Jak by vypadala islámská Evropa? Časem stejně jako každá jiná islámská část světa: bude to „ekonomická pustina bez Židů, bez křesťanů, bez ateistů, bez svobody slova, bez umění, bez vědy, bez humoru, bez krásy, bez erotiky, bez lásky, s trestem smrti“. Takto dramaticky líčí ve své knize Jak zabít civilizaci situaci našeho kontinentu spisovatel, dramatik, překladatel a publicista Benjamin Kuras. Jeho pohled je přímo katastrofický. Jak západní svět, tak i současné Rusko jsou podle Kurase „postiženy akutní ztrátou pudu sebezáchovy a náměsíčnou hypnózou, která podle všeho neodvratně směřuje k pasivní a masivní sebevraždě“. Podle anotace se jeho kniha „pokouší probudit všechny, jimž na přežití civilizace záleží, a přimět je k přemýšlení, jak jejímu zániku zabránit. Pokud je to ještě možné.“

O naší civilizaci má autor vysoké mínění. I přes opakované krutosti svých dějin je podle něj „ve svých lepších, ale i průměrných chvilkách ta nejtvořivější, nejsvobodnější, nejhumánnější, jakou dějiny znají“. K autorově lítosti se ale postupně vzdáváme vlastní starobylé kultury, která je nahrazována povrchní zábavou, záplavou „nerelevantních informací a zbožňováním bezduchých bůžků nového pohanství, které nám drásá duši nepřetržitým rámusem a jehož proroky jsou pologramotní fotbalisté a uvřískaní rappeři, pankáči, heavymetalisté a technořvouni“. Kuras kritizuje sebemrskačství Evropanů ve vztahu k vlastní minulosti, ale zároveň podivným způsobem svému kontinentu vytýká, že prý vnucuje výdobytky západní vědy obyvatelům třetího světa, což má nedobré důsledky. Sám tak přichází s vlastní verzí sebemrskačství: „Africkou populační explozi si nezavinili sami Afričané, vnutila jim ji západní medicína a potravinářství. A klasické evropské vlastnosti zvané soucit a štědrost. Bylo by to krásně bohulibé, kdyby to tak drasticky nekontrastovalo s krutou lakotou, jaké se Západ dopouští na populaci vlastní. Podle některých současných myslitelů se morální a duchovní pád Spojených států spustil v roce 1973 uzákoněním potratu, jenž Ameriku připravil o 50 milionů občanů, milion ročně. Evropa jich každý rok zabíjí dva až tři miliony. Někteří náboženští kazatelé to označují za návrat k předbiblickému pohanskému obětování dětí bohu Molochovi, které Mojžíš zakázal a za které nás Tvůrce Vesmíru vytrestá. Ten dnešní Moloch, to je naše touha po pohodovém životě bez těch otravných spratků.“

Především ale kritizuje trend přílišného ustupování muslimům: „Ve výuce anglické literatury se Dickens nahrazuje současnými romány etnických autorek. V hodině psaní se malým dětem dává opisovat věta ‚Není jiný Bůh než Alláh a Mohamed je jeho prorok‘… Z oficiálního oxfordského slovníku pro děti se mezitím vytratila slova jako opatství, oltář, biskup, kaple, křest, klášter, mnich, jeptiška, farnost, žalm, světec, vikář, koleda, jmelí.“ Varuje před vlnou konverzí Západoevropanů k islámu. Jeho odpor k nejvyšším evropským politikům jde tak daleko, že navrhuje „začít podávat podněty k trestnímu stíhání za organizované spiknutí na přípravu hromadných masakrů evropského obyvatelstva, uřezávání hlav ideovým oponentům, znásilňování sedmiletých děvčátek, kamenování žen, bičování blogerů, usekávání rukou, vraždění homosexuálů, jinověrců, bezvěrců a umírněných souvěrců prováděné záměrným oslabováním evropských obranných složek, zneužitím evropského vojenského i civilního námořnictva k invazi evropského území, nedostatečným střežením vnějších evropských hranic, finanční podporou nepřátelských bojových složek, se záměrem likvidovat demokratický systém ozbrojeným převratem a vojenskou okupací cizími armádami. Rovněž i za spiknutí na genocidu evropského obyvatelstva.“

Jak vidno, z pestré škály toho, jak se projevují soudobí muslimové, si Kuras vybírá jen jevy negativní. Ty navíc ještě okořeňuje různými bizarními detaily. Jako například: „Islám není pro srandu, vyhlásil podle toho ajatolláh Chomejní a zakázal v celém Íránu hlasitý smích ve veřejných institucích (včetně škol).“ Nebo přidává tvrzení o fatvách zakazujících masturbaci, protože v posmrtném životě by hříšníkovi mohla „otěhotnět ruka, její potomci by se hlásili u Alláha o svá dědická práva“ nebo jiné zakazující stavění sněhuláků. U soudobého islámu sice místy rozlišuje, že má v různých zemích různou podobu, ale celkově všechny nynější muslimy unifikuje a falešně z nich vytváří jedinou skupinu, jejímž jediným cílem je ovládnout celý svět. Její členové se liší jen v tom, že někteří hrají roli „zlého policajta“ (teroristé) a jiní hodného (muslimové nasazující si masku demokratičnosti) – oběma skupinám jde ale podle autora o totéž.

Kuras cituje velké množství zahraniční literatury a nedá se popřít, že o svém tématu leccos přečetl. Co je to přesně šarí’a, ale v rozhlasové debatě s islamoložkou Zorou Hesovou přesvědčivě vysvětlit nedokázal. Umí vybrat pikantní podrobnosti, takže jeho knize nelze upřít čtivost – pokud čtenář zrovna nenarazí na kapitolu, která z větší míry sestává z nudných seznamů evropských umělců a filozofů. Ví také, čím se zalíbit českému publiku a jak vyjít vstříc jeho tradičnímu antiklerikalismu: například vykládáním košilatých historek o farářích okukujících dívky v plavkách a ukládajících jim posléze pokání při zpovědi. Když ale může v zájmu své věci citovat bojovného katolického autora H. Belloka a jeho výrok z roku 1938, neváhá to učinit, i když hlavní proud katolické církve po druhém vatikánském koncilu podobný názor již naštěstí opustil (což ovšem Kurase jako Žida nemusí zajímat): „… islám je nejimpozantnějším a nejvytrvalejším nepřítelem, jakého naše civilizace kdy měla, a může se kdykoli v budoucnu znovu stát stejně velkou hrozbu, jakou byl v minulosti.“ To rozhodně nebyla pravda v době, kdy to Belloc napsal, vždyť tehdy západní civilizace čelila především běsům, které vyvstaly z jejího vlastního nitra, komunismu, nacismu a fašismu – sám Belloc ovšem sympatizoval s Benitem Mussolinim a generálem Frankem… A nemusí to nutně být pravda ani dnes.

Rozhodně bezvýhradně nesdílím autorovu obavu z „pustiny bez ateistů, bez svobody slova“, umění, vědy, humoru a krásy. Vsugerovává to hloupou představu, že muslimové cosi takového jako krása vůbec neznají. Stále ještě není vyloučeno, že se většinu muslimů na našem kontinentě někdy v budoucnu podaří integrovat, stejně jako relativně úspěšně postupuje zařazování muslimů do americké společnosti (tedy pokud se tam prezidentem nestane Donald Trump), a že to bude mít – z našeho hlediska – pozitivní vliv i na jejich souvěrce v zemích, ze kterých k nám přišli. Evropa dnes každopádně prochází krizovým obdobím. Rozhoduje se zde o tom, jestli za desítky let bude většina jejího obyvatelstva vyznávat Alláha (málo pravděpodobný scénář), zda se stane roztříštěným světadílem, zmítaným etnickým a náboženským násilím a strachem z jinakosti, nebo pestrou multikulturní společností s mnohostí životních stylů, národních kuchyní a kultů, v níž budou nevyhnutelné konflikty řešeny civilně, a nikoli kriminálně, spíše na kulturní než vojenské rovině. Pokud Kurasova svérázná a provokativně formulovaná publikace někoho podnítí k uvědomění si hodnoty vlastních evropských kořenů, může být i užitečná. Jestli ale čtenáře poznamená paušalizujícím a démonizujícím viděním muslimů, přispěla by bohužel paradoxně spíše k tomu, aby se uskutečnil scénář číslo dvě, tedy násilná konfrontace.