Barbara, Vanessa: Brazilské noci (2)

Barbara, Vanessa
Brazilské noci (2)

recenze beletrie zahraniční

Mezi humoristickým a detektivním románem: brazilská spisovatelka Vanessa Barbara vypráví o stáří, samotě a smrti, ale příběh nabízí i pestrý kaleidoskop svérázných postav a groteskních scén z prostředí malého brazilského městečka.

Brazilské nokturno aneb Po stopách neznámého zločinu
Vanessa Barbara
: Brazilské noci. Přel. Lada Weissová, Plus, Praha, 2014, 168 s.

Začátkem minulého roku se na našem knižním trhu objevil nový přírůstek z oblasti současné brazilské prózy – román Noites de Alface (v překladu Brazilské noci) z pera mladé sãopaulské prozaičky, novinářky a překladatelky Vanessy Barbary (nar. 1982). Autorka, která je nositelkou prestižní Ceny Jabuti za knihu reportáží nazvanou O Livro Amarelo do Terminal (2009, Žluté stránky autobusového nádraží), debutovala na poli románu již v roce 2008, kdy společně s Emiliem Fraiou vydala O Verão do Chibo (Chibovo léto). Kniha Brazilské noci, jejíž úvodní část byla ještě před vydáním celého díla (v roce 2013) zařazena do výboru představujícího mladé brazilské prozaiky, je autorčin první vlastní román. Vanessa Barbara publikovala ještě další tituly: reportáže, fejetony, knihy pro děti. Její nejnovější román Operação Impensável (Operace Nemyslitelné) je z roku 2015.

Z hlediska typologie románu jsou Brazilské noci docela zvláštní: po přečtení prvních stránek, v nichž se prostřednictvím vševědoucího vypravěče dozvídáme o úmrtí jedné z ústředních postav, nabudeme dojmu, že půjde o psychologicky laděné drama, pojednávající o ztrátě blízké osoby. Brzy však zjistíme, že ústřední introspektivní linie je velmi silně okořeněna humoristickými prvky a postupně nabývá až detektivní příchuti. Vedle příběhu o stáří, samotě a smrti se totiž před čtenářem rozevírá nejen pestrý kaleidoskop svérázných postav a groteskních scén z prostředí malého brazilského městečka, ale rozvíjí se i pátrání, jehož cílem je objasnit záhadu s možným kriminálním podtextem.

Ada a Otto
Protagonistou románu je vdovec Otto. Snaží se vyrovnat s nedávnou náhlou smrtí manželky Ady, po jejímž boku strávil více než padesát let. V roce, kdy jeho žena zemřela, se chystali oslavit svatbu „kostkované deky“ – výročím dávali bláznivé názvy podle toho, co bylo pro daný rok jejich soužití typické. Manželé, kteří se rozhodli nemít děti ani žádné zvířecí mazlíčky, vedli zdánlivě poklidný život v malém městečku v kopcích, ve čtvrti s domky nalepenými jeden na druhý. Temperamentní, iniciativní a společenská Ada byla hnacím motorem nejen jejich vztahu, ale i dění v sousedství a její odchod představuje pro všechny ve čtvrti velkou ztrátu.

Ottovy vzpomínky na Adu, jejichž prostřednictvím si čtenář skládá obraz jejich společného života, se prolínají celým románem. Soužití těchto dvou rozdílných osobností – asociálního a nepraktického Otty a extrovertní a činorodé Ady –, jež započalo na konci padesátých let, kdy právě oddaný pár utekl z recese svatebčanům zadními dveřmi kostela a usadil se ve žlutém domku na kopci, bylo založeno na sdílení zájmů, každodenních činností a rituálů. Zdá se, že navzdory maloměstskému stereotypu a nepřítomnosti potomků jejich existenci nic nechybělo. Volný čas trávili přípravou oblíbeného smaženého květáku, sledováním dokumentárních pořadů o zvířatech, hraním stolního tenisu či skládáním puzzle. S nadšením, které vycházelo hlavně z Ady, se také vrhali do nových, často jen přechodných aktivit, jako vaření, zahradničení, kurz tance či zkoumání účinků nových doplňků stravy. Po půl století společného života se tyto na první pohled odlišné bytosti začaly postupně sobě navzájem podobat: „Ada a Otto spolu stárli, a nakonec se její hlas, smích či způsob chůze skoro nelišil od jeho. Ada nosila krátké vlasy, byla štíhlá a měla ráda květák. Otto nosil krátké vlasy, byl štíhlý a měl rád květák“ (s. 9).

Přestože hned z prvních stránek románu čiší hluboký stesk, prázdnota a dezorientace, které manželčin odchod pro Ottu znamenal, tíživou atmosféru odlehčuje humor, s nímž jsou v retrospektivě zachyceny nejrůznější epizody z jejich společného života – ať už je to okamžik prvního setkání na plese dívčího internátu, kdy Otto svou budoucí ženu, oblečenou do nabíraných šatů, přirovnal k „obrovskému nákypu“ (s. 28), Adiny kulinářské experimenty končící mobilizací hasičů, anebo Ottova vášeň pro vyprávění příběhů, například děje televizního seriálu natočeného podle knihy O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu, v němž vystupovali i herci z Shakespearovské královské divadelní společnosti.

Do sebe uzavřený Otto, jenž s vnějším světem udržoval kontakt prostřednictvím Ady, upadne po její smrti do ještě větší izolace a melancholie, odmítá komunikovat s okolím a dochází k rozhodnutí, že zbytek života stráví ve svém křesle. To je však v místě, kde všichni žijí takříkajíc „na doslech“, velmi obtížné. Otto je ze svého světa neustále vyrušován nejen hovoru chtivými sousedy a lidmi, s nimiž je nucen se z prostých důvodů občas setkávat – s lékárníkem, pošťákem či bývalými přáteli své ženy –, ale také hlukem, který k němu ze sousedních domů skrze tenké zdi neustále doléhá. Následkem toho je – zpočátku proti své vůli – stále více vtahován do života ostatních. On, který dříve dokázal vnímat souvislosti mezi vnějšími událostmi jen díky Adě, se najednou sám začíná zajímat o příběhy lidí ze sousedství. Na základě zvuků, pachů a výjevů z okolí si ve své bujné fantazii, cvičené dlouholetou zálibou ve vyprávění, představuje, jak sousedé žijí. Touto činností si krátí dlouhé chvíle zejména za bezesných nocí, které se většinou marně snaží zkrátit pitím odvaru z lociky (lidově hlávkového salátu), jejž mu manželka naordinovala na jeho nespavost – odtud původní název románu Noites de Alface, doslova „Noci hlávkového salátu“.

Úsměvné panoptikum
Čtenář se seznamuje i s řadou dalších postav, vesměs osobitých až výstředních či, slovy Otty, „nepředvídatelných a bláznivých, přesně jak se to líbilo Adě“ (s. 65). Hned v první kapitole poznává mladého lékárníkova pomocníka Nica, vášnivého čtenáře příbalových letáků, fascinovaného vedlejšími účinky léků, a současně zoufalého plavce, jenž sní o tom, že přeplave kanál La Manche. Dvojice ze žlutého domu vždy patřila k Nicovým nejlepším klientům: Otto denně konzumoval kvanta léků a Ada byla nadšenou propagátorkou antivirotik – zejména toho, které slibovalo vyléčit chřipku ještě před prvními příznaky nemoci.

Druhá kapitola je věnována Aníbalovi, zmatenému poštovnímu doručovateli, který se zpíváním bláznivých popěvků a nesmyslným klábosením snaží neustále zlepšovat náladu ostatním. Není sice schopen donést jediný dopis na správnou adresu, popleteným doručováním zásilek nicméně napomáhá sousedským vztahům, neboť při napravování pošťákových omylů spolu lidé častěji komunikují. Stejně tak přispívá k navazování nových přátelství, jelikož řada obyvatel městečka si začne dopisovat s příbuznými cizích lidí, žijícími na vzdálených místech.

V dalších kapitolách se seznamujeme s Ottovou sousedkou Iolandou, nahluchlou starou dámou, která střídavě propadá nejrůznějším východním náboženstvím a esoterickým naukám. Poněkud „normálněji“ vedle ní pak působí svobodná písařka Teresa, jež žije se třemi polodivokými psy, demolujícími vše, co jim přijde do cesty, včetně textů, které jejich majitelka opisuje pro své zaměstnavatele. Určitý „pohled zvenčí“ na maloměstské prostředí představuje zpočátku Mariana, mladá antropoložka pocházející z hlavního města, která se do městečka provdala. V době nepřítomnosti manžela, jenž často odjíždí na služební cesty, si krátí dlouhé chvíle pojídáním mixovaných jogurtů, sledováním oblíbeného filmu Nanuk, člověk primitivní a čtením knih o životě a zvycích cizích národů – o čemž se pak marně snaží s manželem či sousedy rozprávět. I ji však sousedský život pohltí časem natolik, že studium jde stranou a v hodnocení jistých událostí ve městě volí cestu „primitivního relativismu“, vycházejícího z hesla „nestrkej nos do cizích věcí“ (s. 160).

Ústřední postavou v plejádě bizarních osobností je stoletý Japonec pan Taniguči, jehož neuvěřitelný životní příběh je inspirován osudy skutečné historické postavy – důstojníka japonské císařské armády Hiróa Onody. Za druhé světové války byl seržant Taniguči povolán do vojenské služby na Filipíny, kde hrdinně bránil zájmy císaře Hirohita, a to i poté, co válka už dávno skončila. Po dalších třicet let, dle rozkazu za žádných okolností se nevzdávat, vedl ve filipínském pralese partyzánskou válku proti domnělému nepříteli, kterého spatřoval v prostých vesničanech, a zprávy o kapitulaci Japonska považoval za americkou propagandu. Složit zbraně ho přiměl až jeho vlastní stařičký velitel, který za tímto účelem na Filipíny osobně přijel z Japonska. Přísný a systematický pan Taniguči, jenž nakonec zakotvil v Brazílii, býval do doby, než onemocněl Alzheimerovou chorobou, jediným sousedem, s nímž se Otto rád stýkal a který v něm vzbuzoval respekt.

Zdánlivě okrajovou postavou, která však v celém příběhu sehraje stěžejní roli, je pak náhradní poštovní doručovatel Aidan. Brigádník, zastupující v době dovolené Aníbala, představuje zcela opačný psychologický typ. Tento tichý, do sebe uzavřený mladík, který se musí starat o dva mladší sourozence, si hledí jen práce a s nikým nenavazuje osobní vztahy; své úkoly plní svědomitě a systematicky a v roznášce zásilek nikdy nechybuje.

Záhadná událost
Dílčí portréty svérázných obyvatel města, prolínající se s útržky Ottových vzpomínek na Adu, se od první kapitoly začnou nenápadně propojovat prostřednictvím detektivní zápletky. Ta vychází z motivu jisté události, k níž v městečku došlo ještě před smrtí Ady a která byla před Ottou utajena. Otto si nicméně začíná všímat nervozity sousedů, z nichž se někteří občas prořeknou a zmíní jakýsi „incident“, vybavují se mu také některé zvláštní okamžiky v minulosti spojené s Adiným podivným chováním. Součástí záhady se zdají být i podivné předměty, které nalezne na svém pozemku, jako je kbelík se zahradnickým náčiním a průmyslovou sešívačkou, dále podivné osoby, jež se nedávno v okolí objevily, konkrétně zamračený mladík v kapuci a zrzavá dívka, kterou sousedé zaměstnají coby žehlířku prádla, anebo podivné přírodní úkazy, jako je invaze švábů v Teresině domě. Milovník kriminálních případů Otto se snaží nalézt v tajemných jevech logiku a za dlouhých nocí splétá množství hypotéz, vedoucích k jedinému závěru: že byl spáchán zločin, do něhož byli všichni ve čtvrti včetně jeho ženy zasvěceni, s výjimkou jediné osoby – jeho samotného. Tyto domněnky jsou navíc podpořeny i Ottovými sny, v nichž se mu pod vlivem locikového odvaru zjevují scény vypovídající o násilném činu. V přesvědčení, že dokonalý zločin neexistuje a že „k největším odhalením vedou ty nejméně patrné stopy“ (s. 32), se Otto rozhodne přijít tajemství na kloub.

Přestože na konci knihy vypravěč onu záhadu v celém jejím tragikomickém rozměru čtenáři objasní, sám Otto se pravdu nikdy nedozví. Vyčerpán vyhýbavými odpověďmi sousedů a v obavách o vlastní rozum svou snahu nakonec vzdává. Dochází k závěru, že může vlastně klidně dál žít, aniž by znal pravdu, aniž by byl zločin odhalen a potrestán. Jednou provždy pak detektivky zavrhne a se špunty v uších, aby neslyšel zvuky od sousedů, usedá opět do svého křesla, rozhodnutý strávit zbývající čas sledováním televizního kanálu o zvířatech v naději, že zde „budou určitě vysílat něco zajímavého, dokud neumře“ (s. 161).

Ačkoli Ottovo pátrání tvoří důležitou dějovou linku, která je zdrojem napětí a drží jednotlivé kapitoly pohromadě, nezdá se, že by představovala těžiště románu. Nejde zde o jakýsi detektivní příběh naruby, jehož primárním cílem je objasnit, podobně jako ve známé povídce Černý román Rubema Fonseky, jaký zločin byl spáchán a kdo je oběť. Zdá se, že prostřednictvím detektivní zápletky se autorka snaží spíše ukázat, že pod nehybnou, stojatou hladinou maloměstského života se mohou objevit divoké proudy a že zločin – a to i dokonalý, který není vypátrán – může být součástí té nejbanálnější reality. Současně, vzhledem k povaze tohoto zločinu, se zde nastoluje otázka složitosti viny a trestu. V neposlední řadě, vezmeme-li v úvahu protagonistovo neúspěšné hledání pravdy, můžeme říci, že se román zamýšlí nad problémem objektivního poznání skutečnosti, stejně jako nad koexistencí jakýchsi paralelních světů, v nichž se jednotlivé subjekty pohybují.

Fikce versus skutečnost
Důležitým tématem románu je vztah mezi světem vnějším a vnitřním, mezi realitou a zdáním. Většina postav se pohybuje v jakémsi vlastním časoprostoru, v zajetí svých představ, domněnek a iluzí. U některých z nich střet skutečnosti a imaginace není tak razantní a nabývá spíše úsměvné podoby, jako například u Nica, který se stylizuje do Andrewa Boringa – odpovědného lékárníka, jehož jméno je uváděno na krabičkách od léků a který se, podobně jako Nico, kromě farmakologie údajně věnuje i plavání. Humor nechybí ani na tomto místě, neboť Andrew Boring je vylíčen jako odborník na plavecký styl čubička a plavec, jenž přeplaval Gibraltarskou úžinu za „rekordní“ pětkrát delší čas než jeho konkurenti. U jiných postav nabývají nereálné představy zcela bláznivé dimenze, jako třeba u Iolandy, která v rámci svého duchovního eklekticismu pevně věří, že templáři ve spolupráci s CIA připravovali konspirační plány na vyhlazení Inků a zamoření pitné vody na planetě pomocí LSD. Nejmarkantněji, v jakési tragicko-groteskní podobě, se konflikt mezi realitou a fikcí pak projevuje u pana Tanigučiho, který nejenže žil po tři desetiletí v domnělém válečném konfliktu, ale jehož Alzheimerova nemoc v pokročilém věku navždy uvrhne do sféry představ a iluzí.

Výrazný střet mezi oběma světy prožívá i Otto, pohybující se v prostoru vzpomínek, fantazií a fiktivních příběhů. Největší boj svádí s myšlenkami, jež se v něm rodí za dlouhých nocí beze spánku. V každodenních hodinách zoufalého bdění, které přirovnává k cestě „do pekla bez zpátečního lístku“ (s. 56), vždy dochází k tragické bilanci vlastního života a čelí úzkostným představám o smrti a umírání: „Přemýšlel, jak asi umře, jestli bude hodně trpět a jak budou vypadat jeho poslední chvíle, což si popravdě ani moc představovat nemusel. Věděl to moc dobře. Jeho poslední chvíle budou navlas stejné jako jeho bezesné noci… Beznadějné, opuštěné a zbytečné“ (s. 57). Samotný spánek je vykreslen nejen jako proces očisty a vykoupení – viz také motto knihy („Ať se propadnu, jestli nestálo za to narodit se na tomhle světě třeba jen proto, aby se člověk pořádně vyspal.“ – Herman Melville: Bílá velryba), ale i jako zdroj poznání – ukazuje se totiž, že některé bizarní sny, které se Ottovi zdály a jimž on sám nepřikládal velkou váhu, mohly být vodítkem při hledání pravdy. Ačkoli pátrání s cílem objasnit „incident“ Ottu na nějaký čas vytrhne z vnitřní izolace, posléze se do ní opět dobrovolně navrací a příliš záhadný svět lidí raději mění za o něco méně záhadný svět zvířat v televizi.

Kruh života
Brazilské noci je také kniha o čase, o pomíjivosti lidského života, o odcházení. Adin životní cyklus se uzavřel a Otto, jehož existence se rovněž pomalu chýlí ke konci, žije už jen minulostí a současné dění k němu doléhá jako rušivý element. Přítomnost je pro něj pouhým sledem časových jednotek, prázdným rozměrem, které již nemá smysl naplňovat jakoukoli smysluplnou činností: „Rozhodl se, že zbytek života stráví v křesle, s dekou přes kolena, a bude mlčky sledovat plynoucí čas“ (s. 12). Otto se tak stává „vězněm času“ (s. 87), zajatcem minulosti, podobně jako starý pan Taniguči, jemuž však choroba stále více znemožňuje i bytí ve vzpomínkách: „Maju říkala, že otec je vězněm těch vteřinových útržků paměti a jen v nich skutečně existuje, ovšem má jich stále méně“ (s. 86). Motiv cykličnosti lidského života je podtržen i kruhovou strukturou románu, který začíná a končí emotivním zachycením Adiných posledních okamžiků.

Běh času je nenápadný a neúprosný. Lidé odcházejí nečekaně, tak jako Ada, která ani nestačila dát ráno věci v domě do pořádku či dovyprávět Ottovi staroindický epos o ženě narozené z břicha ryby: „To starého muže trápilo skoro ze všeho nejvíc, že si toho tolik nedořekli, že zůstalo tolik nedořešených témat…“ (s. 39). Jiní odcházejí pomalu, jako pan Taniguči, jehož nemoc lze vnímat jako „jedno dlouhé loučení“ (s. 86). Ne všichni také odcházejí přirozenou smrtí; tragické úmrtí se v knize objevuje nejen v souvislosti s „incidentem“, ale i s válečnými událostmi, zejména s vyhlazením rodiny pana Tanigučiho v Nagasaki. Smrt tak v románu nabývá nejrůznějších podob, nicméně věcný tón, jímž je zachycena, stejně jako všudypřítomný humor, který tragické prvky zmírňuje, vedou k tomu, že ji vnímáme s jistým nadhledem, jako nedílnou součást koloběhu bytí, případně jako tragédii, kterou již nelze zvrátit.

Půvab všednosti
Prostředí ospalého městečka ležícího někde v brazilských kopcích, do něhož je děj románu zasazen, je zobrazeno jako jakýsi univerzální mikrokosmos, který, ač situován právě do Brazílie, by se de facto mohl nacházet kdekoli jinde na světě. Autorka jej vykresluje jako svébytný prostor existující sám o sobě a pro sebe, plný překvapivých protikladů. Je to místo, kde se lidé nechávají unášet proudem předvídatelné rutiny, ale kde se občas přihodí něco zcela nečekaného; je to místo zdánlivé uniformity, kde se ovšem ukazuje, že každý člověk představuje originální bytost; je to místo, kde lidé žijí v uzavřené, pospolité komunitě, v níž si však uchovávají svůj osobitý svět. Vanessa Barbara v románu odhaluje kouzlo všedního, každodenního života, vyzdvihuje schopnost soudržnosti a harmonického soužití rozdílných jedinců. Zejména prostřednictvím postav Ady a Otty vzdává hold vztahu založenému na lásce, přátelství a toleranci, díky nimž je možné překlenout i výraznou jinakost.

Román Brazilské noci není kniha prudkých vášní, velkých gest či hlubokých úvah. Přispívá k tomu i autorčin styl, který upřednostňuje stručné a výstižné sdělení s humorným podtónem a který je nepochybně ovlivněn její novinářskou zkušeností. Je pro něj typický věcný jazyk, kratší věty, střídmé popisné pasáže a retrospektivní vsuvky, důraz na dějový spád. Brazilské noci nejsou ani strhující detektivní příběh s brilantní zápletkou a ohromujícím rozuzlením. Můžeme říci, že jsou záměrně nenápadnou všehochutí, v níž v malých dávkách okusíme trochu od každého, nicméně s velmi příjemným výsledným dojmem. K tomu nepochybně přispívá i zdařilý překlad Lady Weissové, díky němuž toto vtipné, svižně plynoucí vyprávění o (ne)obyčejných lidech z obyčejného brazilského městečka rozhodně stojí za přečtení.

 

© Zuzana Burianová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 1574x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce