Mukherjee, Siddhartha: Vládkyně všech nemocí. Příběh rakoviny

Mukherjee, Siddhartha
Vládkyně všech nemocí. Příběh rakoviny

recenze přírodní vědy

Tato čtivá kniha je cenná i proto, že může čtenáři pomoci oprostit se od zavádějících či nebezpečných analogií spatřujících například v islámu celoplanetární „rakovinu“. Její poselství je prosté a jednoduché: svoji rakovinu si každý bez rozdílu neseme v sobě.

Královna nemocí či netvor představující zdeformovanou verzi nás samotných? Poutavý životopis rakoviny
Siddhartha Mukherjee:
Vládkyně všech nemocí. Příběh rakoviny. Přel. Jan Šmarda, Masarykova univerzita, Brno, 2015, 517 s.

„Když jsem začal psát tuto knihu, představoval jsem si svůj projekt jako ‚historii‘ rakoviny. Cítil jsem však, že píšu nikoliv o něčem, ale o někom. Předmětem knihy byla věc, která se denně přeměňovala do objektu připomínajícího jedince – záhadného pomatence, obraz v zrcadle. Nevznikala tak historie nemoci z lékařského hlediska, ale něco osobnějšího a niternějšího: její biografie.“ Těmito slovy popisuje lékař, vědec a spisovatel Siddhartha Mukherjee (*1970) vznik i název své knihy Vládkyně všech nemocí. Příběh rakoviny (The Emperor of All Maladies: A Biography of Cancer). Jde o čtivou a fundovanou publikaci, za niž byl oceněn Pulitzerovou cenou (2011) a cenou deníku Guardian. Časopis TIME knihu zařadil mezi 100 nejvlivnějších anglických knih od roku 1923 a New York Times Magazine mezi 100 nejlepších odborných knih všech dob.

Autor v ní vysvětluje historii rakoviny od nejstarších písemných záznamů až po současnost. Začíná tedy „prvními doloženými zmínkami ve starověku, graduje epochální bitvou ve dvacátém století, kdy se lidé snažili nemoc vyléčit, ovládnout a porazit, a zatím končí radikálně novým pochopením její podstaty“. Hrdiny této biografie jsou lidé svádějící neuvěřitelně těžký zápas o život – od perské královny Atossy, jíž řecký otrok vyřízl maligní nádor z prsu, přes první pokusy s jednoduchou radiací a chemoterapií v devatenáctém století až po současné trendy, kdy si každý (dostatečně movitý) člověk může díky testům DNA nechat zjistit, jak vysokou má pravděpodobnost, že u něj zhoubná nemoc propukne. Hlavní postavou knihy je ovšem především rakovina samotná. Autor o ní píše dokonce se špetkou jistého obdivu: „Zakládá kolonie v nepřátelském prostředí, hledá ‚azyl‘ v jednom orgánu a pak se stěhuje do dalšího. Žije intenzivně, vynalézavě, divoce, teritoriálně, chytře a dokáže se bránit – někdy jako by nás učila, jak úspěšně přežít.“

Prosazuje se totiž ta nejschopnější rakovinná buňka. Tento pro člověka neradostný a vytrvalý cyklus mutace, selekce a růstu vytváří buňky, které jsou pro život a růst vybaveny čím dál lépe. Podle autora „v některých případech tyto mutace urychlují vznik mutací dalších. Genetická nestabilita tvorbu mutantních klonů bláznivě podněcuje. Rakovina tak zneužívá základní logiku evoluce způsobem, který u žádné jiné nemoci neznáme. Jestliže jsme jako druh vrcholným produktem darwinovské selekce, pak totéž platí o této neobyčejné nemoci, která se v nás ukrývá.“ Nádorové buňky totiž dokážou nejen růst, ale také se přizpůsobovat rychleji než ty zdravé. V tomto směru jsou prý dokonalejší.

Zároveň ale autor samozřejmě „fandí“ vědcům, kteří proti rakovině bojují. A současně spílá firmám, které svými produkty podporují vznik zhoubných nádorů. Mukherjeeho silný hněv se – zřejmě oprávněně – snáší zvláště na hlavy kapitánů tabákové lobby. Mluví dokonce o „obrovské zvrácenosti“, s níž se snažili zatajovat výsledky výzkumů, které již od 50. let 20. století jasně prokazovaly škodlivost kouření. Případně její představitelé přistupovali na strategii vyvolávání pochybností, protože „ty jsou nejlepším prostředkem, jak záplavě faktů konkurovat“ (což je tedy strategie praktikovaná nejen současným Kremlem).

Autor uvádí množství drastických podrobností z lékařské praxe středověku či z druhé poloviny 19. století. Tehdy někteří chirurgové prováděli mastektomii (odstranění prsu) natolik radikálně, že se ramena pacientky trvale zhroutila dovnitř. A Mukherjee také čtenáře zavádí do zákulisí vědeckých laboratoří, mezi vědce, z nichž například jeden z experimentálních důvodů spolkl karcinogenní bakterie. Zajímavě líčí také důležitost toho, jak si jednotliví lékařští specialisté mezi sebe rozdělují či pro sebe uzurpují jednotlivá onemocnění. Například leukemie byla po jistou dobu „sirotkem“: nespadala ani pod internisty, ani pod chirurgy. Částečně i proto se ale výzkum této nemoci stal „semeništěm paradigmat“ a postupů využitelných pak i pro jiné a častější druhy rakoviny (ostatně ta podle něj není jednou chorobou, ale celou skupinou nemocí). V souvislosti s tím ale pranýřuje sobectví a nedůvěru mezi profesionály různých disciplín, jako je chirurgie a chemoterapie, jež bránily pokroku ve výzkumu rakoviny.

Autor ale nezůstává pouze u čisté vědy. Chvályhodně vykresluje vývoj náročného a nákladného boje proti rakovině na pozadí širokého politického i kulturního kontextu. Uvádí i umělecká díla, která tuto problematiku reflektovala, jako román Rakovina od Alexandra I. Solženicyna. A komplementárně k tomu cituje i vyjádření vědců, kteří v nich podstatu svých zcela skutečných objevů osvětlovali i prostřednictvím fantastických příběhů. Jako Harold Varmus (*1939), který spoluobjevil, že rakovina je v jistém smyslu „obsažena“ v našem genomu a čeká na svou aktivaci. Při přebírání Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu přečetl úryvek z eposu Béowulf, přičemž rakovinu přirovnal k mytické obludě, jež v něm vystupuje: „Netvora jsme spatřili jasněji a popsali jeho velikost novými způsoby, které ukazují, že nádorová buňka je jako Grendel: zdeformovaná verze nás samotných.“

Mukherjee ovšem mapuje symbolické významy spojované s touto nemocí i na obecnější, celospolečenské rovině, kráčeje přitom ve stopách slavné spisovatelky, teoretičky a esejistky Susan Sontagové. Předtím, než sama na rakovinu zemřela, mimo jiné napsala knihu Nemoc jako metafora, v níž ukazuje, že představa rakoviny jako pohromy typické pro 20. století připomíná jinou nemoc, která se kdysi považovala za symbol své éry: tuberkulózu v 19. století. Obě nemoci jsou podle ní podobně „obscénní, a to v původním smyslu tohoto slova: nešťastné, ohavné, pro smysly nesnesitelné“. Obě vysávají vitalitu, obě vedou ke smrti, v obou případech se nemoc definuje spíše umíráním než smrtí samotnou. Přes tyto paralely však tuberkulóza „patří do jiného století“, zatímco „rakovina odráží spíše současnost“.

Mukherjee vysvětluje, že ani ve dvacátém století nestála rakovina vždy v centru pozornosti, takže například v polovině století „politicky neexistovala“. Pak ale zájem o ni začal vzrůstat, a to i díky některým cíleným kampaním. Obecně k tomu autor dodává, že „každá epocha přetváří nemoci k obrazu svému. Společnost je jako psychosomatický pacient, který si spojuje zdravotní potíže se svými psychologickými krizemi. A nemoc se může do tohoto niterného akordu vřadit vlastně jen proto, že ten akord už zní… Když se nemoc vloudí do představivosti celé epochy, děje se tak proto, že se dotkne strachu v této představivosti ukrytého.“ Například AIDS se v 80. letech „vynořil tak dramaticky částečně proto, že se týkal generace podvědomě znepokojené vlastní sexualitou a svobodou; SARS vyvolal panický strach z globálního šíření a nákazy v době, kdy společenským vědomím Západu nervózně probublávalo téma souvislosti globalizace a nakažlivých nemocí“. A nejinak je tomu i s rakovinou. Podle některých interpretací došlo v 70. letech k radikální změně toho, z čeho lidé měli strach, předmět hrůzy postoupil z vnějšího světa do vnitřního. V 50. letech, na začátku studené války, byli Američané ochromeni strachem ze zničení, které mohlo přijít zvnějšku, z bomb a válečných hlavic, z otrávených vodních zdrojů, komunistických armád a vetřelců z vesmíru. Ve filmových hororech se objevovala témata jako invaze cizích vetřelců nebo obsazení mozku parazity. Začátkem 70. však let došlo k dramatickému přesunu centra strachu, neboli „předmětu hrůzy“, zvnějšku dovnitř. Hrozba biologického úpadku a průvodního úpadku duchovního „se nyní přemístila dovnitř těla společnosti a odtud přešla do těla člověka“. Americká společnost se cítila být ohrožena pořád, ale tentokrát nebezpečí přicházelo zevnitř. Názvy filmových hororů tuto přeměnu odrážely, ať to byl Vymítač ďábla, nebo They Came from Within. Rakovina podle autora „ztělesňovala právě tuto úzkost. Vynořila se jako vnitřní nepřítel – záškodnická buňka, která přeplavala z místa svého původního určení do místa jiného a začala je nelítostně okupovat.“

A v čem vidí autor nejvýznamnější poučení, která z aktuálních poznatků o podstatě rakoviny vyplývají? Mukherjee prozrazuje, že ve své laboratoři pěstuje leukemické buňky pocházející z těla ženy již třicet let mrtvé. To jej fascinuje a vyvozuje z toho, že jednou možná rakovina vytvoří jakousi nesmrtelnou a nutkavě se množící bytost. V tomto smyslu její hledání nesmrtelnosti odráží i naši vlastní odvěkou touhu nikdy nezemřít; současně ale platí, že rakovina ukrytá v našich genech „vymezuje základní vnější limit našeho přežití“.

Během nedávného Světového dne boje proti rakovině byl zveřejněn údaj, že v České republice každých 20 minut umírá na nějakou formu rakoviny jeden člověk. Ze všech nemocí právě o této chorobě u nás také pravděpodobně vychází největší množství publikací, třeba jen v roce 2010 to bylo šedesát titulů (to je mnohonásobně více než třeba o infarktech nebo o AIDS). Zároveň se ale s metaforami rakoviny můžeme setkat v mnoha veřejných debatách, v nichž je takto označován zvláště islám či tzv. Islámský stát. Vyjádřil se tak dokonce i nejvyšší český ústavní činitel (ten navíc programově vede životní styl, kterým jako by chtěl dokázat, že pro něj žádné lékařské rady a návody pro prevenci proti rakovině neplatí). Není v tom samozřejmě sám. Dokonce i intelektuálka Sontagová se ve zmíněné knize přiznala k tomu, že se kdysi ze zoufalství nad válkou ve Vietnamu dopustila tvrzení, že „bílá rasa je rakovinou lidských dějin“. Současně ale varovně a sebekriticky dodala, že pokud nějaký společenský jev přeneseně označíme za „rakovinu“, vyzýváme tím k násilí; takové přirovnání je podle ní obzvlášť primitivní, je „výzvou k simplifikaci něčeho složitého, k pokryteckému moralizování, ne-li přímo k fanatismu“. Mukherjeeho záslužná kniha je cenná právě proto, že může čtenáři pomoci oprostit se od oněch zemanovsky zavádějících, či dokonce nebezpečných analogií. Nesnaží se ztotožnit libovolnou skupinu lidí s touto nemocí, i když bez servítků říká, kdo přispívá k jejímu šíření, ani prvoplánově nehlásá, že třeba kapitalismus = rakovina. Její poselství je prosté, jednoduché a stejné pro všechny: svoji rakovinu si každý bez rozdílu neseme v sobě.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 2358x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce