Lenderová, Milena; Halířová, Martina; Jiránek, Tomáš: Vše pro dítě!: Válečné dětství 1914–1918

Lenderová, Milena; Halířová, Martina; Jiránek, Tomáš
Vše pro dítě!: Válečné dětství 1914–1918

recenze historie

S autory nemusíme ve všem souhlasit. Nemůžeme ale knize upřít čtivost a podnětnost, s níž nastiňuje překvapivé hlubinné kontury utváření mentality českého národa ve dvacátém století a klade otázky po původu zhoubných totalitních režimů.

Předznamenala první světová válka nejzrůdnější totality 20. století? Podnětná kniha nejen o válečném dětství 1914–1918
Milena Lenderová, Martina Halířová a Tomáš Jiránek: Vše pro dítě: válečné dětství 1914–1918. Paseka, Praha a Litomyšl, 2015, 277 s.

„Všichni bojujem za císaře, za vlast, i ta včelička, medem plníc plást, v lesním úvale stádo dojných koz, chudý hošíček, který chodí bos...“ Těmito verši byly české děti v době první světové války povzbuzovány k rakouskému vlastenectví. A takto byly pobízeny, aby se vyrovnaly s tehdejším hmotným nedostatkem: „Jahůdka už zraje v lesa vonném chladu, hub jsou plné háje, nebojme se hladu. Sbírat šípky, trnky budem do úpadu, plnit koše, hrnky, nebojme se hladu!“

Jak se ale celkově v té době proměnilo jejich dětství? A představovalo to do budoucna nějaký precedens? Na tyto otázky odpovídají historikové Milena Lenderová, Martina Halířová a Tomáš Jiránek v knize Vše pro dítě: válečné dětství 1914–1918. Postupně v ní probírají témata jako válečná každodennost, vliv války na školní vyučování, možnosti a limity válečné sociální a zdravotní péče, osudy dětských uprchlíků a dětí internovaných či vězněných nebo děti jako válečná pracovní síla. Opírají se přitom o bohatý materiál z dobového tisku, úředních dokumentů, soukromé korespondence, deníků i memoárové literatury. V podmínkách života lidí, kteří v naší zemi žili před stovkou let, přitom odhalují některé paralely s naší současností nebo jen velmi nedávnou minulostí.

Některé kapitoly přitom navzdory spíše pochmurnému tématu vyznívají skoro humorně. Platí to například pro výše citované veršovánky nebo obecně pasáže o ideologickém tlaku vykonávaném na děti ve školách. Ze školních knihoven byly vyloučeny svazky „závadné z hlediska náboženského nebo politického“, především spisy T. G. Masaryka, Aloise Jiráska nebo J. S. Machara. Dále byly vylučovány knihy autorů původem z nepřátelských států: „Vzhledem k tomu, že Rakousko-Uhersko vedlo válku postupně s deseti státy, byly cenzurní zásahy do knihoven poměrně masivní.“ Teoreticky to ovšem bylo jedno, protože školní knihovny byly hned v prosinci 1914 uzavřeny, „údajně kvůli nebezpečí šíření nakažlivých chorob“.

Cenzura postihla také učebnice. Ty byly často vylučovány z výuky z „naprosto nicotných, ba směšných důvodů“. Stačilo prý barevné provedení, které bylo možno označit za „slovanské“, jedna věta ve zpěvníku nebo čítance, již cenzoři považovali za „nevhodnou“. Zákaz tak postihl třeba jistou učebnici mluvnice, v níž byla závadnou shledána podmínková věta: „Kdybys byl, Jeníčku, poslouchal matičku, neměl bys po boku šavličku!“ Z jedné školní knihovny byla odstraněna Babička Boženy Němcové jen proto, že se jeden z psů na Starém bělidle jmenoval Sultán, „což mohlo urážet tureckého spojence Rakouska“.

Na adresu českých učitelů autoři v této souvislosti podotýkají, že mnozí z nich dělali v tomto prorakouském aktivismu více, než museli, a to ve snaze pojistit si existenci či postoupit na kariérním žebříčku. Z knihoven sami iniciativně navrhovali odstranit knihy, které dosud na seznamu nebyly, nebo s dětmi psali „patriotická“ slohová cvičení, nutili je rakouskou hymnu zpívat německy a zkoušeli je z ní, vodili žáky na loajální slavnosti pořádané různými institucemi, učili je životopisy členů císařského domu a vojevůdců, autorsky se podíleli na nových učebnicích. Pěkným příkladem budiž knížka Diktáty dynasticko-vlastenecké a z doby světové války pro školu obecnou a měšťanskou (C. k. školní knihosklad, Praha, 1917), kterou sepsal učitel a tělovýchovný pracovník Josef Šmíd (1862–1930). Kvantita i kvalita souhlásek, vyjmenovaná slova, shoda přísudku s podmětem, podmiňovací způsob, adjektiva, zájmena, psaní velkých písmen – to vše mělo podle ní být procvičováno na krátkých, pravopisně záludných textech s námětem války, života a aktivit příslušníků dynastie, nasazení všech sil ve prospěch vítězství. Samohlásky a souhlásky měly být procvičovány například na tomto textu: „Vojsko bojuje za vladaře, trůn a vlast. Dbá o bezpečnost našeho majetku… Svůj úkol koná zdatně. Spoléháme na ně s důvěrou. Chovejme vojsko a jeho vůdce v úctě!“ Pokud proti cenzuře učebnic učitelé protestovali, činili tak většinou spíše potichu – ale „o to hlasitěji pak po válce“.

Podobně jako si děti později dokázaly v něčem užívat života na rozestavěných komunistických sídlištích bez dětských hřišť, také v letech 1914–1918 částečně platilo, že děti jsou schopné přizpůsobit se z hlediska dospělých i dost neblahým podmínkám. Probíhající světový konflikt například poskytl inspiraci k různým dětským hrám, respektive dodal hrám na vojáky, kterým se chlapci oddávají i v dobách míru, na názornosti a konkrétnosti: „Kluky zajímaly zbraně. Ještě v prvních měsících války nosili do školy vojenskou čepici, dřevěnou šavli po boku a salutovali učiteli. Hráli si na válečná tažení, přidala se i děvčata jako markytánky či ošetřovatelky. Malí válečníci zapojili také psy, ti táhli kropicí konve coby děla... Vyráběly se rozkazy opatřené kolkem – tužkovým otiskem mince. Děti pořádaly bitvy, a protože slyšely o zákopech, obsazovaly dostupné příkopy u cest. Válku kreslily: bojovníky kouřící dýmku, píšící dopisy rodině, vozy Červeného kříže, letadla, koně, zákopy, děla, dokonce tanky a bodákové útoky. Rozlišovaly vojáky různých národností: nepřáteli byli vojáci Dohody, ale někdy i Němci, často kreslení s černými obličeji nebo utíkající. Ital byl vždy zelený, Němec hnědý, Turek tlustý, český voják většinou hubený; někdy zůstal oblečen v civilu.“

Povážlivější už ovšem byly důsledky pro celkový mravní vývoj dětí, i když tehdejší morální rozklad asi nedosáhl takové hloubky jako po válce následující. Policie, učitelé, církev, publicisté i rodiče si už během první války stýskali na „mravní porušenost, zpustlost a zločinnost mládeže“. Zvlčilost dětí dle autorů bila do očí: „Už malí školáci, vyrůstající bez otců a bez bdělého dohledu matek, připravení o pravidelné vyučování, a tedy o systematickou výchovu učitelů, mluvili vulgárně, odmítali dobře míněná napomenutí, opakovali lascivní vtipy, které slyšeli od vojáků, spolupracovníků a někdy i doma, vyměňovali si a kreslili obrázky genitálií, zpívali oplzlé písně, z německých časopisů vystřihovali erotické obrázky. Rozmohlo se dětské kouření; přezdívku pajčlíkáři získaly děti, které sbíraly zbytky doutníků, pajčlíky neboli špačky. Pružně reagovaly na nedostatek tabáku – na tabák a tabákové výrobky byl zaveden přídělový systém 15. srpna 1916. Cigaretové nebo doutníkové nedopalky děti doma usušily, nacpaly do dutinek a pak prodávaly. Často je ovšem vykouřily samy, případně sbíraly pajčlíky pro otce či jiného člena rodiny.“

Celkově ale kniha líčí válečné dětství jako neradostné až tragické. Ostatně představu, že dětství je samo o sobě radostnou dobou, Milena Lenderová mírně narušovala už ve své starší, ale záslužné knize Radostné dětství?: dítě v Čechách devatenáctého století (Paseka 2006). Zatímco fronty postupně upadly do nehybnosti zákopových bojů, rodiny, vesnice i celá města se ještě předtím dávaly do pohybu a utíkaly před vojáky. Týkalo se to všech válčících států. Podle některých hlasů se „právě za první světové války zrodila lidská bytost typická pro celé 20. století: válečný uprchlík“. Autoři přiznávají, že lidé samozřejmě prchali před hrůzami válek odjakživa, ale nikdy podle nich nebyl tento jev ani tak masový, ani tak samozřejmý jako ve 20. století.

Z dětí, které nemusely opouštět svoje domovy, mnohé během války ztratily otce či jiné příbuzné; tuto jejich bolest nezmírnil ani mír, ani vznik svobodného československého státu. Obecně pak byly „po celý život poznamenány skutečností, že čtyři roky trpěly hladem, zimou a nevhodným zacházením, pracovaly a viděly špatného více, než jejich věku příslušelo, málo se ve škole naučily, případně se dostaly na okraj společnosti, z kterého byl jen velmi těžký návrat“. Dalším důsledkem války mělo být to, že se během ní hranice mezi dospělostí a dětstvím, mezi světem násilí a světem, který ho měl být ušetřen, stala propustnou. K tomu autoři opět vysvětlují: „V tomto případě se nejednalo o novou historickou zkušenost, neboť již novověké armády měly ve svých řadách nebo ve svém okolí děti, také francouzská revoluce proměnila děti v hrdiny či mučedníky republikánského a vlasteneckého boje. Ovšem děti 19. století – až na výjimky, jakou byla válka Severu proti Jihu v Americe – byly vyjmuty z válečných operací, tzv. dětská armáda ve Francii po vydání zákona z 19. července 1884 už neexistovala. V době první světové války si násilí děti opět přisvojilo.“

Navíc se tehdy skoro všechny děti se naučily tvrdě pracovat, být trpělivé a vytrvalé (což ovšem nemusí být na škodu), ale naučily se také toulat, krást, lhát či aspoň rozlišovat dvojí pravdu – tu „naši“ a tu „jejich“, kterou musely poslouchat ve školách. Na doložení svého názoru autoři citují četné zápisky z deníků, které mohly odrážet i rodinnou atmosféru kontrastující s oficiální ideologií vštěpovanou státními úřady. Jistá patnáctiletá dívka si kupříkladu roku 1916 po doručení (falešné) zprávy o bratrově smrti v poli zapsala: „Proklínám, do pekel, proklínám císaře Viléma i s tím naším dědkem pitomým.“ Autoři k tomu dodávají, že umění rozlišovat, které politické výroky jsou vhodné pouze „pro domo“, a které se hodí na veřejnost, se později musely naučit i další generace: „Z této dovednosti měli příležitost profitovat jak obyvatelé Protektorátu Čechy a Morava, tak českoslovenští občané v letech 1948–1989.“ „Hodily se“ i výrazy, jimiž Velká válka obohatila jazyk český: „fronta na něco“ se stala trvalou součástí každodenního života až do listopadu 1989, výraz „uhlobaron“, byť v jiném slova smyslu, ožil na přelomu 20. a 21. století, „keťasení“, „hamstrování“, „aprovizace“ dojdou cti v další světové válce, jen ten malý „pajčlíkář“ z našeho jazyka zmizel.

Na závěr autoři obviňují válečnou dobu z vynálezu některých negativních precedentů, které podle nich do extrémních poloh dovedl nacismus a komunismus: „Některé koncepty, s nimiž Velká válka přišla (zapojení dětí do krachující ekonomiky, jejich psychická mobilizace, revize učebnic a školních knihoven, uhelné prázdniny, ideologizace volnočasových aktivit, zapojení dětí do shánění základních životních potřeb, perzekuce potomků odpůrců režimu), dovedly ke zrůdné dokonalosti oba totalitní režimy. Lidé, kteří prožili své dětství za Velké války, si možná říkali, že tehdy nebyla doba přece jen tak krutá...“

Nad některými tvrzeními z recenzované knihy můžeme klást jisté pochybovačné otázky, případně se ptát, nakolik se tehdejší situace v Rakousko-Uhersku lišila od té v jiných evropských zemích. Jak obecně u nás platilo, že „to, co se říkalo doma, se nesmělo říkat ve škole, a to, co se říkalo ve škole, budilo často doma u rodičů a prarodičů špatně skrývaný posměch, či dokonce odpor“? I když také přední odborník na válečnou problematiku, historik Ivan Šedivý, píše v knize Češi, české země a Velká válka 1914–1918 o absenci místního „pro-válečného zážitku a válečného nadšení“, „nenadávalo“ se na válku se zvyšujícím se počtem obětí nakonec v soukromí všech domácností, ať už to bylo u nás, nebo třeba ve Francii? A netýkalo se vyostřené nepřátelství proti monarchii jen některých zvláště uvědomělých českých vrstev (a opět spíše blíže ke konci války než zpočátku), zatímco u většiny přetrvávala silně zakořeněná loajalita k císařskému trůnu, případně převládala lhostejnost? Co se týká cenzury, ta prostě sílí za každé války a habsburská monarchie v tom pravděpodobně nebyla žádnou výjimkou. U nově vzniklého válečného slabikáře, jenž měl nahradit ty starší, ideově závadné, navíc i sami autoři poctivě konstatují, že jeho „větší část je obrazem – možná až příliš idylickým – dětského světa, představeného bez násilného ideologického záměru, z většiny textů je zřejmý primární výchovný cíl: vštěpovat dětem obecné mravní hodnoty jako ohleduplnost, cit pro spravedlnost, imperativ pomoci slabším či starým lidem a samozřejmě náboženskou víru“. A pokud dnes čtenář s úžasem otevře zmíněnou Šmídovu publikaci Diktáty dynasticko-vlastenecké, může se samozřejmě smát naivitě a propagandistické schematičnosti jejích textů. Současně ale nemůže nevidět, že coby hrdinové Rakouska jsou v ní uváděni příslušníci různých stavů a odlišných etnik, a adorována tu není krutost, ale naopak humanitární činnost Červeného kříže. O nepřátelích císařství Šmíd sice psal jako o tvorech „záludných“, ale čtenář v jeho knize nenajde ani stopu po pozdější etnické, třídní či náboženské skupinové nenávisti a nesnášenlivosti. Tím se tehdejší režim výrazně odlišoval od dvou pozdějších diktatur, s nimiž jej autoři možná až příliš přímočaře a snad ne zcela spravedlivě spojují. Ostatně na jistém místě i recenzovaná kniha připouští, že žádné děti v Rakousko-Uhersku nebyly vychovávány k nenávisti „ke všem nepřátelům říše – bylo jim vysvětlováno, že za válku jsou odpovědné jen úzké skupiny Angličanů, Francouzů či Rusů, ostatní jsou stejně postiženi jako lidé v Rakousku“.

S knihou tedy nemusíme ve všem souhlasit, protože některé její závěry jsou lehce diskutabilní až provokativní. Nemůžeme jí ale upřít čtivost a podnětnost, s níž nastiňuje překvapivé hlubinné kontury utváření mentality českého národa ve dvacátém století a klade otázky po původu zhoubných totalitních režimů.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.