Komiks Mortadelo y Filemón patří k největším fenoménům nejen španělského, ale obecně evropského komiksu. První příběh dvou ztřeštěných tajných agentů vyšel v roce 1958, samostatně začala série vycházet v roce 1969 a od té doby se dočkala celkem 201 sešitů (frankofonního formátu po 48 stranách), jejichž převážnou většinu navíc napsal a nakreslil brzy osmdesátiletý Katalánec Francisco Ibáñez. A další dva jsou ohlášeny na letošní rok.

Český čtenář je však převážně nezná, protože česky tu vyšel pouze jediný příběh, nazvaný Clever & Smart: Pronásleduje nás horda venkovanů, a to již v roce 1992 v nakladatelství Fortuna Print, tehdy sídlícím v Bratislavě. Tedy v roce, kdy si mnohá česk(oslovensk)á nakladatelství dělala naděje, že zde prorazí s úspěšnými americkými či evropskými komiksy, ale neměla dost výdrže k tomu, aby tu ty nejslavnější série (s výjimkou disneyovek, Asterixe a Tintina) dlouhodoběji udržela.

Je to škoda, protože Mortadelo y Filemón je komiks unikátní v tom, jak daleko jde v žánru, pro který mají v angličtině výraz slapstick comedy a u nás spadá do širšího žánru frašky či grotesky: totiž humor založený na neustálém otloukání, zraňování a urážení všech postav, nejvíce však obou hlavních hrdinů. To se navíc děje ve zběsilém tempu, přičemž následky všech těch karambolů pominou nejpozději na následující straně, spíše však už v obrázku následujícím hned po tom, kde je postava potrhaná, bez zubů a s hlavou plnou boulí. Pokud náhodou na takový typ filmu zavítá někdo, kdo něco podobného neočekává, dejme tomu babička s malými dětmi, snadno se stane, že z kina odejde předčasně. Je přitom docela pravděpodobné, že takových diváků bude kvůli neznalosti předlohy většina, jakkoliv jim leccos může napovědět sice přihlouplý, ale alespoň nějaké vodítko nabízející český název Agenti dementi.

Nadšeni budou nepochybně kluci od nějakých osmi deseti let věku. Ti budou řvát smíchy při nevídaně rychlé a vynalézavé smršti bolestivých, ale o to vtipnějších gagů, které samozřejmě bolí nejdéle sekundu. Je to humor rozjívený a nekorektní, místy primitivní, což ale zaniká v tempu, jakým se na diváky gagy hrnou. I zde, více než kde jinde, platí, že i na první pohled hloupý gag mnohonásobným opakováním a variováním v rychlém sledu nakonec diváka k smíchu donutí. Režisér Javier Fesser navíc kombinuje gagy obehrané s těmi vynalézavějšími a umí je skvěle gradovat. Animovaný film přitom nabízí ještě působivější možnosti než komiks a Fesser je skvěle využívá. Základem příběhu, jehož původní název Mortadelo y Filemón contra Jimmy el Cachondo by v českém překladu zněl Mortadelo a Filemón a Jimmy Plašan, je stejnojmenný sešit, který vyšel současně s premiérou filmu, ale do devadesáti minut režisér napěchoval množství gagů z ostatních příběhů, a to s obdivuhodnou hyperbolizací a kadencí. Zpátky se držel jedině v případě surreálných náhlých převleků a proměn agenta Mortadela (v různé profese, zvířata či věci), které komiksu dodávají další bizarní úroveň; ale je pravda, že ve filmu to onen efekt ani nemá a už tak mají diváci jen dost málo času, aby všechny ty vtípky pochytali. Zpočátku je slabinou také výtvarné zpracování (přinejmenším několika vskutku nevábně vyhlížejících typů), ale postupně si na to divák zvykne, ostatně Ibáñezova kresba je také ve srovnání třeba s Uderzem nebo Gregem také podstatně rozháranější, eklektičtější. Podobně jako němé grotesky nebo příběhy Toma a Jerryho, ani film Agenti dementi není postaven na nějaké nosné zápletce: příběh o jednom padouchovi, který krkolomným způsobem ukradne trezor ze sídla Mortadelovy a Filemónovy agentury, parodující CIA, a o druhém, který se vrací z vězení, aby se oběma moulům pomstil, není ničím originální a jeho hlavní osa by byla sama o sobě dost nudná. Nicméně vylepšena tolika rozjívenými vtípky dokáže toho správného diváka rozesmát až k bolení břicha.