Horáková, Pavla; Kamen, Jiří: Přišel befel od císaře pána

Horáková, Pavla; Kamen, Jiří
Přišel befel od císaře pána

recenze beletrie česká

Kniha vzpomínek, deníků a dopisů devíti českých vojáků, kteří bojovali na různých frontách první světové války. Jednotlivé texty spolu s bohatým obrazovým doprovodem vytvářejí poučnou a poutavou koláž.

Devět hlasů z velké války
Pavla HorákováJiří Kamen: Přišel befel od císaře pána. Polní pošta – příběhy Čechů za první světové války. Argo, Praha, 2015, 291 s.

Pozoruhodné knihy za sebou mívají spletité příběhy. Titul Přišel befel od císaře pána začal vznikat před pěti lety, když se rozhlasová redaktorka, překladatelka a autorka Pavla Horáková začetla do vzpomínek svých pradědů na první světovou válku. Následovalo pátrání po dalších podobných textech a jejich sběr a posléze navázání spolupráce se spisovatelem a rozhlasovým publicistou Jiřím Kamenem. Ze shromážděného materiálu Horáková a Kamen sestavili dvacetidílný cyklus Polní pošta, který vysílal Český rozhlas Vltava od června 2014 do června 2015. Na sklonku loňského roku pak v nakladatelství Argo vyšla i shodně zaměřená kniha.

Přišel befel od císaře pána je krásně vypravené a promyšleně komponované dílo. Textová část sestává především z dopisů, deníků a memoárů devíti českých vojáků, kteří bojovali na různých frontách první světové války; několik z nich prošlo i zajetím a legiemi. Tuto základní linii rozvíjí řada dalších textů, zejména úryvky z Válečného deníku politika a novináře Jana Herbena, ale též zápisky patnáctileté budoucí spisovatelky Jarmily Glazarové a citáty z nejrůznějších dobových dokumentů. Další významovou vrstvu dodává knize velmi bohatý obrazový doprovod sestávající z dobových fotografií, pohlednic či propagačních plakátů (např. od V. Preissiga) – nejen rakouských a českých, ale i německých, ruských a dalších. Grafická úprava Pavla Růta by zasluhovala samostatné ocenění, přitom však nepůsobí nikterak pompézně ani nepřístupně: toto je kniha k prohlížení a ke čtení, ne k tomu, abyste si ji netknutou vystavili někde v parádní prosklené vitríně. Tvůrčí um slouží uživateli: třeba tím, že kvalitní faksimile rukopisných textů se většinou dají pohodlně přečíst. CD či jiný nosič s pořady cyklu Polní pošta sice v knize nenajdeme, zájemce si je však může snadno vyhledat v audioarchivu Českého rozhlasu a doplnit si tak k textu a obrazu i zvukovou složku.

Rozčlenění knihy je takřka didakticky přehledné, a čtenář tudíž i přes bohatství a různorodost materiálu nikdy neztrácí orientaci. Pět oddílů věnovaných jednotlivým válečným rokům (1914–1918) je odlišeno i barvou stránek; kdo se tedy chce ponořit kupříkladu do dění v roce 1916, najde jej snadno podle modré barvy na ořízce. Každý oddíl začíná přehledem hlavních válečných událostí daného roku a krátkým shrnutím obsahu zařazených textů. Poté následuje vždy výňatek z Herbenova Válečného deníku, jenž nastiňuje dobové dění v Čechách (Herben na rozdíl od jiných opozičních politiků neodešel do emigrace) a zároveň texty vojáků příhodně zasazuje do širších souvislostí. V každém oddílu najdeme také krátké exkurzy věnované nejen úzce vojenským tématům, ale třeba i válečnému chovu včel, výrobě povidel nebo sběru kopřiv na výrobu stejnokrojů. Knihu uzavírají životopisné medailony a fotografie autorů jednotlivých textů.

Kniha pochopitelně podává jen nepatrnou výseč válečného dění, avšak s neobyčejnou plastičností. Každý z vyprávějících vojáků má vlastní styl – faktografický, analytický, lyrický – i způsob prožívání situací, do nichž ho postavily propuknuvší velké dějiny. Toto proměnlivé devítihlasí tvoří základní osnovu knihy. Na naturalistická líčení válečných hrůz narazíme málokdy – vypravěči se většinou vyjadřují věcně a soustřeďují se především na všední skutečnosti. Těžko soudit, nakolik je to dáno jen výběrem autorů a úryvků a nakolik se taková reakce na mezní zkušenost dá pokládat za typickou. Nejedna pasáž každopádně připomene slavnou báseň Inventura, v níž německý básník Günter Eich reaguje na pobyt v americkém zajateckém táboře na konci druhé světové války: „Tohle je má čepice, / tohle je můj kabát, / tady moje holení / v plátěném pytlíku“ (přel. M. Jacobsenová).

I když vojáci popisují traumatizující zážitky, samotné líčení obvykle bývá jakoby nevzrušivé, nanejvýš tu a tam doplněné o krátké obecné zmínky o zakoušeném „pekle“: „Nahoru nás šlo 600, všichni tam zahynuli“ (Antonín Záruba, s. 86) – „Pozoruji boj… Jest zřetelně viděti pohyby lidí, házejí granáty a lítají sami do vzduchu při plné trefě“ (Bohumil Sperling, s. 156) – „Během cesty viděli jsme 4 Srby zastřelené, chycené proto, že zabitým našim vojákům dloubali oči a strkali knoflíky dovnitř, vyřezávali srdce atd“ (Antonín Fric, s. 49) – „Ze spaní slyším hluk a křik, ale Franta nic. Zatřesu jím a on zas nic, otočím ho k sobě – a on to byl mrtvý Rus... Ta noc byla zlá, ale ve skutečnosti to byla jen brána pekelná do dalších dní. To pravé peklo na nás teprve čekalo“ (Josef Müller, s. 32).

Je pravda, že autoři nejsou profesionální literáti – byť hned několik z nich umí psát velmi dobře. Daleko podstatnější však je, oč svým vyprávěním nejspíš usilují: podle všeho se nesnaží ani tak vyvolat emoce, ale spíš zachytit zkušenosti a zachránit je tak před zapomněním. Tento tušený cíl vynikne obzvlášť v protikladu k působivému úryvku z knihy Svatební cesta (1930), v níž Karel Horký vylíčil dojmy ze zájezdu po bojištích první světové války: „Plyny proměnily tato místa v pustou narudlou půdu, podobající se spáleništi… Dnes toto rudé pásmo, po kterém před lety pobíhala šílená dvounohá zvířata, vzájemně se bodající a dusící se v obludných maskách proti plynu, je opět zelené“ (s. 277). Střídmá bezprostřednost a rozjitřený odstup – v tomto kontrastu lze vytušit cosi o spletitosti vztahů mezi zkušeností a jejím jazykovým ztvárněním. A možná též o rozdílu mezi obecnou představou o „slávě“ či „hrůze“ války – a skutečným prožíváním jejích aktérů, v němž vyhrocené okamžiky bývají jen kratičkými interludii v donekonečna se vlekoucí nudě („celková moje činnost jest čumění a spaní“ – Bohumil Sperling, s. 159) a nuzotě: „Jedinou naší potravou je různě upravená voda, které se ráno říká ,kafe‘, v poledne polévka“ (Jaroslav Matějů, s. 224).

V úvodu knihy k ní Horáková a Kamen sami nabízejí dva interpretační klíče. Prvním z nich je Haškův Švejk; k němu se pak autoři v textu ještě několikrát vracejí a jeho protagonistu trefně nazývají „kolektivní pamětí svého druhu“ (s. 106). I bez těchto zmínek by Haškův román jistě čtenáři vytanul na mysli kupříkladu u důtklivého varování rakouských úřadů, že ruští špioni se „pokoušejí vyzvěděti různé věci rozmanitým způsobem“ (s. 46–47), anebo v podivuhodně pitomoučkých úryvcích z válečných „vlasteneckých diktátů“: „Na slunečním úpalu stál vojín před zámkem na stráži. Mladičký arcikníže odměnil ho za službu penízem. Vložil mu jej mezi nábojnice. Tak ukázal již v mládí své útlocitné srdce“ (s. 26). Čtenář Švejka ovšem důvěrně zná i zmíněnou vojenskou bídu a nudu a také věčnou nejistotu: „Co se s námi bude dít? Půjdeme také na ,Moskala‘ či snad na Italii?“ (Jaroslav Matějů, s. 163).

Druhým interpretačním klíčem, jejž autoři zmiňují, je pikareskní román. Ve vyprávěních vojáků lze bezpochyby najít prvky svérázné pikareskní – ovšem zároveň švejkovské – etiky („ukrad jsem… lžíci, protože mi ji nechtěla prodat, a já svou ztratil“, Antonín Fric, s. 52); Horáková a Kamen tu však mají na mysli spíš ustavičné odbočky a návraty v proudu vyprávění. Tříšť, a přece celek – tento dojem Přišel befel skutečně vyvolává. Možná spíš než na pikareskní román si přitom vzpomeneme na modernistickou koláž či kubistický obraz; ostatně obrazový doprovod zahrnuje vedle spotřební produkce i řadu děl předních modernistických umělců (B. Kubišta, E. L. Kirchner, C. R. W. Nevinson a další).

Kniha tak vypovídá mnohé jednak o vztahu „vysoké“ a „nízké“ kultury, jednak „velkých“ a „malých“ dějin – když nechává zaznít aspoň devět hlasů z oněch sedmdesáti milionů bezejmenných, kteří ve válce bojovali. Kromě vyprávění, která čteme v knize, se navíc za každou tváří na oněch starých fotografiích skrývá i druhý příběh: příběh lásky a péče, s níž manželky, děti a vnoučata vojáků uchovávali, přepisovali i samostatně vydávali jejich zápisky (viz například zde). Kromě dimenze takříkajíc světodějné – ona válka se dodnes v nejedné evropské zemi označuje jako „velká“ – a specificky české tak má Přišel befel i tento nepominutelný rozměr rodinný, ba intimní. Významnou část návštěvníků prosincového uvedení knihy ostatně tvořili příbuzní oněch dávno zesnulých vojáků. Nicméně toto intimní spojení se již brzy zpřetrhá: generace dnešních třicátníků je poslední, která 20. století ještě bere aspoň trochu za vlastní – a jejíž příslušníci obvykle ještě znají někoho, kdo znal někoho, na něhož 1. světová válka tak či onak bezprostředně dolehla. Už brzy ale tato válka v kolektivním povědomí klesne do nezřetelných mlh, někam k vojnám s Napolijónem a Prajzem. Proto je velice šťastné, že nám úsilí tolika lidí – dost možná na poslední chvíli, jak v úvodu připomíná Pavla Horáková – uchovalo tyto ostré zlomky žitých zkušeností. Kde přetrvává paměť, ještě se drží i lidství.

© Daniel Soukup

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 44 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Tomáš, 06.09.2016 14:38
Horáková, Pavla; Kamen, Jiří: Přišel befel od císaře pána
Můj otec narukoval v druhé mobilizaci do Jihlavy v 8/1914 se svým švagrem,který byl od února ženatý.Když jsem začal pátrat po výzvě syna a dostal otcův Kopfzettel z Kriegsarchivu z Vídně z brněnské Zemské nemocnice ,kde byl otec přijat 9.9.1914 ze střel. zraněním /kulka v rameni/ a ze střev.potížemi,bylo... to drtivé.Kulka mu zůstala v rameni z Haliče až do konce života ,švagr zemřel v Kogandu/Uzbek./ v zajetí v 12/1916. Z matčiny strany c.a k. por. F.Voškeruša student matem. vídeńské univerzity ze Syrovic, chyběla mu poslední státnice , padl v Haliči v10/1914.Prastrýc F .Lazar z Bratčic,byl na dovolené vyhazoval radostně moji mámu do vzduchu až se zajíkala, padl zakrátko v Itálii někdy v 8/1918 ,těsně před koncem Velké války. Jsou to tragické příběhy mladých mužů,kteří sloužily c.a k. monarchii jako vojáci.Otec dostal po pro puštění z armády službu, jako financ v r.1916 v Kojetíně,Sloužil republice na Podk.Rusi, potom za Protektorátu a po II.sv.válce i komunistům a zemřel v r. 1953 po odchodu do důchodu. Velká válka je popisována našimi historiky tendenčně, výklad se zlepšuje je již objektivnější.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.