Charlton, Blake: Čarotepec

Charlton, Blake
Čarotepec

recenze fantasy

Netradiční hlavní hrdina knihy je v podstatě dyslektik, který s nevypočitatelnou nešikovností pracuje s magickými texty schopnými zabíjet. A nejde o humoristickou fantasy, ale o originální verzi té klasické, posttolkienovské.

Epická fantasy nejen pro lingvisty
Blake Charlton:
Čarotepec. Přel. Roman Tilcer, Laser-books, Plzeň, 2015, 440 s.

Nicodemus Weal je učněm magických nauk v pevnosti Starhaven. Jeho učitelé do něj vkládají velké naděje, dokonce uvažují, že by mohl být bájným Alkyónem, čarodějem, který má dle proroctví zachránit svět. Jenže naděje se brzy rozplynou a z Nicodema se vyloupne kakograf, tedy jedinec, který není schopen reprodukovat ani tu nejjednodušší magii bez nebezpečného pokřivení původního záměru. Přesto se právě kolem něj začnou náhle dít podivné věci, umírat lidé a sám Nicodemus sehraje v plánech prastarého zla zásadní roli… V loňském roce vydaný román Čarotepec amerického autora Blakea Charltona patří k nejzajímavějším variacím na klasickou fantasy za hodně dlouhou dobu. Nikoliv však v tom, kam žánr dovádí (v tom exceluje Brandon Sanderson), ani jak důkladně vytěžuje jeho potenciál (zde bude zajímavé sledovat novou sérii Daniela Abrahama), ale v tom, jak se maskuje. Na první pohled vypadá Čarotepec jako něco, co by na základě zadání „posttolkienovská fantasy“ napsal China Miéville během odpočinku po svém lingvistickém opusu Ambasadov. A tak magie místo energií a hvězdičkami z hůlek útočí texty, nebezpečné odstavce podrážejí mágům nohy a usekávají končetiny, největší nebezpečí s sebou nese, když vás někdo vystaví editaci, nedej bože cenzuře, a magické jazyky jsou skutečně žijícím konstruktem moci.

Zní to jako něco složitého a fascinujícího, ve skutečnosti platí pouze to druhé. Veškeré komplikace, kterých by se mohl obávat čtenář zvyklý na tradiční vyprávění plné draků a grimoárů vázaných v lidské kůži, se dají odstranit prostým... překladem. Cenzura je prostě kletba, magický jazyk buď opravdu jazyk, ve kterém jsou splétána jednotlivá kouzla, nebo prostě energie, se kterou se pracuje. A textoví konstrukti zase démoni a rarášci sloužící čarodějům. Ano, čtenář se takovým čtením ochudí o jednu rovinu zážitku, ale zase si bez obav vychutná strhující příběh.

Čeká jej především vizuálně uchvacující systém magie, nad kterým si dal Charlton evidentně hodně práce s vymýšlením a následně pak ještě víc s promýšlením, co to znamená pro uživatele magie i pro ty, kteří jí musejí čelit. Do hry se v tu chvíli dostává především pojetí hlavního hrdiny jako nikoliv nešikovného mága ve stylu Mrakoplaše, ale jako jedince s nenaplněným potenciálem, jehož snaha zlepšit se a naplnit svůj osud ohrožuje jej samého i jeho okolí. Nicodemus je v podstatě magický dyslektik, který ovšem pracuje s texty, které rozhodně nezůstávají bezpečně na stránkách papíru, ale můžou se vydat na vandr do světa a zabíjet.

Propracovanost konceptu je hlavní zbraní románu – a je pochopitelná, když se vezme v úvahu, že sám Charlton je dyslektik, který se svým handicapem dlouhá léta (a nakonec úspěšně) bojoval. Ale jak bylo už řečeno – jakkoliv je koncept zajímavý a pečlivě zpracovaný, nejedná se o žádný new weird. Čarotepec je především – v tom nejlepším slova smyslu – tradiční fantasy. Potěšeni by měli být především fanoušci Tada Williamse. Charltonův Starhaven a Nicodemův život v něm totiž vyloženě evokují slavný hrad Hayholt a prosťáčka Simona.

Oproti klasikovi přelomu osmdesátých a devadesátých let (který je mimochodem uváděn jako jedna ze zásadních inspirací Hry o trůny a v souvislosti s Charltonem se sluší zmínit i jeho fascinaci vzdělaností a knihami) je však Čarotepec lokálnější. Velké nebezpečí, kterému Nicodemus čelí, sice hrozí zničit celý svět, ale to až někdy v budoucnu. Zatím se celý konflikt omezuje na jistým způsobem frakční bratrovražedný boj – jak na straně těch dobrých (pro některé je Nicodemus stále Alkyónem, pro jiné jeho temným protějškem, a tedy někým, koho je třeba zlikvidovat), tak na straně těch zlých (hlavní padouch je svého druhu odrodilý a hodně zrádný učeň klasického Pána temnot). Opravdový epický, celosvětový rozmach slibují až další díly trilogie (druhý by měl pod názvem Čaroproudy vyjít u nás ještě letos).

Díky soustředění se na menší prostor a vlastně i menší „mytologii“ ovšem vyniknou drobné nápady, kterých má Charlton celou řadu. Od soupeřících frakcí čarodějů a jejich světonázorů přes jednotlivá kouzla (především to vysvětlující Nicodemovu kakografii je skvělou ukázkou, jak mohou dílčí motivy neustále formovat zápletku) až po vzájemné využívání se a zneužívání soupeřů. Nevýhodou je naopak určitá exaltovanost a někdy zbytečně komplikované zvraty, bez kterých by kniha mohla skončit o něco dříve (ale nedošlo by na některé zajímavé kouzlo/prostředí/bytost). Tu ovšem vyvažuje zase lehký vtip, kterým Charlton příběh podává – jako třeba drobná poznámka „To budou krysy nadšené“ ve chvíli, kdy nepovedené kouzlo zneviditelní kočku.

Jako celek je tak Čarotepec v prvé řadě velice slušným příslibem do budoucna a pro fanoušky, kterým nevyhovují velké experimenty a snaha posunout žánr výrazně dál od klasik jejich dětství, je přes na první pohled „divnou“ magii ideální volbou. A pro ty, kdo očekávají od žánru vývoj, je to zase příjemná oddechovka, než konečně vyjde Podzimní válka od Abrahama nebo další díl Archivu Bouřné záře... Spokojený bude tedy každý, pokud si ovšem ujasní, co od Charltona očekává.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 40 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 2011x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce