Oyono, Ferdinand: Le vieux nègre et la médaille

Oyono, Ferdinand
Le vieux nègre et la médaille

recenze beletrie zahraniční

Slavný kamerunský spisovatel a také diplomat Ferdinand Oyono v románové trilogii popsal kolonialismus, tak jak ho prožívali Afričané na konci padesátých let, těsně před dekolonizací. Zobrazuje různé generace i sociální vrstvy afrického obyvatelstva, představuje jejich nemyslitelné životní podmínky, ukrutné a nesmyslné chování Evropanů, ale i kulturní zmatení, které se v tomto prostoru často projevovalo vlivem vize krásné Evropy.

Evropa očima černé Afriky
Ferdinand Oyono
: Le vieux nègre et la médaille. René Juliard, Paris, 1956 (2005), 186 s.
Ferdinand Oyono: La vie de boy. René Juliard, Paris, 1959, 185 s.
Ferdinand Oyono: Le chemin d’Europe. René Juliard, 1960, 199 s.

Kolonialismus v subsaharské Africe je pro českého čtenáře záležitostí hodně vzdálenou: naše historie jím není poznamenána a nemáme ani k dispozici dostatečné množství překladů literárních děl frankofonních afrických autorů z této doby, která se problematikou nějak zabývala. Kamerunský spisovatel Ferdinand Oyono, jenž působil také jako politik a diplomat, napsal v padesátých letech minulého století tři romány, všechny vyšly ještě před obdobím dekolonizace. Z pozice postav různého věku a postavení, vždy však Afričanů, pohlíží kritickým okem na éru kolonialismu a nabízí čtenáři komplexní reflexi o této době. A také mnoho otázek k zamyšlení. Všechny jeho romány ukazují, jak fenomén kolonialismu ničí nejenom životy kolonizovaných, ale i to, jak kolonizátoři přicházejí o svou lidskou tvář.

Romány nejsou propojené jedním příběhem. Noří se však do stejného problému, který se týkal všech kolonizovaných zemí a jejich obyvatelstva, a to do otázky vztahu kolonizovaného a kolonizátora. V Oyonových románech jde především o postoj Afričana k francouzskému pohrdlivému, nadutému a povýšenému kolonizátorovi. Všechny tři romány Le vieux nègre et la médaille (česky vyšlo jako Starý černoch a metál v překladu Václava Kajdoše, a to poměrně pohotově už v roce 1959 v SNKLHU), La vie de boy (Život sluhy) a Le chemin d’Europe (Cesta do Evropy) jsou určené především Evropanům, neboť text doprovázejí poznámky pod čarou, které vysvětlují afrikanismy či jiné aspekty africké reality. Všechny hlavní postavy navíc překvapivě mluví o Afričanech stejně jako evropští kolonizátoři, nazývají své druhy „domorodci“ – tak jak znělo oficiální označení užívané dosazenými francouzskými úředníky (indigènes).

Postavy kolonizovaných mají jedno společné: hlavní hrdina se v průběhu děje vždy dostane do situace, jež mu přinese zklamání ve vztahu ke kolonizátorovi. Uvědomí si, že pro Evropana vlastně není nic víc než jen otrok, posluhovač, nižší rasa. A že v jeho očích mu nebude jako Afričan s černou pletí nikdy rovnocenný. Autor však nenechává čtenáře nahlédnout do nitra Evropanů, kteří se skrývají za pohodlnou maskou krutosti a sarkasmu.

V každém románu je i prostor vždy striktně rozdělen na bezpečnou černošskou čtvrť a nepřístupnou evropskou čtvrť. Hranice, jejíž nepovolené překročení se přísně trestá, láká hlavní hrdiny a má v jejich životě zásadní význam. Tematizace tohoto jasného rozdělení afrického světa je pro romány z doby před dekolonizací typická.

Děj prvního románu Le vieux nègre et la médaille (Starý negr a medaile), se odehrává v časovém úseku okolo 14. července (státní francouzský svátek), kdy má být Kamerunec Meka dekorován za zásluhy, neboť přenechal své pozemky evropským misionářům. Všichni Mekovi přátelé, kteří se sjeli z mnoha koutů regionu, jsou přesvědčeni, že se jedná o zásadní událost v jejich životech, medaile má být totiž předána „Velkým šéfem bílých“. Doufají, že dojde k sblížení Evropanů a Afričanů. Opak je pravdou, oslava je násilím rozehnána, neboť Mekovi přátelé a známí nahlas kritizovali koloniální režim. Po oslavě je Meka navíc v důsledku nedorozumění koloniální policií uvězněn, mučen a ponižován, dokonce ještě ztrácí medaili. V poslední části románu, po propuštění zbědovaného Meky, se mluví především o povstání proti Evropě, o vzpouře proti vnucované evropské kultuře. Engamba, Mekův švagr, shrne hlavní myšlenku, kterou Oyono ve svých románech předkládá opakovaně: „Tváří v tvář Evropě ztrácí africká kultura svou hodnotu.“ Má na mysli především to, že rozpínavost kolonizátorů a násilné vnucování západních zvyků a představ o životě ničí africký myšlenkový prostor. Příběh končí rodící se revoltou, kterou uskuteční nastupující generace.

V centru druhého románu, La vie de boy (Život sluhy), je ona nastupující generace: mladý muž Toundi, sluha evropského velitele, o jehož životě se retrospektivně dozvídáme prostřednictvím deníku, který nalezl mladý Evropan u postele umírajícího hlavního hrdiny. Toundi se připlete do milostné aféry Evropanů usídlených v Africe a nechtěně je přítomen krutému zesměšnění manželky svého zaměstnavatele. Aby se nepohodlného svědka svého poklesku Evropané zbavili, falešně ho obviní z krádeže a nechají ho koloniální policií umučit k smrti. V románu je vylíčena krutost kolonizátorů a především jejich přesvědčení o tom, že Afričané nejsou lidé jako oni: jejich lidství je opakovaně popíráno. Evropané pro zábavu pouštějí na místní obyvatelstvo psy, černoši jsou za sebemenší přestupek trestání bičem atd. Oyono v románu také pranýřuje pokrytectví kolonizátorů, kteří pohlížejí na kolonizované s odporem, ale zároveň velmi často podvádějí své ženy s černoškami, které zaměstnávají jako posluhovačky a uklízečky. Toundiova násilná smrt není jen obrazem nelidského zacházení ze strany kolonizátorů, ale reflektuje také zklamání, neboť ke vzpouře nedošlo.

Třetí a poslední Oyonův román, Le chemin d’Europe (Cesta do Evropy), dostává úplně jiný rozměr. Vypravěčem je hlavní postava, muž jménem Barnabas. Oproti předchozím dvěma románům, kde se dozvídáme dost o africké kultuře, čtenář sleduje spíše běh hrdinových myšlenek, popisu okolí (jeho domu, krajiny, přátel, afrických tradic atd.) se autor věnuje mnohem méně. Tím je upřednostňováno introspektivní vyprávění, román získává až proustovský rozměr, tento dojem mimochodem umocňuje i stylizace v dlouhých souvětích po Proustově vzoru. Intradiegetický vypravěč je postaven před dva zásadní problémy: je zamilován do bělošky a má neodbytný pocit, že se může realizovat jen v Evropě. Těmito dvěma prvky je příběh ve své podstatě romantizován, protože Barnabasova láska je neuskutečnitelná a jeho odjezd je kvůli jeho sociálnímu zázemí téměř nemožný. Tím, jak vysoké, ale marné cíle si klade, se Barnabas hodně podobá Emě Bovaryové ze slavného Flaubertova románu. Podobně jako ona se také jen opájí svou touhou: čeká a sní, ale vlastním přičiněním nic neudělá. V několika kapitolách jen tak bloudí a hledí toužebně do dálky, čímž se velmi podobá pro změnu Chateaubriandovu Renému, který čeká na Atalu. Román překvapivě končí ve chvíli, kdy Barnabas za autorem neobjasněných okolností odjíždí do Paříže, přičemž je svými blízkými a sousedy považován za spasitele – nikdo nepochybuje o tom, že až ve Francii vystuduje, podaří se mu spasit Afriku. Tematika odjezdu do Paříže za nadějí se později objeví u mnoha dalších afrických autorů.

Po přečtení všech tří Oyonových románů má čtenář pocit naprosté beznaděje: generace, jež se měla postarat o vzpouru proti koloniálním praktikám, o které mluvil švagr Meky, se skládá buď ze sluhů (Toundi), nebo ze snílků (Barnabas). A místo aby bránili africkou kulturu, naopak se jí vzdalují a dobrovolně se jí vzdávají. Ačkoli se všechny tři romány zabývají stejnou tematikou, jejich četba není jednotvárná: tutéž historii čteme ve třech různých variacích, doloženou vždy jiným pohledem na svět. Příběhy jsou plné planých nadějí, které krutá realita kolonizovaného světa dříve či později utne.

Ve své trilogii Oyono odhalil tragické dopady kolonizace, odsoudil její negativní působení na místní kulturu a podělil se o bolest plynoucí z toho, že se Afrika musela alespoň částečně vzdát vlastních tradic a historie. Ve své době se jednalo o jedinečné knihy, první svého druhu, jež však postupem času zestárly a ztratily svou prvotní hodnotu. Prohloubil se zájem historiků, ale i obyčejných lidí o koloniální dobu a knih odborných, ale i krásné literatury s touto tematikou od té doby přibylo. Jedinečnost této knihy se tudíž vytratila, nicméně stále jde o velmi kvalitní a zajímavé čtení, o fiktivní svědectví, založené na pravdě.

 

© Vojtěch Šarše

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 27 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   45%čtenáři

zhlédnuto 1645x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce