Schindel, Robert

Schindel, Robert

rozhovor beletrie zahraniční

S rakouským spisovatelem Robertem Schindelem o jeho bohaté literární tvorbě, bezútěšné politické situaci v Evropě a nebezpečích vzestupu pravicového extremismu.

Robert Schindel: Strach je špatný politický barometr

Básník, prozaik a esejista Robert Schindel (*1944) před dvěma lety oslavil sedmdesátku, nohu z plynu však ani s věkem nesundal – spíše naopak. Svědčí o tom mnohasetstránkový románový epos Der Kalte (Necita) z roku 2013, v němž na příkladu široké palety postav líčí společensko-politickou situaci v Rakousku konce 80. let, i jeho loňská sbírka poezie Scharlachnatter (Šarlatová užovka, 2015), obsahující dobrou šedesátku nových básní. Její název si Schindel vypůjčil z jednoaktovky Salome Oscara Wildea, v níž souslovím „šarlatová užovka“ Salome posměšně označuje jazyk zavražděného Jana Křtitele.

V rozhovoru jeden z nejvýznamnějších rakouských literátů současnosti mluví nejen o své vlastní tvorbě, ale také o bezútěšné politické situaci v Evropě, nebezpečích vzestupu pravicového extremismu či o tom, proč při psaní před tichem vlastního bytu upřednostňuje čilý ruch vídeňských kaváren.

iLiteratura: V nakladatelství Suhrkamp vyšla loni vaše nejnovější sbírka básní Scharlachnatter. Člověk přitom odevšud slyší, že poezie vede v 21. století boj o holé přežití, objevuje se prakticky už jen v časopisech a čte ji stále méně lidí. Platí to i pro Německo a Rakousko? Jak složité je vydat v dnešní době v těchto zemích tištěnou sbírku?
Robert Schindel: Poezie se v německy hovořícím prostoru potýká s problémy už skoro celé jedno století. V románském či slovanském jazykovém prostoru, pokud se nemýlím, berou obyvatelé lyriku víc na vědomí. Takoví Francouzi nebo Rusové své básníky milují. Mají k básníkům niternější vztah. V německy hovořícím prostoru stála poezie vždy pouze na okraji zájmu, tedy až na doby, kdy byla k službám písni, jako třeba v romantismu. Ale i sami romantikové zůstali pouze na okraji zájmu, vezmeme-li v potaz jen samotné básně, a ne jejich zhudebnění třeba Schubertem. Proto jsme my básníci skromní a doufáme v aficionados poezie. To jsou obzvláště věrní a pečliví čtenáři, kteří se poezií skutečně nechávají unést a zkoumají každé slovo. Situace je taková, jaká je. Já znám jen jediného básníka, kterého si velmi rychle oblíbila široká čtenářská veřejnost, a tím byl Erich Fried (rakouský básník druhé poloviny 20. století žijící od anšlusu Rakouska v emigraci v Londýně – pozn. red.). Souvisí to zřejmě s tím, že jeho lyrika je spíše aforistická a až na několik básní snadno srozumitelná.

iLiteratura: Přesto byla poezie před zhruba půlrokem v Německu žhavým zbožím. Poté co lyrická sbírka Jana Wagnera Regentonnenvariationen (Variace na nádoby na dešťovou vodu) získala Cenu Lipského knižního veletrhu a stala se překvapivým bestsellerem, hovořilo se dokonce o brzkém návratu poezie. Připojil byste se k této předpovědi? Zaznamenal jste třeba sám nějaké změny?
Robert Schindel: Ne, nezaznamenal. Rozhodně si ale nechci stěžovat. Moje poezie se prodává poměrně dobře, což jistě částečně souvisí i s pověstí nakladatelství. Všechno je to ale v mezích. Myslím si, že poezie působí postupně. Když přežije, může i po sto letech být v nějaké čítance nebo antologii. Poezie více cílí na dlouhodobý efekt.

iLiteratura: Býváte často označován za posledního dědice vídeňských kavárenských literátů, neboť vaše texty vznikají u kavárenského stolu. Co vás přivedlo k psaní v kavárnách?
Robert Schindel: Dřív, ještě když jsem jako kluk bydlel u rodičů, jsem doma nemohl psát. Jak už to u mladých lidí bývá, i mě rodiče rušili už svou přítomností. Kavárny byly v té době pro mladého člověka spíše drahé, ale tehdy v 50. letech začaly vznikat první espresso bary a ty byly levné. Začal jsem do nich pravidelně chodit a navykl jsem si psát uprostřed toho mumlání lidí a hudby z jukeboxů. Ještě si pamatuji, že se tehdy proslavila písnička „Wir wollen niemals auseinandergehn“ od Heidi Brühl. To byl opravdový šlágr a za jeho tónů jsem napsal první básně. Ty songy přirozeně nemají s mými básněmi nic společného, ale tu atmosféru, na kterou jsem si v počátcích psaní zvykl, jsem potřeboval i později. Byt mi připadal příliš tichý, klid mě rozptyloval, a tak jsem psal hlavně po kavárnách. Teď v pokročilém věku se mi však daří pracovat i doma, i proto, že cesta do kavárny je mi kvůli pár řádkům stále méně po chuti. To je ale úspěch posledních asi deseti let.

iLiteratura: To znamená, že píšete převážně rukou?
Robert Schindel: Poezii píšu každopádně rukou, u prózy záleží na tom, o co se jedná. Esejistické texty píšu rovnou v počítači, těžší věci v próze si předepisuji nejdříve rukou a jen přechody pak dělám přímo v počítači. Souvisí to i s tím, jak to zrovna jde. Když mi přijde, že se mi moc nedaří, začnu psát rukou.

iLiteratura: Mohl byste krátce popsat, jak vaše básně vznikají? Máte už od počátku zcela konkrétní představu?
Robert Schindel: Hodně se to liší. Pracuji takříkajíc se shluky slov. Neustále s sebou nosím notýsek (vytahuje z kapsy saka malý zápisník) a tam si zaznamenávám vždy veršík nebo dva, když jsem někde venku. Tak vzniká něco, čemu říkám shluk slov nebo shluk vět. A čas od času se posadím a začnu tyhle shluky vět opracovávat. Někdy z toho vzniknou básně, jindy ne. Tak je to ve většině případů. Příležitostně mě napadne báseň, kterou si jedním tahem zaznamenám a je hotová. To se občas taky povede, většinou je to ale náročný proces zpracovávání.

iLiteratura: Kromě básní píšete i prózu. Váš poslední román Der Kalte (2013) je volným pokračováním románu Gebürtig (Rodák) z roku 1992. Der Kalte se odehrává ve Vídni konce 80. let, během takzvané Waldheimovy éry (období prezidentství kontroverzního bývalého nacisty Kurta Waldheima – pozn. red.). Jak vy sám jste toto období prožíval?
Robert Schindel: Vyrůstal jsem v politicky angažované domácnosti. Má matka a můj nevlastní otec (Schindelův biologický otec byl zavražděn v Dachau – pozn. red.) byli oba komunisté a atmosféra u nás doma byla kvůli tomu už od dětství velmi politická. Já sám jsem chodil do různých dětských a mládežnických organizací Komunistické strany Rakouska. Až roku 1967, na počátku rakouského studentského hnutí, a tedy ještě před potlačením pražského jara, jsem ze strany vystoupil. I kvůli tomu pro mě nebyla Waldheimova doba nikterak speciální, neboť jsem si vždycky uvědomoval, jaké tu vládnou politicko-společenské poměry. K celé té situaci jsem přistupoval spíš s chladnou hlavou, nijak jsem se nerozčiloval, ale taky jsem se příliš nedivil. Však ty své Rakušáky dobře znám. Bylo jedině správné, že takový člověk, který se k Rakousku tak hodil, byl zvolen prezidentem. Boj proti němu byl spíše bojem proti nastupujícímu fašismu a jeho stoupencům. Waldheim sám byl v tomhle boji spíš jen cvičným terčem. Nebyl nijak obzvláště vpravo, fašista nebyl už vůbec a antisemita se z něho stal až poté, co se dostal do úzkých. To samozřejmě není v pořádku, ale rozhodně to nebyl žádný velký nácek nebo neonácek, jak byl pak zčásti prezentován světové veřejnosti, nýbrž typický oportunista, který se řídil heslem „kam vítr, tam plášť“. Diskuse o Waldheimovi byla víceméně rakouským rokem 1968. Ve srovnání s Německem dorazí do Rakouska všechno o něco později, a tak i rok ʼ68 přišel až roku ʼ86. „Osmašedesátky“ jsme sice měli taky a já se jich sám účastnil, ale jak řekl humorista Georg Kreisler, byla to jen taková horká čtvrthodinka.

iLiteratura: V románu Der Kalte jste se tímto obdobím opět zabýval. Při té příležitosti jste nechal Waldheimovo románové alter ego Johanna Waise předčasně odstoupit. Wais ve vašem podání není příliš negativní postava. Jak má čtenář tenhle posun chápat?
Robert Schindel: Postava Waise je pouze inspirovaná Waldheimem. Wais je sice sestaven ze zlomků téhle biografie, ale je fiktivní. I proto odstupuje, říká věci, které Waldheim nikdy neřekl, a tak dále. Dokud ale budou naživu lidé, kteří můžou těmto postavám přiřadit určité historické předlohy, budou se tyhle vztahy neustále řešit, a to bez ohledu na to, zda souhlasí, či nikoliv. Některým postavám byly přisouzeny historické předobrazy, které jsem vůbec neměl na mysli. Chci tím říct: časem nastane doba, v níž bude možné tenhle román číst jako zcela fiktivní román, stejně jako dnes čteme Buddenbrookovy. Až pak začne tenhle z více než poloviny zcela smyšlený příběh žít vlastním životem. Třebaže to jako čtenář chápu a asi bych to dělal stejně, trochu mě tohle neustálé poukazování na historické předlohy štve. Rád bych, aby byl Der Kalte vnímán jen jako román, jenže to bych býval musel napsat jinou knihu.

iLiteratura: Významnou roli v románu hrají židovští pamětníci přeživší šoa, manželský pár Fraulových. Vy sám jste válku přežil jako kojenec v jednom židovském špitále ve Vídni, zatímco vaši židovští rodiče byli posláni do koncentračních táborů. Z nich se domů po válce vrátila jen vaše matka Gerti. Přesto pro vás židovství dlouhá léta nehrálo velkou roli. Jak se váš vztah k němu vyvíjel?
Robert Schindel: Moje matka své židovství ve vztahu k vlastní osobě odmítala. Byla komunistka, internacionalistka, Vídeňanka, ale židovství jí bylo vnuceno až Hitlerem. Podobně jako řada dalších nebyla ani nábožensky praktikující, ani členkou obce, byla Židovkou pouze svým původem. I proto moje matka říkávala: „Židovka jsem jen pro antisemity.“ U mě to bylo zpočátku podobné. O židovství jsem se začal zajímat až v souvislosti s určitými událostmi v pozdních 70. letech. Byl jsem tehdy u maoistů a zažíval antisemitské projevy ze strany mladých studentů a nástupnických organizací. Řada levicových Židů, mezi nimi i já, se od levice oddělila, aniž bychom přirozeně přestali levicově smýšlet. Tohle vše vedlo k tomu, že otázka mého židovského původu a mimo jiné také mého postoje vůči židovskému státu postupně nabrala na významu. A v tomto smyslu jsem se takříkajíc stal Židem.

iLiteratura: Vy, Robert Menasse a Doron Rabinovici býváte často označováni za židovsko-německé autory z Rakouska, jako by se tímto termínem říkalo vše. Vadí vám toto tematicko-formální zjednodušení?
Robert Schindel: Jednou je tu nějaký trh a ten trh sortýruje. Stejně tak to funguje v supermarketu, kde kyselé okurky stojí někde jinde než mléčné produkty. V literárním obchodě mnohdy stačí, aby byl člověk židovského původu, a hned je spojován s dalšími autory, zase tolik židovských spisovatelů totiž dnes v Rakousku nežije. My tři pokrýváme tři různé generace či spíš pologenerace, i proto zpracováváme v literatuře částečně odlišné životní zkušenosti, na druhou stranu máme ale také leccos společného a rozumíme si. Moje romány a ty Robertovy a Doronovy jsou tedy sice stylisticky a také svým vnímáním součástí skutečnosti velmi odlišné, zároveň se však doplňují, nejsou si nijak cizí. Napadají mě autoři, s nimiž bych byl nerad zmiňován jedním dechem, ale tohle konkrétní zjednodušení mi nevadí.

iLiteratura: Už jsme hovořili o rakouské minulosti, nicméně nebývale pohnutá je i bezprostřední současnost. Sledujete vzestup pravicového populismu v čele s Heinzem-Christianem Strachem (předseda Svobodné strany Rakouska – pozn. red.) s velkým znepokojením? A je ta situace v něčem jiná než třeba za dob jeho předchůdce Jörga Haidera?
Robert Schindel: Ne, vlastně ani není. Určitá část rakouského obyvatelstva, něco kolem patnácti procent, je holt vpravo. Pravicoví populisté, extremisté, antisemité, zpátečníci... V Německu, Francii, Belgii a dalších zemích Evropy tomu nejspíš není jinak, ačkoliv třeba ještě nejsou tak dobře organizovaní. Tohle je neměnný faktor, takže pocitově znepokojen nejsem. Evropa je v tuhle chvíli navzájem silně propojený kontinent, a tak podobné trendy jako třeba v Maďarsku budou stále těžší. Vždyť ani Maďarsko to nemá nikterak jednoduché a je poměrně izolované. Takový vývoj jako tam je sice strašlivý, ale současně funguje jako varovný ukazovák pro řadu dalších zemí. Říkají si: „Prosím, hlavně žádnou orbánizaci!“ Nepovažuji tedy ta nebezpečí za příliš velká, ale neradostné to je a v časech rostoucí nejistoty, v časech teroru, kdy se lidé bojí, je třeba zůstat na pozoru. Strach je špatný politický barometr, a je proto třeba být připravený vystoupit na obranu občansko-demokratické společnosti, třeba i vyjít do ulic. Neměli bychom se spoléhat na to, že se fašismus v téhle provázané Evropě nemůže vrátit k moci, demokratické hodnoty bychom naopak měli aktivně bránit a případně i šířit.

iLiteratura: Zdá se mi, že současné Evropě chybí noví „káleči do vlastního hnízda“, kontroverzní osobnosti jakoThomas Bernhardnebo Elfriede Jelinek, které by dokázaly vyvolat celospolečenskou diskusi. Přitom si nemyslím, že bychom trpěli nedostatkem politicky aktivních intelektuálů, jen jim současná média nevěnují tolik pozornosti. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Robert Schindel: Je to proto, že se tyhle věci brzy ohrají. Buřičem z povolání může být člověk jen jednou. Thomas Bernhard tím svým postojem, který zaujal, velmi utrpěl. Když si vezmete jeho pozdější texty, všimnete si, že je to pořád jedno a totéž. Už se nedokázal rozvíjet. To hraní kritika z povolání vystaveného v politické výloze mu vůbec neprospělo. Třeba Handke si to velmi záhy uvědomil a zase se stáhl. Až na několik výjimek, které tu budou pořád, nemáme my spisovatelé příliš velký zájem míchat se do každodenního politického dění. Sartre to dělal a vždycky si tím nepomohl. Můj přítel Robert Menasse už od toho taky upouští, protože si všiml, že literatuře to nijak neprospívá. Literatura má střednědobý účinek, i politicky. Není nutné se vždycky hned vytasit s nějakým politickým prohlášením. Někdo to tak dělá, ale to ještě neznamená, že ti ostatní sedí ve věži ze slonoviny. Je potřeba najít nějaký zlatý střed. V Schillerově Vilému Tellovi se Tell nechá slyšet: „Bedürft ihr meiner zu bestimmter Tat, dann ruft den Tell, es soll an mir nicht fehlen“. Tím chci říct: až bude potřeba se kriticky ohradit vůči určitým poměrům, zcela jistě nebudou naše kritická slova chybět. Jinak má ale přednost, alespoň co se mě týká, práce s jazykem. Překládání skutečnosti a soudobých proudů do literatury a do jazyka je náročný a složitý proces, který vyžaduje hodně pozornosti a sil. Sleduji, co se děje, to patří k profesi, a v mládí jsem řadu let společně s ostatními táhl ulicemi a demonstroval, ale dneska už se spíš řídím starým rčením z dob selské války: „Vnukové to vyšermují líp“. Nerezignoval jsem, ale za politickými hesly už teď musí běhat další generace. Mé místo je jinde.

© Jakub Ehrenberger

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1292x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce