Sádlo, Jiří: Praha a Brno (in Respekt)

Sádlo, Jiří
Praha a Brno (in Respekt)

recenze kultura

Na město se autor dívá ozvláštňujícím zrakem, který i ve známých názvech objevuje zneklidňující podtóny. I sídliště se mu tak mění v magické krajiny. K věcem kolem sebe přistupuje Jiří Sádlo se vzácnou pokorou a pozorností, díky nimž vidí i to, co ostatním zůstává skryto.

Inspirativní putování biologa Sádla na pomezí mezi Okcidentem a Orientem, přírodou a kulturou, řádem a chaosem
Jiří Sádlo: Praha a Brno. Kodudek, Praha, 2015, 164 s.

Roztodivná pohraničí. To jsou oblasti, které prozkoumává biolog Jiří Sádlo ve své nové knize Praha a Brno. Jde přitom o pomezí mezi Okcidentem a Orientem, přírodou a kulturou, řádem a chaosem, městem a venkovem, posvátným a profánním, realitou a fikcí. I žánrově je těžké jeho texty zařadit: pohybují se na pomezí mezi úvahami, cestopisnými reportážemi a povídkami. Sám autor si tuto nejednoznačnost uvědomuje, když přemítá o tom, že provádí „cosi mezi archeologií, geobotanikou a vybíráním popelnic“, načež se ale nakonec otevřeně hlásí ke kulturní antropologii.

Knihou prochází postava opelichaného anděla, který se neúspěšně pokoušel hnízdit v kostele na igelitech a potrhaných zpěvnících a kterého nakonec autor rozpoznává v jistém sídlištním anonymovi, kterého potkává na pražském Jižním Městě. Setkat se v ní můžeme i s malešickou spalovnou, která podle něj může být chrámem neznámého boha, nebo to může být Bůh sám. A na jiném sídlišti má zase dojem, že jej pronásleduje jistá postava vystoupivší z Meyrinkova Golema. Na město se dívá ozvláštňujícím zrakem, který i ve známých a všedních názvech objevuje zlověstné a zneklidňující podtóny. Díky čemuž se mu – podle mnoha jiných nudná – pražská sídliště mění v magické krajiny se jmény jako Zlý čin (Zličín), Muka (Luka) nebo Mlžiny (Lužiny). Vědomě přitom jde ve stopách Angela M. Ripellina a jeho díla Magická Praha.

Především se ale Sádlo v knize zastává všeho, co je nízké, nediferencované, bezvýznamné, bezcenné, podřadné, přičemž sám sebe – i svoje „ošklivé tělo“ – zřejmě zařazuje do téže kategorie: „Je léto a podzim, začátek zimy, znova jaro, celý rok chodím po Praze. Tady je horká dlažba a asfalt, sedím tady na prvním schodě kostela, což by žádný Pražák neudělal, a kus ode mě kokrhá nějaká pestře oděná ženština v sukni a klobouku, sedí na schodě a chlastá vodu z petlahve, pokaždé se napije a trochu zakokrhá. Šílená, nebo turistka, nebo obojí. Tak jsme tu magoři dva a třetí je tu s námi malé, ušlápnuté bejlí, ptačinec prostřední Stellaria media tady na patě prvního schodu ke kostelu ve Spálené ulici.“

I když se přitom převážně pohybuje oblastmi České republiky, s velkou vášní a radostí v ní nachází stopy neuspořádaného a spíše chaotického Balkánu nebo obecně Východu. Za bránu Orientu a první asijské město prohlašuje Brno. Ačkoli se občas prochází historickými městskými centry a míjí starobylé budovy, v nichž sídlí úctyhodné instituce, jako je Klementinum, píše nikoli o jeho státotvornosti a významu pro národní paměť, ale zaměřuje se na jeho odvrácenou stranu. Totiž na starý chodník pokrytý plevelem, smetím a psími exkrementy, který leží v jeho stínu. Odpadky jej ovšem zajímají soustavně, dokáže k nim podat i zasvěcený výklad: „Každé město je má jiné. Damašek má suchou zvonivou strusku pistáciových skořápek. Města v Černomoří mají voňavou špínu slunečnicových slupek, melounových semen, rozchroupaných slupek pražených dýní, kulturní pokračování okolní stepi. Vídeň má čistotu a vajgly, které jen jen tančit. Praha má plevel, ale zdaleka ne tolik odpadky, podobně jako města středomořská.“

Sádlo se zamýšlí také nad různými koncepcemi vztahu kulturního řádu a přírodního chaosu. Představuje si, jaké by to bylo, kdyby byla Praha celá pohlcená vegetací a zůstal by z ní stát jen Karlův most, nebo jak by město vypadalo, kdyby příroda prostě „vyklidila pole“. Ukazuje přitom absurdnost jednoznačného oddělování přírody a kultury, které jsou podle něj neodlučitelně propojené. Kultura si z přírody udělá kalhoty, „načež příroda vleze do kulturních nohavic“. Podobně i o celém městě píše v méně polarizujícím duchu, že je to „komplet příroda, ve které řádí jeden primát, co se trhnul“ od goril a šimpanzů a „udělal si hodně složitou etologii zahrnující koloraturní zpěv, sádrokarton, sociální demokracii a obložené chlebíčky“.

Sádlo přistupuje k věcem kolem sebe se vzácnou pokorou a pozorností, díky nimž vidí i to, co ostatním zůstává skryto. I díky této knize se ale tomuto postoji od něj můžeme učit.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Respektu 14. 2. 2016
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 1601x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce