Peer, Alexander: Bis dass der Tod uns meidet

Peer, Alexander
Bis dass der Tod uns meidet

ukázka beletrie zahraniční

Franz Müller, hlavní protagonista pozdního románového debutu rakouského spisovatele Alexandera Peera Bis dass der Tod uns meidet, se ocitá v zajetí nezvyklého vztahového trojúhelníku – svůj rozum a cit dělí mezi Američanku Rebecku a filozofa Nietzscheho. „Jak vzácný je to stav, nic nežádat a nic nepoznávat, jsou-li všechna očekávání naplněna. V tomto rozpoložení jsem šel – nejprve bezcílně, pak domů – po prvním setkání s Rebeckou lehkým mrholením, přes den bylo dusno, teď noc…“

Alexander Peer: Bis dass der Tod uns meidet. Limbus, Innsbruck, 2013, 278 s.

1.

Jak vzácný je to stav, nic nežádat a nic nepoznávat, jsou-li všechna očekávání naplněna. V tomto rozpoložení jsem šel – nejprve bezcílně, pak domů – po prvním setkání s Rebeckou lehkým mrholením, přes den bylo dusno, teď noc.

Rebecca vyprávěla o výletě do přírody, který před nedávnem podnikla, s chianti a parmezánem, mluvila o tříslovinách, po kterých jsou ústa jako dutá, jazyk zbarvený doruda, koženější a koženější, hrdlo a hrtan umrtveny. Během naší procházky ve Wegerparku jsem viděl jezero Traunsee, jak se leskne uprostřed louky. Tady testovala život věčný a s druhou lahví vína se semkla propast mezi pocity, jež se v ní svářely, a slovy, jimiž se tyto pocity označují. Odpadlo akrobatické nutkání vymámit z jazyka přemrštěný význam. S každým polknutím bylo to, co říkala, samozřejmější, důvěrnější, mezi srdce a hlavu už se nevtíraly žádné pochybnosti. Co bylo dobré, to tak také nazvala.

Vzpomínala na večer, kdy zhaslo světlo a osmiletá Rebecca čelila tmě ve svém zakletém zahradním domečku sama se svíčkou a nevěděla, kdo přijde a odvede ji. Vtipkovala na účet Hesseho a citovala Nabokova. Jako bych jí teď v ruce zhasínal tu plápolající svíčku, jež byla celá ustrašená, že ji odnesou z teplého útočiště vzpomínek do nefiltrované přítomnosti, a jež nakonec utrpěla srdeční zástavu a zhasla, když na křižovatce zatroubilo auto. Rebecčino tělo dělalo za chůze větší a větší skoky, než vzlétlo, a já hleděl na její zvláštní peří, jako pírko přeletělo to rozevláté stvoření přes přechod k tramvajové zastávce. Tam – na lavičce – se ta bytost uklidnila, křídla nechala zlehka od těla. Já se za ní díval a pomyslel si jen: „Uf.“

(...)

Blížil se konec července, když jsem Rebecku potkal v „Kings & Queens“. Sotva jsem si v restauraci sedl, hned jsem zaznamenal přítomnost jejího otce, protože i on byl jedním z nepřítomných. Dlouhé roky se neozýval. Dřív, dokud ještě žila v zárodečné buňce rodiny, nikdy se k němu nepřiblížila, neměla místo, aby se mu svěřila.

Nejen otec byl ve své nepřítomnosti zmiňován, i ten či onen muž z jejího života. Dlouhodobý vztah, který víc a víc nezadržitelně spěl ke katastrofě, tak nakonec i skončil a jí sebral ochotu navazovat jakékoli další vztahy. Mému dotazu, jakého druhu ta katastrofa byla, se Rebecca vyhnula a vyprávěla bez dechu o něčem jiném. Čím překotněji Rebecca mluvila, tím víc mě mé mlčení hnalo do role pozorovatele. V jednu chvíli jsem dospěl ke zjištění, že můj pohled, který se zprvu upíral do jejích očí, zvolna sklouzával dolů, nejprve přejel hladký, bílý hřbet nosu, na špičce jako horolezec zabodl vlajku, poté – znaven po zdolání vrcholu – loudavě sjel dolů a krátce spočinul na rtech. Bez zaváhání se svezl dál po krku k dekoltu, jako by si chtěl tu cestu spontánně prodloužit. Tady se chvilku popásl a věnoval veškerou pozornost úzké škvírce, která se jí tvořila mezi prsy. Rebecca si zapnula džínovou bundu. Instinktivně jsem si objednal pivo, i když to, které stálo přede mnou, bylo sotva zpoloviny vypité. Rebecca přestala mluvit. Mlčky jsme na sebe hleděli.

„Are you listening to me?“

„Of course … of course I do. Just keep on … jen povídej.“

Hned na začátek našeho setkání oznámila, že nemůže zůstat dlouho, protože chce druhý den ráno vyrazit na pěší túru. Čím méně hodin do toho výletu zbývalo, tím více se vzdaloval v našem vnímání. Místo toho jsme mluvili o prvním a posledním polibku. Vzpomínali jsme romány ukryté svého času v učebnici matematiky, já místo algebry studoval Krátký dopis na dlouhou rozloučenou, Rebecca četla Na Větrné hůrce, když se přednášelo o tečnách. V naší slovní parádě šlo o studentská léta a studium mimo prostory poslucháren, o rušné večírky, které nikdy neměly skončit a pak přece jen skončily, neboť strach z budoucnosti z nás učinil zodpovědné dospělé. Já mluvil o Milesi Davisovi a ona o Lennie Cohenovi, a ačkoli nám to připadalo jako indicie, jíž se sděluje cosi závazného o našem věku, byli jsme opravdu mladí. Já jsem si zapískal sólo Davida Gilmoura v Comfortably Numb. Přinejmenším já sám si myslel, že je to ono. Navzájem jsme si vylíčili léto u Michigansského jezera a zimu v Zell am See. Probírali jsme nepravého muže, nepravou ženu, nepravý život ve správnosti.

Nakonec kolem nás postavili dřevěné židle na stoly. Mlčící, roztřesená žena mezi námi obřím hadrem setřela stopy rozlitého alkoholu. Rebecca i já jsme se potáceli labyrinty svých životů, ve tři hodiny v noci jsme nalezli východ a vrátili se na ulici přítomnosti.

(...)

Vařil jsem pro Rebecku, husté omáčky k libovému masu, zeleninu, která křupla, když se do ní kouslo. Procházeli jsme se listnatými a jehličnatými lesy, vraceli se do kaváren, četli si navzájem články z novin a komentovali je, pohrávali si s nadutostí horoskopů, které na pytlíčcích s cukrem cejchovaly lidi a jejich vlastnosti. Večer jsme leželi ve vaně, která by vydala za malé koupaliště. Pára nad našimi těly stoupala ke stropu. Má ruka spočívala na jejím stehně, jako by to do budoucna bylo její jediné poslání. Utřeli jsme jeden druhého, vklouzli do postele, na které skřípal rošt, už při pouhém nadechnutí. Později se z něj uvolnily celé latě, matrace se propadla, až jsme při našem letu do výšin málem přistáli na zemi.

O dva dny později musela zpět do města. Téhož večera mi napsala SMS: „I just took a bath, that was half the bath without the other half.“

Pár dnů nato jsem přijel do její vany, světlo svíčky to mělo o těchto večerech snadné, dát romantice novou šanci. Kdybych měl modrý květ, daroval bych jí jej. Opět jsem koupil aspoň růže.

(...)

Rebecca věšela prádlo. Zmačkané kalhotky, obnošená trička, prodřené ponožky. Stačilo párkrát, kdy jsem byl v tomto – jejím – bytě, abych se cítil jako spojenec. Prádlo se nemuselo tvářit, že by mělo nějak zvlášť prodávat člověka, jenž je nosil. Móda už nemusela sloužit jako nástroj manipulace. Pěkná blůzka zkrášlila, nic víc nemusela dokazovat. Krajkové prádlo svádělo, ale co bylo jistě záměrné při prvním nošení, už mu nemuselo být podsouváno v přítomnosti nošení příštího.

„Rebecko, je mi u tebe dobře.“

Podívala se na mě nejdřív vážně, pak se usmála a roztřepla zmuchlané ponožky.

„Jen ať ti není až moc dobře,“ zašeptala.

„Proč?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Well,“ vysvětlila anebo spíš ani ne, a po pauze s trpkým úsměvem dodala, „… protože na mně visí kletba a všem, kdo se ke mně příliš přiblíží, způsobí zkázu.“

Zasmál jsem se a vzápětí zmlkl, když jsem viděl, že se směju sám.

V brzkých ranních hodinách se ozval domovní zvonek. Oba jsme vyletěli, probudilo nás to. Další zvonění, tentokrát neústupnější.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se.

Rebecca se převalovala v posteli. Působilo to dojmem, jako by se do zvonku někdo opřel plnou vahou, tak pronikavé to bylo drnčení.

„Co to má znamenat?“ ptal jsem se rozčileněji.

„To jsou děti.“

Nebralo to konce.

„Děti? V šest hodin ráno?“

„Ano, občas zvoní.“

Nevěřil jsem jí. Vstala a šla ke dveřím, otevřela je a zanesla mé boty do bytu. Zvonek se opět rozezněl. Vrátila se do postele. Klela a rvala si vlasy.

„Co se děje, Rebecko?“

„Víš … já … to je asi Amir.“

„A kdo je Amir?“

„Můj muž.“

5.

„Jaký muž?“

„Amir – jsem za něj provdaná. Vím, že jsem ti to měla říct, ale nehodilo se to.“

„Známe se už aspoň tři měsíce a tebe za celou tu dobu nenapadlo, abys mi řekla, že jsi vdaná?“

„Napadlo.“

„Bezva. A co bude teď?“

Opět zvonek. Už určitě musela uplynout čtvrthodina a zvonění nebralo konce.

„Občas se bez ohlášení staví. Ale žijeme odděleně.“

„Pěkné. Moc pěkné. Co přijde příště, Rebecko? Že pracuješ jako prostitutka, kšeftuješ se zbraněmi nebo jsi závislá na drogách? Co? Tak řekni!“

„Vážně, už spolu nežijeme. Believe me!“

„A proč nejste rozvedení?“

„Protože … protože … není odsud … nemá občanství. Jsme manželé, aby nepřišel o nárok na pobyt. Je z ...“

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Očividně se mu výdrž vyplatila a narazil na někoho, kdo ho pustil dovnitř. Nepohnuli jsme se ani o milimetr. Opět klepání.

Rebecca šeptla: „Příšerně žárlí.“

Sevřel jsem ruku v pěst. Nevím, jestli jsme v příštích minutách dýchali. Bylo až apokalyptické ticho; jako by právě celé představení dospělo ke konci. Co minutu následovalo čtveré zaklepání, ne, zabušení. Nechtěl jsem dál mít tuto identitu králíka a vstal jsem z postele.

„What are you doing?“

Bez odpovědi jsem se vyplížil do předsíně a přitiskl se k vchodovým dveřím. Opět drsné zaklepání. Zničehonic mě přepadla nespoutaná chuť taky zaklepat na dveře, zaklepat proti tomuto dotěrnému klepání zvenčí. Datel na datla. Nedělej to, nedělej to, napomínal jsem se několikrát. Slyšel jsem přede dveřmi někoho mluvit, avšak nerozuměl jsem, protože jazyk mi byl cizí. Zřejmě to byl Amir. Jako by se o tom ještě dalo pochybovat! Pošťák to každopádně nebyl, ti jednak neroznášejí poštu tak brzy a jednak opakovaně nezvoní, někdy vůbec, a do schránky a priori vhodí oznámení o zásilce, na němž by nakonec nemělo být „adresát nezastižen“, ale spíš „opět jsme se ani nesnažili zjistit, zda je adresát přítomen“. Kdyby byl Amir pošťák, pak by nejspíš na předání jeho zprávy záviselo štěstí celého lidstva. Zaklepal znovu, jako by bylo samozřejmé, že Rebecca zaznamená až třísté zaklepání. Už tak někdy uspěl? Možná, že tu Rebecca taky několikrát stála jako já teď, pak se její odpor zlomil a ona se podvolila té neústupnosti? A když on pak stál v jejím bytě v sedm ráno a ona před ním v noční košili, co asi tak mohlo následovat? Měl jsem silné nutkání rozrazit dveře a zařvat na něj: „Nikoho nesponzorujeme!”

Nato byla předehra případné apokalypsy u konce. Apokalypsa se nekonala. Slyšel jsem zavrzat boty, jak se kdosi patrně otočil na podpatku. Jak přesně to šlo rozeznat, jak neslyšný to byl obrat. A pak někdo scházel po schodech, po nichž předtím stoupal s velikou nadějí.

(...)

Do sebe propletená těla, lehce nabité chmýří nad Rebecčiným podpažím a můj nos, který se ztratil v jejím pupíku. Líbal jsem ji, málem slepě ve své touze … věděl jsem, koho líbám? Věděl, neboť jsem Rebecku cítil, cítil jsem ji víc a víc, vyměřoval jsem tou blízkostí nejen tělesnost, ale i chuť její kůže, to sladce slané pálení na jazyku. Rty mají vždy svou chuť, ne kvůli rtěnce, jako by byla chuť rtů stvořena jen pro to, aby mělo líbání úst ještě o stupeň větší náboj než líbání zbytku těla. Rebecčin prsty mi masírovaly čelo. Objal jsem ji s téměř zoufalou horlivostí. „Ššš … šš,“ udělala, jako bych byl zvíře, bezuzdné a čilé hlavně v noci. Upokoj se, rozjitřená duše!, snad tolik to mělo znamenat. Pomaleji, pomaleji. A když jsem se na maličký okamžik ovládl, napadlo mě, s jakou hojností života, hojností příběhů jsem tu ležel v posteli … převaloval se s ní, ztrácel se, nacházel, vzdával se sám sebe jako člověka myslícího, tiskl se k ní, přibližoval se, aniž bych se jí dotkl, pak do ní tím spíš … vší silou pronikal, napřimoval se s ní, dopřával si všechny její doteky; její krk mi spočíval v dlani jako opěra a já hladil poslední díly tohoto pilíře, na němž se tyčil celý člověk … volal jsem ji jménem, a když jsem se jí zeptal, co se jí líbí, odtušila, že přece nejde o přijímací pohovor a koneckonců já že to místo už stejně dostal. Řekl jsem, že teď musí sranda stranou, abychom si mohli udělat opravdu dobře. Potom jsme přistáli v němotě poté, společného poté; kdyby na trase této příkré cesty zůstala sama, nebyla by rozladěná jen ona, i já bych byl nešťastný z té jednostrannosti štěstí. Po tomto zborcení do sebe se znovu našly dotyky. A sotva se dostavil klid, hned byl zase pryč. Následovalo škádlení, popichování a bolestně něžné šimrání. Když jsem řekl, moment, moment, mně už přece dávno není dvacet, nebylo to bráno v potaz. Rovnoprávný vedle té síly a usilovného snažení dobrat se čehosi neuchopitelného, po jehož příchodu se baží, ale co je ještě jednou a ještě jednou oddalováno, jsem jí řekl, že k sobě nemá být nespravedlivá, že prominout sama sobě by dokázala. Že jsem se během největšího prokrvení svého pohlavního údu stal kazatelem a chtěl jí namlouvat dobro, jako bych je sám měl. Jak jsme vedle sebe leželi, pak, opět, se vzájemně cítili, ruku v ruce a v klíně obou klid. Jak jsme dýchali a jen to. Jak jsme se potili a jak vděčný jsem byl a začal se z toho chvět, potom, když se zdálo, že už je všechno dávno pryč. Že pro tuto chvíli nejsou žádné potíže.

Cítil jsem, že i já budu muset jednou umřít, křeče v lýtkách a dech jako dřív při sportu. Odejít by mi přinejmenším teď připadalo lehké. Teď to bylo snadné, neboť vše podstatné se stalo. Teď už jsem nemohl nic promeškat. Tak mladý, jako jsem byl toho večera, jsem nebyl, ani když jsem byl mladý … ale nemyslel jsem si to už tak často, už dřív?

Tenkrát, když jsem skutečně byl mladý, jsem chtěl často být starý, protože jsem si myslel, že bych se měl dobře, kdybych byl nejdřív starý. Toto nepřesné tenkrát mi bylo sympatické už v mládí, protože slibovalo jistou váhu, jež se nashromáždí s léty. Jako by žít bylo někdy jednoduché, tím že bych žil dost dlouho, dost dlouho, abych všemu uvykl, že by už nebyla žádná zmáhající bolest. Že by bolest byla cosi nakonec důvěrně známého. Že bych si jednou skutečně zvykl na to, že jsem člověk, tedy někdo, kdo myslí, kdo zakouší sám sebe jako individuum, kdo poznává svou omezenost.

Doufal jsem v mírnost stáří. Žil jsem v naději, že to půjde snáz. Se vším. Se mnou. S rodiči. S myšlenkami. Se ženami.

 

© Z němčiny přeložila Jitka Nešporová pro festival Literatura v parku, pořádaný Pražským literárním domem autorů německého jazyka v září 2015.
Na iLiteratura.cz se souhlasem autora, překladatelky a nakladatelství.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1629x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce