Láska a válka po australsku
Flanagan, Richard: Úzká cesta na daleký sever

Láska a válka po australsku

V centru Úzké cesty na daleký sever stojí stavba takzvané železnice smrti z Thajska do Barmy za 2. světové války. Román mapuje mizérii australských válečných zajatců, kteří na stavbě pod dohledem Japonců pracovali, ale také klade hlubší otázky. V roce 2014 dílo získalo Man Bookerovu cenu.

Úzká cesta na daleký sever, v pořadí již šestý román jednoho z nejznámějších australských spisovatelů současnosti Richarda Flanagana, ověnčený Man Bookerovou cenou pro rok 2014, v sobě podle porotců soutěže o toto ocenění spojuje dvě velká témata, která nás provázejí od prvopočátků literatury – lásku a válku. Tím válečným konfliktem, kolem kterého je román vystavěn, je druhá světová válka, konkrétně stavba 415 km dlouhé železnice smrti z Thajska do Barmy v průběhu roku 1943. Flanagan se soustředí především na osudy australských válečných zajatců, jichž bylo na tento megalomanský projekt japonské armády přiděleno na devět tisíc a z nichž celá třetina nepřežila. Jedním z těch, kteří nelidské podmínky v asijské džungli přežili, byl vězeň číslo 335 (japonsky „sanbjaku sandžú go“), spisovatelův otec, z jehož osobních vzpomínek autor čerpal a jenž údajně zemřel v den, kdy jeho syn knihu dokončil.

Pasáže zachycující jen těžko uvěřitelné utrpení zajatců na „Lajně“, jak tito novodobí otroci železnici přezdívali, jednoznačně patří k tomu nejsilnějšímu a také nejlepšímu, co román nabízí. Nemilosrdně realistický obraz na smrt vyhublých, polonahých lidských trosek sužovaných bezpočtem exotických nemocí, hladem a bitím, nucených nekonečné hodiny dřít ve všudypřítomném bahně siamské džungle, vám zůstane před očima ještě dlouho poté, co knihu odložíte. Flanagan se ovšem nespokojil s pouhým popisem toho, co se událo, na pozadí výstavby železnice se zabývá řadou dalších otázek.

Prostřednictvím Dorriga Evanse, hlavního hrdiny své knihy, australský romanopisec zkoumá, jakým způsobem se z lidí stávají hrdinové, co je motivuje, jaké síly je utvářejí. Zajímá ho, jak se z průměrného chirurga Dorriga stane legendární Dlouhán, který neúnavně bojuje o život každého z mužů, jimž velí, vzor, k němuž ostatní zajatci vzhlížejí a obdivují ho. Pozornost dále věnuje tomu, jak se zajatci vyrovnávají s extrémními podmínkami: každý z nich má svou vlastní metodu, zásady a rituály, o kterých věří, že mu pomohou nejenom přežít, ale i zachovat si alespoň zbytek důstojnosti a lidskosti. Flanagan si všímá síly mužského přátelství, nezdolného smyslu pro povinnost a dodržení závazků vůči ostatním, který by zajatcům nikdy nedovolil nechat kamaráda ve štychu.

V části věnované stavbě železnice, která představuje zhruba jednu třetinu celého románu, se Flanaganovi brilantně podařilo propojit formu s obsahem. Osudy jednotlivých zajatců na Lajně zde nejsou přibližovány souvislým, uceleným vyprávěním, které by mělo nějaký jednotný smysl, nýbrž skrze kratší či delší epizody a výjevy. A taková byla i skutečná stavba – absurdní a nepochopitelná epizoda v dějinách lidstva, která nedává vůbec žádný smysl: „… ta trať nebyla k ničemu a nic z ní také nezbylo. Lidé dál toužili po nějakém smyslu a naději, ale kronika minulosti zaznamenává jen chaotický a hodně špinavý příběh“ (s. 335). Přesto se v poslední třetině románu Flanagan snaží této hrůzné události nějaký smysl dát, pokouší se ji nějakým způsobem uchopit a vysvětlit.

Nejzjevnější je tato snaha v kapitolách věnovaných japonským velitelům. Dozvídáme se, co se s nimi po válce stalo, jak o své dějinné úloze smýšlejí, jak se s tíhou svých zločinů vypořádávají. Flanagan zde zdůrazňuje zásadní rozdíly mezi japonským a západním uvažováním. Zároveň ho zajímá, jakými způsoby se s prožitými traumaty vyrovnávají sami Australané. S tím souvisí další velké téma tohoto románu – paměť, totiž co a jak si pamatujeme, a co naopak zapomínáme, všeprostupující pocit, že nakonec vše upadne v zapomnění. Má tedy smysl snažit se uchovávat upomínky na to, co bylo? Je vůbec možné zprostředkovat to, co se stalo, těm, kteří to nezažili?

V poslední třetině románu autor bohužel rozmělňuje to, co se mu podařilo v jeho ústřední části: přeskakuje od japonských dozorců k australským zajatcům a Dorrigovu milostnému životu, od jednoho tématu k druhému. Chybí zde struktura nebo sjednocující motiv, konzistentnost. Flanagan není schopen ukočírovat všechna témata a náměty, chce obsáhnout příliš mnoho, a důsledkem toho se text formálně i obsahově rozpadá, nedrží pohromadě a jeho poselství, pokud zde nějaké bylo, v tom zmatku zaniká.

Jak již bylo řečeno v úvodu, kromě války se Úzká cesta věnuje i lásce a jejím různým podobám, ať už se jedná o osudovou lásku Dorriga k nedosažitelné, a proto navždy obdivované a milované Amy, Dorrigovo manželství z rozumu s laskavou a bezvýhradně milující Ellou, či Amyino nevydařené manželství s Dorrigovým strýcem. Rozmotávání složitého přediva pocitů, potřeb a tužeb hlavních protagonistů tohoto milostného čtyřúhelníku je věnována především první třetina románu. Některé pasáže, ve kterých se Flanagan snaží přiblížit pocity svých hrdinů a hrdinek, působí kostrbatě, banálně a nepříliš autenticky. Na druhé straně je zde i řada scén, které čtenáře zaujmou svou neotřelostí, poetikou a takřka hmatatelnou smyslností.

Problém je, že se Flanaganovi nepodařilo svá velká témata (lásku a válku) náležitě zkombinovat. V knize si tyto dvě linie vyprávění – o osudovém milostném příběhu a o válce a utrpení – žijí svým vlastním životem a netvoří celek. Čtenáři pak není úplně jasné, co chtěl autor vlastně říci. Na samém konci tohoto ambiciózního románu dochází k několika senzačním odhalením týkajícím se hlavních postav, která ovšem působí spíše jako marná snaha vše na závěr propojit, případně jako úlitba mainstreamovému čtenáři lačnícímu po nečekaných dějových zvratech.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jiří Hrubý, Euromedia – Odeon, Praha, 2015, 504 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Michael Gepart,

Pěkná recenze na hodně zneklidňující knihu, i když tato válečná problematika je pro nás exotická. Děsivé je recitování haiku, když dozorci utínají hlavy.