifanii. Kritik má v tomto ohledu úlohu lehčí než překladatel: může shrnout, okomentovat, ba dokonce zaujmout vlastní názor, přičemž se za samozřejmé pokládá, že jeho náhled nebude věrná interpretace. Překladatel má u takového autora úkol nesrovnatelně obtížnější: musí být věrný. Jenže jak být věrný někomu, komu lze tak obtížně být práv?

I proto zaslouží uznání Petr Onufer, že se pustil do úkolu, který mohl v nejlepším případě skončit čestnou prohrou. Budiž konstatováno, že odvedl vynikající práci – překlad je dostatečně nápaditý, zároveň přesný a poctivý. Kniha se nečte dobře, neplyne, naopak místy je neobyčejně protivná, text se čtenáři vyhýbá, brání se byť nejobecnějšímu uchopení, ale zároveň je jako bodlák, který se přilepí na šat a nechce pustit. Onufer odolal pokušení text zkrášlovat, hojit zmučenou syntax či vysvětlovat. Jeho překlad se dotýká hranice možného a za to zaslouží potlesk.

Anděl Esmeralda, povídkový výbor vycházející Onuferovou péčí v Argu, je totiž zdaleka nejobtížnější DeLillova kniha a velmi zřetelně poukazuje na tendenci autorovy tvorby, která v posledních letech stále častěji vyvolává úžas, ba nepochopení ze strany kritiků. Lze ji vysledovat k novele s obtížně přeložitelným názvem The Body Artist, výrazně pak pokračuje v knize Cosmopolis a kulminuje v novele (vlastně spíš črtě) s obskurním názvem Bod omega. Řada kritiků vnímá tuto tendenci jako nějaký obrat, jako odklon k psaní, jímž si DeLillo vydobyl postavení novodobého klasika s romány jako Bílý šum, Prašivý pes nebo Podsvětí.

Takový názor je však třeba opustit nejdéle po přečtení sbírky Anděl Esmeralda, jež v anglickém originále vyšla roku 2011. Výběr je významný už v tom, že není průřezový. Začíná v roce 1979, a DeLillo tak zcela zjevně a nepochybně záměrně opomíjí texty, které napsal před tímto datem, tedy za dobu skoro dvaceti let (debutoval povídkou Řeka Jordán v roce 1960), texty z prvního období své tvorby, do něhož patří i později odmítnutá románová prvotina Americana. Je to příznačné. Usměvavá Amerika hippies a s ní spojený masový optimismus, to není svět, jemuž by Don DeLillo rozuměl a který by dokázal znázornit. Jeho svět začíná s atentátem na Kennedyho a aférou Watergate, tedy v době, kdy už nelze ani náznakem mluvit o nějaké „nevinnosti“ Ameriky. Právě od osmdesátých let lze sledovat v DeLillově díle jistý příklon k lakoničnosti – ani Podsvětí není v tomto ohledu žádnou výjimkou, jen jde o mimořádně dlouhý úsečný román. Tato úsečnost má nepochybně úzkou spojitost s převládající atmosférou paranoie a motivem entropie, ba dokonce imploze.

Ostatně DeLillo byl různě označován za „básníka paranoie“ či „básníka entropie“. Efektní označení, nepochybně, přesto vposledku vychýlená. Směřují pozornost k motivům a odvádějí ji od jazyka. Don DeLillo je totiž především básník a patrně není v současné anglicky psané literatuře spisovatel, jenž by se tak pozorně, obsesivně a zároveň bolestně potýkal s jazykem. V jeho próze jazyk pozbývá významu communicatio a přiklání se k významu communio. Často ritualizované promluvy, zejména v dialozích, odkazují ke kulturním stereotypům, mnohdy formovaným populární kulturou, přičemž jako velmi silná inspirace se ukazuje kinematografie. Biograf se stává novým chrámem Páně, scény z kultovních filmů nabývají podoby liturgie a jejich opakování zakládá možnost transcendence. Anebo aspoň pokusu o ni. DeLillovy texty jsou texty z odkouzleného světa. Zeje v nich propast mezi slovy a věcmi, přitom ale palčivě ukazují, že jazyk je tím jediným, co nám zbylo jako vzpomínka na někdejší jednotu. Je to ale výhradně jazyk psaný. Mluvená řeč valného významu nemá, ostatně proto jsou v posledních DeLillových knihách všechny dialogy tak nepřirozené a šroubované. Doba, kdy řeč měla nějaký význam, kdy byla promluvou bytosti s tou či onou identitou, ta je dávno pryč, a to prostě a jednoduše proto, že identita se rozpustila v houšti symbolů a archetypů popkultury. Zůstal jen text jako fragment skulptury, text ve své fyzické podobě, kterou je třeba podrobovat novému a novému zkoumání.

Čtenářsky nejobtížnějším aspektem DeLillových textů – a povídky ze sbírky Anděl Esmeralda to ukazují více než jasně – je téměř absolutní parataxe, mezi větami často chybí jakékoli logické pojítko. Zde je opět třeba složit poklonu překladateli: Petr Onufer statečně odolal pokušení nabídnout nějaké provázání i tam, kde text působí jako už nesnesitelně nespojitý. Zatímco v románech a novelách (Podsvětí, Prašivý pes, Libra II) najde čtenář úlevu v jakémsi jednotícím motivu nebo zevšeobecňujícím sdělení, povídky v téhle sbírce žádné takové útočiště nenabízejí. Byla by však chyba se domnívat, že jako takové jsou vyjádřením nějaké beznaděje. Naopak, jsou velmi optimistické a vysvětlení nabízí autorova neprávem opomíjená kniha Bod omega. Tváří v tvář realitě světa a geografickému času by hypotaxe byla nebetyčnou troufalostí. Inspirován dílem jezuitského teologa a přírodovědce Pierra Teilharda de Chardin a svého velkého literárního vzoru Flannery O’Connorové, DeLillo vnímá hypotaxi jako možnou výhradně z „bodu omega“ – tedy z onoho úběžníku, k němuž směřují všechny věci.

Asi nejsilněji tento pohled rezonuje v titulní povídce. Znásilněná dvanáctiletá sirota Esmeralda, svržená ze střechy věžáku, opisuje pohyb padlého anděla, ale stává se andělem skutečným, když se obraz její tváře zableskne na billboardu nad železniční tratí. V tlumených tónech ale zaznívá i v dalších textech: ať už je to první, téměř kafkovská povídka o páru uvězněném na ostrovu v Karibiku, anebo naopak velice vtipný text Srp a kladivo o finančním defraudantovi (anebo „oběti finanční krize“ – záleží na úhlu pohledu), jemuž se jeho příjmů zbavená manželka mstí skrze jejich děti vystupující v bizarní reality show.

Každopádně Anděl Esmeralda je – i díky výbornému překladu – knižní událostí roku. Není to kniha líbivá, hezká, ale o to významnější. Mimo jiné i jako připomínka, že velké umění se nepodbízí a nebojí se překračovat žánry.

 

© Ladislav Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 48 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Milan, 08.02.2016 07:36
DeLillo, Don: Anděl Esmeralda
Já bych se přimlouval hlavně za nový (lepší) překlad DeLillova Bílého šumu a za překlad románu Libra (Váhy).
Vložil: k, 07.02.2016 14:01
DeLillo, Don: Anděl Esmeralda
Vynikající kniha; pro mne jedna z nejlepších z loňského roku. A tajně (a teď tedy i částečně veřejně) doufám, že se dočkáme překladu dalších DeLillových knih. (Zvláště bych si přál Players, The names a Mao II.)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 3073x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce