Bulatović, Miodrag

Bulatović, Miodrag

portrét beletrie zahraniční

Miodrag Bulatović (1930–1911), srbsko-chorvatsko-černohorský prozaik. Jeho hrdiny jsou lidé zmítající se v blátě vlastní frustrované existence, jedinci z naprostého společenského dna, pohybující se na hranici mezi tragickou realitou a absolutní maškarádou, lidé bez domova, bez lásky, prosti jakýchkoliv iluzí i nadějí.

Miodrag Bulatović

V roce 2008 vydal významný srbsko-chorvatsko-černohorský autor Mirko Kovač (1938–2013) sbírku esejů s názvem Pisanje ili nostalgija (Psaní neboli nostalgie), v níž v deseti krátkých, memoárově laděných textech vzpomíná na důležitá setkání a momenty své spisovatelské dráhy. Na stránkách Kovačovy sbírky se tak opět setkávají zásadní osobnosti jugoslávské literatury, jakými jsou kupř. Meša Selimović, Danilo Kiš či Borislav Pekić. Jednu ze svých statí Kovač začíná větou: „Nevím, pamatuje-li si někdo jednoho spisovatele, jmenoval se Miodrag Bulatović (1930–1991), který v šedesátých letech minulého století zářil […] na literárním terénu někdejší Jugoslávie i celého světa, který je přeložen do třiceti jazyků [a] jemuž vycházely knihy na nejvzdálenějších koutech planety.“

„Bule“, jak byl obecně svými přáteli i veřejností Miodrag Bulatović nazýván, se narodil 20. února 1930 v malé černohorské vsi Okladi u města Bijelo Polje. Prostředí s pár desítkami obyvatel rozvoji jeho vzdělání příliš nepřispívalo – svoji první knihu přečetl až v šestnácti letech, když své komiksy vyměnil za Kafku a Dostojevského. Po maturitě nastoupil na studia literatury a psychologie na univerzitě v Bělehradě.

Do literatury poprvé vstoupil v roce 1955 dílem s názvem Đavoli dolaze (česky Ďáblové z mansardy, 1976), knihou povídek z bělehradského podsvětí, zachycující svět zneuznaných umělců a společností odvrhnutých jedinců, která svojí otevřeností šokovala a zároveň nadchla jugoslávskou literární veřejnost (velmi pochvalně se o ní např. vyjádřil tehdy již nestor jugoslávské literatury Ivo Andrić). Bulatovićův sarkastický, až rabelaisovský styl, znesvěcující řadu společenských norem, využívání prostého, často vulgárního jazyka a zobrazení světa jako morbidního prostředí podobného grotesce ze špatné komedie, to vše představovalo v jugoslávském literárním prostředí poměrně značné novum. Již touto svojí prvotinou tak Bulatović zřetelně nastínil směr, jímž se jako autor vydá – jeho hrdiny se stanou lidé zmítající se v blátě vlastní frustrované existence, jedinci z naprostého společenského dna pohybující se na hranici mezi tragickou realitou a absolutní maškarádou, lidé bez domova, bez lásky, prosti jakýchkoliv iluzí i nadějí.

Po sbírce povídek Vuk i zvono (Vlk a zvon) z roku 1958, kterou mimořádně zasadil do prostředí rodné Černé Hory, vydal o rok později své patrně nejznámější dílo, jež jej proslavilo po celém světě. V pozoruhodné knize Crveni petao leti prema nebu (česky vyšla v roce 1972 pod názvem Červený kohout letí k nebi) Bulatović na pozadí svatby a pohřbu odehrávajících se, stejně jako Vuk i zvono, v jedné zapadlé černohorské vesnici v Sandžaku zobrazuje nejniternější psychologické výkyvy lidské duše naplněné až po okraj brutalitou, narcismem a sadistickými sklony a svým hrubě ironizujícím stylem neustále balancuje mezi rovinou tragickou a děsivě komickou.

Bulatovićova literární tvorba se stále více začala dostávat do konfliktu se socialistickým režimem Jugoslávie, načas proto odešel do emigrace. Absurditu komunistického státního zřízení zpodobnil v částečně alegorickém díle Heroj na magarcu ili Vreme srama (Hrdina na oslu neboli Čas hanby) z roku 1967, v němž hlavní postava jménem Gruban Malić, tragikomický antihrdina, stojící někde mezi Donem Quijotem a Švejkem, vyráží na svém oslu dobýt Západ. Tímto dílem se jeho už tak dost vratká pozice v očích jugoslávských politických kádrů příliš nezlepšila.

Každodenní Bulatovićův život v pařížské emigraci se nesl ve dvou rovinách: zatímco ve dne přijímal novináře, s nimiž diskutoval o svých knihách, a byl zahrnován pozorností diplomatů a politiků, v noci tato rozpolcená osobnost vysedávala spolu s kriminálníky (od zlodějů po nebezpečné vrahy), prostitutkami a další spodinou společnosti v mnoha pařížských hospodách a barech. Tento smrtící dualismus spolu s víceméně naprostou absencí spánku mu však plně vyhovoval – denní svět, byť z něj byl živ, soustavně ironizoval, z toho nočního pak čerpal inspiraci pro svoji tvorbu.

V tomto duchu, jakkoliv už ne tak fatalisticky, pokračoval i po návratu do Jugoslávie, kde žil střídavě v Bělehradu a Lublani. Po své pravděpodobně „nejtemnější knize“ s názvem Rat je bio bolji (Válka byla lepší, 1968) mu vyšlo dílo Ljudi sa četiri prsta (Lidé se čtyřmi prsty, 1975), v němž slučováním více literárních forem (deník, kronika apod.) opět tematizuje surový svět podsvětí (tentokrát toho západoevropského, s nímž měl bohaté zkušenosti). Za tento román obdržel prestižní cenu časopisu NIN.

Osobnost Miodraga Bulatovića byla v každém směru ztělesněním rozpolcenosti, jeho nálada se vždy nacházela „někde mezi něžností a surovostí, parodií a vážností, genialitou a bláznovstvím, nenávistí a dobrotou, ale zcela jistě vždy s tragickým vnímáním světa“. V jednu chvíli uměl být zdvořilý a přátelský, vzápětí se změnil v natolik nesnesitelného a vulgárního nevychovance, že s ním nikdo nechtěl mít cokoliv společného. Stejně rozpolcený byl Bulatović i ve svých dílech: svůj typický cynický způsob vyjadřování a zdánlivou nihilistickou pozici, vysmívající se všem aspektům světa, totiž dokázal mísit s láskou k člověku, potřebou přátelství a v neposlední řadě i s výrazně humanistickým nábojem – Bulatovićova literární tvorba je kromě mistrného zachycení světa spodiny zároveň jakýmsi zdviženým prstem pro naši, „denní“ společnost, apelem, aby nikdy nedovolila surovosti, beznaději a násilí proniknout z podsvětí na povrch a nechat je stát se atributy našeho světa.

V průběhu let ztrácel stále více blízkých osob, které s jeho rozpolcenou a složitou osobností postupně přestávaly mít trpělivost. Jeho poslední román Gullo Gullo (1983), jež kdosi z řad kritiků nazval „prázdnotou prázdnoty“, již zcela zapadl. Na sklonku života se Bulatović stal dokonce podporovatelem Slobodana Miloševiće (nebyl jediným srbským spisovatelem, který Miloševićově ideologii podlehl, významný autor Dobrica Ćosič se na nějaký čas stal prezidentem Svazové republiky Jugoslávie). Na zakládajícím sněmu Miloševićovy Socialistické strany Srbska přednesl Bulatović projev nehodný jeho literárního talentu, jemuž následně zasazoval ještě hlubší rány, když byl za tuto stranu zvolen jako poslanec do parlamentu. Groteskní ráz dodal konci svého života také participací na vykonstruované aféře o údajném literárním plagiátorství Danila Kiše či připravovaným románem, v němž se měl legendární transylvánský hrabě Drákula dostat do jeho doby (tj. na začátek 90. let) a zúčastnit se orgií společně se slovinskými a chorvatskými politiky usilujícími o rozbití Jugoslávie…

Přestože tomu tematika jeho děl (ani jeho vlastní osobnost) příliš nenasvědčovala, Miodrag Bulatović přes všechny své duševní abnormality patřil mezi nejvzdělanější jugoslávské intelektuály své doby (hovořil např. francouzsky, německy, anglicky, italsky a polsky), osobně se znal se Salvadorem Dalím a jinými významnými umělci napříč Evropou. Tento ojedinělý zjev, který nikdy nepil alkohol, neboť měl podle svých slov dost vlastního šílenství na to, aby jej ještě přiživoval alkoholem, zemřel 15. března 1991 v černohorském přímořském městě Herceg Novi na infarkt. Bulatović

 

© Matěj Matela

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1890x

Inzerce
Inzerce
Inzerce