Míková, Marka: Žvejkačky

Míková, Marka
Žvejkačky

recenze dětská

V roce 2015 se knižní bibliografie všestranné Marky Míkové rozrostla o čtyři tituly. Rozmarné Žvejkačky obsahují asi tři desítky krátkých básnických textů, usazených mezi snové ilustrace Juraje Horvátha. Vyznačují se námětovou i náladovou pestrostí a jazykovou hravostí.

Šťavnaté hubbabubby
Marka Míková
: Žvejkačky, Baobab, Praha, 2015, 40 s.

Všestranná Marka Míková (nar. 1959) se již dlouhé roky věnuje hudbě, divadlu i literatuře pro děti. Aktuální bilance v posledně zmíněném tvůrčím segmentu hlásí už devět knih, z toho tři nominované na cenu Magnesia Litera v kategorii Kniha pro děti a mládež. Rok 2015 obohatil její bibliografii hned čtyřmi přírůstky – v Baobabu, kde roku 2001 debutovala, vyšly nově Žvejkačky, v kmenovém Argu pozoruhodně ilustrované vyprávění o medvídkovi ze „Sinhapůru“, nazvané Jonáš spěchá domů, a ze světa zvířat pak ještě Varvara, kniha o velrybím putování (nakl. Fantasos) a Zebry v nemocnici (nakl. Cesta domů). Žvejkačky na první pohled zaujmou formátem: podlouhlý sešit v průhledném obalu má evokovat plátek žvýkačky. Vlastně spíše balíček, protože uvnitř najdeme bezmála tři desítky „žvejkaček-básniček“, posazených mezi snové, a přitom čitelně konkrétní ilustrace Juraje Horvátha, jejichž příjemné pastelové barvy měkce dotvářejí jednou melancholickou, jindy rozvernou náladu načrtnutou slovy.

Vlastní „žvejkačky“ rámují v úvodu i v závěru dvě graficky odlišené – promiňte mi ten žoviální výraz – „žvejky“, které na rozdíl od ostatních básní explicitně tematizují metaforu v titulu a také ledacos napovídají o obsahu nekonvenční básnické sbírky.

Zatímco první –

„Žvejkačka
ejkačka
kačka
čka
a
zase mi omylem
z pusy vypadla“

– dává tušit hravost a možná i trochu hubatost spolu s překvapivou pointou, poslední si zase můžeme s nadsázkou vykládat jako popis tvůrčí metody:

„Žvejká
m
si
žvejká
m
slova slovíčka
a nafukuju bubliny
Když prasknou
rozplácnou se mi na nose
Tohle mě baví dělat
hodiny a hodiny“

Klíčovým poselstvím je autorčino sdělení „baví mě to“. Přirozená hravost a lehkost pobaví i čtenáře: nejednoho dospělého, primárně ale nejspíš předškoláky a mladší školáky. Z básní jednou promlouvá (autorské, ponejvíc dívčí) já, pak evokativní ty a kdo, jindy rodinné my, spodní tón všech textů však zůstává laskavě konejšivý, hladivý, mateřský. Motivicky čerpá Míková z okruhů blízkým dětem, ať už je to rodina (např. v básních Svíčková, Ryby, Sestra), svět zvířat (Anakonda, Krokodýl, Psí ukolébavka, Kočičí), nebo i nemoc (Můra, Ucho) či strach (Strašidelná). Rozmanité náměty jsou však do značné míry ukotveny v každodennosti či všednodennosti, kterou občas rozptýlí bujnější fantazie anebo spontánní jazykový vtip (např. v básni Zajíci „Zajíci skáčou na letišti / hop a skok / a kolem uší jim vítr sviští / fuk a fouk / (…) Letadlo vzlétá a řve a hučí / Sedím v něm já / a říkám si tu básničku zaječí: / ‚Pilot je zajíc!‘ / V tom někdo zaječí“).

Společným jmenovatelem všech básní je nepochybně jazyková hravost a expresivita, ať už se projevuje užitím zvukomalebných citoslovcí (Zvuk hlasu: „Když je to tadátadátadátadáta / tak je to teta“, nebo namísto slovesa: Letní tanec „Nohama krok sun krok / kopyty klopýt klop“), zdrobnělin („potvůrka“, „čumáček“, „mrňoukat“), či aktualizací ustálených spojení (Strašidelná: „Kdo se bojí, má velké oči / (…) Kdo se bojí, má v oku trám“). Některé básně se rozrůstají díky asociativnímu výčtu s nečekanou pointou (Mlsná: „(…) Šlehačka a rakvičky / oříškové taštičky / věneček a špička / pendreková tyčka / punčák, kostka, indiánek / Teď už si dám radši párek“), jindy zradí očekávání rýmu.

Jednoznačně tu převládá spisovnost, ale občas se objeví výjimka. Škoda, že totéž musím konstatovat i o pravopisné správnosti (např. ve výše citované básni mělo být v momentě překvapení „vtom“ a jinde se zase na řece měl tvořit „vír“, nikoli výr, z něhož kouká krokodýl…). Přestože jsou básničky rozverné, zní zároveň velmi civilně – nebýt formálních signálů (rozdělení do veršů, potlačená interpunkce, nepravidelný rým, ovšem i rytmizace), daly by se některé třeba až z poloviny považovat za prozaické mikropříběhy (Ryby: „Nejdřív táta slíbil / že půjdem na ryby / a pak neměl čas / a já řek že jsou to sliby chyby / Tak táta popad prut a červy / a řek: Tak to teda ne! (…)“). Jindy je ovšem tendence „napsat báseň“ otevřeně přiznána (Smůla: „Nejdřív si roztrhneš kaťata / pak déšť začne ťukat ratata / a než dojdeš domů / tak promokneš k tomu (…)“).

Četnými citacemi ze sbírky Žvejkaček chci doložit své okouzlení a zároveň poukázat na námětovou i náladovou pestrost křehkých „příležitostných básní“, kterým sluší shovívavý nadhled. Sympatická je i gradace v uspořádání textů – závěrečný Letní tanec v sobě shrnuje hned několik z popsaných jazykových charakteristik a má metafyzický přesah.

P. S.: V zadní kapse transparentního obalu mého recenzního výtisku jsem našla ještě tři lístečky s esemeskami Marky Míkové. Nadhazuji tak otázku – je to sympatický přídavek, nebo ochutnávka příštího projektu? A jsou ve všech exemplářích esemesky stejné, nebo je to hra a každý kousek originál? V „mé“ uvízly tyto začátky: „MEDVIDEK NEMÁ ZUBY“, „POMLAZKA JE SCHOVANA“ a „ZUB MI ZUSTAL V ROHLIKU“. Pište do diskuse, jsem zvědavá!

 

© Jitka Nešporová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Vojta Matocha, 20.02.2016 10:46
Míková, Marka: Žvejkačky
V mém vydání jsou esemesky stejné. Možná náhoda, možná ne. Tajemné.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 3028x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce