Rath, Hans: A Bůh pravil: Musíme si promluvit!

Rath, Hans
A Bůh pravil: Musíme si promluvit!

recenze náboženství

Křesťanská myšlenka trpícího Boha je v knize dovedena do extrému. Rathův Bůh je nejen tělesný, ale i směšný a omylný. To, co je v evangeliích hlásáno vážně, ztvárňuje tato kniha jako tragikomickou grotesku. Místy více, místy méně povedenou.

Příběh o komickém a omylném Bohu ve vypůjčeném lidském těle jako tragikomická groteska
Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit! Přel. Michaela Škultéty, ANCH BOOKS, Starnberg, 2015, 303 s.

„Chci ti pomoct, Bože, abys mě neopustil, ale nedokážu se k ničemu předem zavázat. Jen tohle jediné je mi stále víc jasné; že nemusíš pomáhat ty nám, ale že my musíme pomáhat tobě, a tím nakonec sami sobě. To je to jediné, na čem záleží; zachránit v sobě kousek tebe, Bože. Možná ti dokážeme pomáhat, abys mohl ve zmučených srdcích druhých lidí vstát z mrtvých. Ano, můj Bože, na vnějších okolnostech toho, jak se zdá, příliš mnoho nezměníš, prostě patří k tomuto životu. Nepožaduju po tobě, abys mi skládal účty, ty budeme jednou skládat my před tebou. Takřka s každým úderem srdce je mi jasnější, že nám nemůžeš pomoct, ale že my musíme pomoct tobě a že až do posledního dechu musíme bránit tvoje sídlo v našem nitru“ (Přervaný život, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2005). Tato slova napsala židovka Esther Hillesum (1914–1943) rok předtím, než zahynula v koncentračním táboře Osvětim. Předznamenala tím významný proud teologického myšlení, který se ne náhodou někdy nazývá také „teologie po Osvětimi“. Ten reagoval na strašlivé utrpení Židů, jimž ani jejich modlitby, ani jejich víra nezachránily životy. Zároveň ale navazoval i na některé starší proudy zvláště židovské spirituality, především na teorii o Božím sebeomezení či smrštění (cimcum): Bůh podle ní ustupuje k sobě samému, aby umožnil stvoření. Bez tohoto ústupu do sebe by krom Boha nemohlo nic existovat a „jen jeho další zdrženlivost chrání konečné věci, aby opět neztratily vlastní bytí v božském“ (Hans Jonas).

Možná známější než úvahy teologů jsou ale zřejmě umělecká díla, v nichž je představa o Bohu vyjádřena často podobným způsobem. Vedle řady postav Boha, který je nerudný, náladový či zlomyslný, se můžeme ve filmech setkat i s božskými postavami, které chtějí dokonce páchat sebevraždu (Les Sept péchés capitaux) nebo touží odejít na odpočinek a hledají někoho, kdo by si s nimi vyměnil místo (Deus é Brasileiro). Případně svěřují všemohoucnost člověku, který si stěžuje na to, že skutečný Bůh svoji funkci nezvládá (Bruce Almighty). Jedním z nejnovějších děl, která se řadí do této tematické kategorie, je kniha A Bůh pravil: Musíme si promluvit! od Němce Hanse Ratha. Jejím hrdinou je Jakob Jakobi, psychoterapeut, který si s vlastním životem neví příliš rady. V práci se mu nedaří, manželka ho opustila a navrch mu její nový přítel, bývalý boxer, rozbil nos. Na pohotovosti se Jakob setkává s Abelem Baumannem, cirkusovým klaunem, „jemuž štěstí taky dvakrát nepřeje“. Zdá se ale, že Abel trpí podivnou poruchou osobnosti – sám sebe považuje za Boha. Tuto původní diagnózu pak autor postupně narušuje, Abel se jeví stále více jako postava, jejíž identita je nejednoznačná. Nakonec se Rath snaží čtenáře přesvědčit, že v jeho fikčním světě má Bůh skutečně podobu gamblera a vášnivého hráče pokeru, frustrovaného a celkově psychicky značně nevyrovnaného klauna. Tento Bůh se sice snaží napříč dějinami podporovat organizace bojující proti porušování lidských práv a znečišťování životního prostředí, ale bez velkého úspěchu. A ačkoli umí předvídat budoucí události (respektive různé scénáře dějin závislé na lidských rozhodnutích) a svými zásahy předcházet některým neštěstím, svému terapeutovi se rezignovaně svěřuje: „Jsem dost v háji… Docházejí mi síly. Slábnu každou hodinu. Lidé zvýšili tempo. Už jim nestačím.“ Je to Bůh, který nemůže pomoct sám sobě. Jeho slabost se přitom zvětšuje s každým člověkem, který ztratí víru. A navíc jde o bytost, která se bojí smrti. K nietzscheovskému úmrtí Boha v románu nakonec dochází: zapříčiňuje ji paradoxně pád vystavené sochy archanděla Michaela, jejíž meč Abela zasahuje, předtím ale zachrání školní třídu, která by jinak byla andělem zavalena. Ani to však není konec definitivní: v závěru se Jakobi dozvídá, že ona nadpřirozená bytost nemá problém se zase reinkarnovat v někoho jiného. Aktuálně v sedmdesátiletou ženu, na níž je ovšem dosud patrné, že bývala krasavicí.

Kniha s velkou nadsázkou variuje i četné biblické motivy. Abel například vypráví o stvoření vesmíru a Země, přirovnává je ke svému soukromému silvestrovskému ohňostroji. A jak ho napadlo být stvořitelem? Prostě se nudil: „Jen si to představ: sám v prázdném prostoru. Bez drinků. Bez filmu, bez knížky.“ Specificky je v knize představena dokonce celá Boží Trojice, rozhodně mnohem nekonvenčněji a extravagantněji než v zásadě tradiční knize Chatrč. Abel v jejím rámci zaujímá roli Otce, kterého Marie „v podstatě svedla“. V jeho těle byl přitom Bůh jen pár hodin, chtěl je brzy opustit, jenže původní duše se rozhodla už se nevracet a (starý) Abel měl dopředu domluvenou schůzku právě s Marií. Maria má černé vlasy jako smůla a silně nalíčené oči; na první pohled vyniká její objemný hrudník. Na krku „jí visí krucifix rovněž mimořádných rozměrů. Trochu to vypadá, jako by jí Ukřižovaný šilhal do výstřihu.“ Marie má přitom tři děti se třemi různými muži. Josef akceptoval, že jeho žena pravidelně otěhotní vždy s někým jiným. Fungování její domácnosti nepostrádá jisté absurdní rysy: nachází se v ní množství křížů, obrazů světců i nejrůznější madony, nechybí ani kropenka se svěcenou vodou. S Abelem ale odmítá komunikovat jeho syn Christian, který žije v klášteře. Tomu Abel před smrtí řekne, že jeho rouhačské historky byly jen výmysly a únikové manévry, jak se vyhnout odpovědnosti vůči rodině. Christian tak konečně slyší to, co chtěl slyšet už dlouho. Abel se zde přizpůsobuje přirozené, ale dle autora nereálné lidské potřebě věřit v absolutně dokonalého Boha: „Je to vážně trochu moc, chtít od lidí, aby věřili v Boha, který dělá neustále chyby.“

Křesťanská myšlenka vtěleného a trpícího Boha je tak v Rathově knize dále zesílena či přivedena do extrému. Jeho Bůh je nejen tělesně a emočně zranitelný, ale i komický a omylný. To, co je v evangeliích hlásáno navýsost vážně a čemu přes dvě miliardy lidí stále věří, a co Esther Hillesum psala jako výkřik krajního zoufalství na prahu života a smrti, ztvárňuje recenzovaná kniha jako fiktivní příběh v žánru tragikomické grotesky. Místy více, častěji ale spíše méně povedené.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1368x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce