Otčenášek, Jaroslav (ed.): Černá nevěsta: Pohádky a pověsti spolupracovníků a studentů Karla Jaromíra Erbena

Otčenášek, Jaroslav (ed.)
Černá nevěsta: Pohádky a pověsti spolupracovníků a studentů Karla Jaromíra Erbena

recenze beletrie česká

Kniha ukazuje, jak málo společného má skutečná lidová pohádka s idylickým a logickým světem podmanivých příběhů, v nichž dobro vítězí nad zlem. Aneb hledáte-li pro svou ratolest novou pohádkovou knížku, Černá nevěsta není úplně to pravé.

Pohádky nikoliv pro děti
Jaroslav Otčenášek (ed.): Černá nevěsta. Pohádky a pověsti spolupracovníků a studentů Karla Jaromíra Erbena. Plot, Praha, 2015, 344 s.

Pohádka je typický folklorní žánr, útvar lidové slovesnosti; českým čtenářům se ale nejspíše vybaví pohádky K. J. Erbena či B. Němcové, podmanivě vyprávěné příběhy, v nichž dobro vítězí nad zlem, nejmladší ze tří synů obstojí ve všech zkouškách a hloupý Honza dostane za ženu princeznu. Kniha Černá nevěsta ukazuje, jak málo společného má skutečná lidová pohádka s tímto idylickým a logickým světem. Aneb hledáte-li pro svou ratolest novou pohádkovou knížku, Černá nevěsta není úplně to pravé.

Folklor jinak, než ho známe
Po celé 19. století, zvláště v jeho druhé polovině, se lidová slovesnost těšila velkému zájmu. Předchůdcem rozsáhlých folkloristických sběrů byly zápisky rytíře Jana Jeníka z Bratřic, nejznámějším se ale stala sběratelská činnost Karla Jaromíra Erbena a jeho žáků a spolupracovníků. Značná část Erbenova materiálu zůstávala dosud skryta v rukopisech; pozoruhodným náhledem do ní je právě kniha Černá nevěsta. Obsahuje varianty známých českých pohádek (Perníková chaloupka, Pták Ohnivák či Hrnečku, vař) či jejich kombinace – příběhy sestavené z různých motivů (kouzelný prsten, oslíček trousící dukáty, zachránění princezny před drakem, nemluvně poslané v kolébce po vodě…). V čem se tedy liší od pohádek, jak je známe?

Samozřejmě formou, vypravěčským podáním – folkloristický zápis má daleko do literárních skvostů z pera K. J. Erbena, B. Němcové či V. Říhy. Nahlédnutí do původní podoby lidových pohádek naznačuje, že jejich úprava se ale zdaleka netýkala pouze stylistické stránky; mnohdy bylo zřejmě třeba podstatně upravit děj, dát mu logické směřování, odstranit zdánlivě slepé odbočky a nadbytečné prvky, příp. vyloučit či zjemnit nečekanou brutalitu a vše korunovat poučným závěrem: dobro vítězí nad zlem a všem je po zásluze odplaceno. Málokterá pohádka v Černé nevěstě těmto kritériím vyhovuje. Čtenáře nejčastěji zarazí nesouvislé, asociativní vršení pohádkových motivů s velmi slabým smyslem pro sledování logiky děje – což je typický znak orálního vypravování; občas také již zmíněná brutalita, na niž nejsme v dětské literatuře zvyklí (v pohádkové tradici jiných zemí je tomu ale jinak – srov. např. dílo bratří Grimmů). Podobné okénko do českého folkloru nabídla už před několika málo lety edice J. Štursové a M. Sládka Šel psotník po humnech (1997) „z rukopisů, které Čeněk Zíbrt odložil do hloubi redakčního stolu časopisu Český lid“. Zíbrtovy materiály, byť o půlstoletí mladší, nabízejí zajímavé srovnání s Černou nevěstou; škoda, že její editor tuto publikaci nezmiňuje, ačkoli jiné sběratele pohádek uvádí (srov. s. 315).

Jak bylo již řečeno, není Černá nevěsta pohádková kniha pro děti, ale primárně etnografický materiál. Přináší zápisy pohádek v jejich původní podobě, tedy leckdy formou zkráceného záznamu: „Šla třetí – všeliké hrůzy – zkamenělí lidé – zvířata etc. Hlas bratra a sestry: Vítám tě, sestřičko, neohlédla se. Šla ke kruhu, vzala ptáka. Pták jí povídal, kde stříbrotekoucí pramen – nabrala vody – kde tykový strom – utrhla větev – studánka. Nabrala vody – pokropila sestru a bratra, obživli – v radosti kropili vše a vše živo – domů“ (s. 241). Spíše odbornému určení knihy odpovídá i její uspořádání: je opatřena doslovem, seznamem literatury a pramenů, ediční poznámkou, slovníčkem a anglickým resumé.

Právě doprovodný materiál trpí některými nedostatky, jež ubírají na ceně dílu jinak navýsost zajímavému a podnětnému. Doslov je více než lakonický, rozhodně by si víc pozornosti zasloužily jak jednotlivé pohádky (např. společné motivy, odkud jsou převzaty), tak především obecná charakteristika folkloru, folkloristických sběrů a pohádkové produkce. Čtenář, jenž se s podobným materiálem setkává poprvé, může být pohádkami Černé nevěsty zmaten, neví, jak k těmto textům přistupovat, v čem je jejich hodnota a jak s nimi má nakládat. Dále se mi v edičním aparátu nepodařilo dohledat, na základě jakého klíče jsou pohádky v knize řazeny. Editor je rozčlenil na tři základní skupiny: pověsti, pohádky a hádačky (hádanky). Mezi pohádkami ale nalezneme i neoznačenou skupinu anekdotických příběhů, tzv. humorek (s. 283–295), po níž následují další pohádky a jedna říkanka. V oddílu pohádek, jenž tvoří převážnou část knihy, se pak nesystematicky mísí zmíněné torzovité črty s krásně vyprávěnými pohádkami; u některých se zjevně můžeme dohadovat o literární invenci zapisovatele – tato skutečnost by v edičním komentáři měla být také uvedena.

Leckde je patrná snaha přiřadit k sobě pohádky s podobnými motivy, např. příběh o králi, jenž promarní majetek, a proto prodá své tři dcery třem zvířatům za manželky výměnou za peníze, jeho syn pak své sestry osvobodí (s. 182 nn.). Toto kritérium by však mohlo být dodržováno důsledněji, např. u známého motivu, kterak nepoznaný osvoboditel pošle princezně na její svatbě důkazní předmět (půlku prstenu), čímž se prokáže jako její pravý ženich. Nebo kterak král zabije své prvorozené dítě, aby jeho krví uzdravil svého přítele, dítě je však zázračně oživeno (mj. motiv známý ze Zeyerova Románu o věrném přátelství Amise a Amila). Nebo proč neuvést dohromady pohádky, v nichž vystupuje Pán Ježíš se svatým Petrem? Atd. atd. Je zjevné, že při velké rozmanitosti motivů a jejich kombinací nelze nalézt ideální uspořádání, čtenář by však ocenil alespoň podrobnější nápovědu v edičním komentáři.

Závažnými mezerami trpí slovníček – sice vysvětluje, že slovo „píce“ označuje „krmivo pro dobytek“ či „veřej“ že je „křídlo dveří“, ale např. slova jako „čuhajda“, „kasika“, „volvočí kejta“ a mnohá jiná jsem v něm hledala marně. Ediční pravidla pro přepis textů jsou stanovena uváženě a pečlivě – naneštěstí však podobná pečlivost chybí při jejich zachovávání; např. přepis diftongu au jako ou (kromě cizích slov) není v několika textech dodržen, rovněž neplatí, že by se editor řídil zásadou „při užívání grafému i/y se řídíme dnešními pravidly pravopisu“ (s. 335). Mnohdy se jedná spíše o nepozornost, přehlédnutí, jak naznačují mnohé další chyby jako špatné kladení uvozovek, diakritických znamének, chybějící písmena, překlepy…

Je velká škoda, že malá pečlivost ediční úpravy a příliš stručný vysvětlující komentář snižují hodnotu této knihy, jinak velmi podnětné díky materiálu, jejž přináší. Černá nevěsta totiž před zájemcem o folklor otevírá nová témata, např. vztah českých lidových pohádek a literární produkce. Ostatně sám editor v doslovu několikrát naznačuje, že „je možné, že jde o převyprávěnou knižní povídku“ (s. 321) či že zmíněná pohádka „nezapře jistý vliv dobové knižní či překladové tvorby“ (s. 322). K tomu se nabízí srovnat tento materiál např. s tzv. knížkami lidového čtení či s látkou středověkých a raně novověkých exempel. Naposledy není Černá nevěsta bez zajímavosti ani pro studium Erbenova literárního díla, nalezneme v ní např. předznamenaný motiv Záhořova lože. Kniha je to tedy zajímavá a v mnohých směrech podnětná – jen si s ní čtenář musí poradit sám.

 

© Kateřina Smyčková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 27 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 1907x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce