King, Stephen: Právo nálezce

King, Stephen
Právo nálezce

recenze krimi

Zápletka Kingova thrilleru se točí kolem ukradeného a nadlouho ztraceného rukopisu slavného spisovatele. Najde jej kluk, ale slídí po něm i vrah. Příběh nabízí přehlídku tragických omylů a chyb, které mají destruktivní účinky na okolí obou postav.

Poklad zakopaný v zápisnících mrtvého muže
Stephen King:
Právo nálezce. Přel. Linda Bartošková, Pavel Dobrovský – BETA, Praha, 2015, 336 s.

John Rothstein je spisovatel, který si podmanil Ameriku; jeho texty ji vzaly kolem ramen i u srdce... a pak ji koply do zadku. A ten spisovatelskej parchant se co? Ani se neomluvil, jen si zpupně žije někde stranou a určitě se chechtá všem čtenářům, které zradil, židák jeden hnusnej... Tak nějak uvažuje Morris Bellamy, mladík ze slušné intelektuálské rodiny, který ovšem má své démony a je odhodlán dát Rothsteinovi lekci. Jenže lekce vede k vraždám, vraždy ke ztrátě kontroly, ztráta kontroly k vězení. O pětadvacet let později je z něj skoro stařec, propuštěný na podmínku – svět se změnil, ale jeho touha nikoliv. Jde po zápisnících, které kdysi Rothsteinovi ukradl a ukryl před svým zatčením. A tehdy se jeho osud protne s mladým Petem Saubersem, do té doby zdánlivě šťastným nálezcem skutečného literárního pokladu...

Volné pokračování Pana Mercedese je zvláštní kniha – minimálně v tom, že hrdinové předchozího románu, Bill Hodges a jeho parta, se vyskytnou možná tak v pětině textu a jejich role je v podstatě deus ex machina; nebo abychom doplnili odhad, páté kolo u vozu. Upřímně řečeno, zařazení příběhu Morrise a Petea do „hodgesovské“ trilogie vypadá spíš jako pragmatické rozhodnutí, jak zvýšit šance knihy na úspěch u čtenářů. Ne že by osekání o Hodgesovy výstupy (a výstupy záporáka Bradyho Hartsfielda – toho času v kómatu, pravděpodobně však obdařeného paranormálními schopnostmi; v jinak čistě nefantastické drsné škole dozajista zajímavé rozhodnutí autora) připravilo hlavní příběh o něco důležitého či jej jakkoliv oslabovalo. Jde ale o to, že jakkoliv zbytečný tento narativní cancourek je, dává knize tradičnější formu a směřování.

Zároveň ji ale olupuje o určitou surovost, kterou zbytek textu má. Návaznost na Pana Mercedese klidně mohlo obstarat jen volné pojetí střetu dvou protivníků, z nichž ani jeden nepatří k nějaké superhrdinské elitě. Jestliže Bill byl minule stárnoucí polda, jen pomalu objevující novou motivaci, a Brady pošuk, mylně přesvědčený o své genialitě, nyní je Morris zestárlý recidivista, limitovaný svou posedlostí, a Pete je prostě kluk lapený v typicky kingovské pasti: jeho drama se odehrává mimo zorné pole dospělých „ochránců“ a jeho možnosti coby dítěte jsou prostě omezené. Příběh se tak opět stává přehlídkou nikoliv brilantních dedukcí, ale spíše tragických omylů a chyb, které mají destruktivní účinky na okolí obou zúčastněných stran.

V obou liniích se přitom dostává ke slovu nejen žánrová linka zločinu a jeho následků (v případě Morrise doslovného zločinu dle zákona, v Peteově případě až erbenovské překročení určité morální hranice a skrývání pravdy), ale i jakýsi kingovský traktát o literatuře a její moci. Obě ústřední postavy nalézají ve fikci únik před světem, který je omezuje (v jednom případě nároky despotické matky, v druhém dopady finanční krize na rodinu), ale také se jim stává prokletím.

Jakkoliv jsou tak oba odlišní, dokáží budit sympatie. Uspět ve svém snažení sice na jednu stranu znamená pokračovat v cestě zločinu (nebo jeho krytí), ale také je to něco, co je pro ně světlem na konci tunelu, způsobem, jak dojít klidu a možná i vykoupení. Jen je čím dál víc jasnější, že minimálně pro jednoho z nich je ono světlo jen iluze...

Právo nálezce je tak přese všechnu jednoduchost a přímočarost – a nakonec i přes ony přílepky spojující je s Panem Mercedesem a v češtině dosud nepublikovaným třetím dílem trilogie – velmi silná kniha. Přestože je kniha vyloženě věnována památce Johna D. MacDonalda, pohybuje se nakonec King vyloženě na své domácí půdě. Sedmdesátá léta, v nichž psal své první romány (a do nichž se v poslední době několikrát vrátil), jsou příjemně špinavá, stejně jako scény ze současnosti, kde se Pete Saubers musí vyrovnat s postupným rozkladem vztahu rodičů a Morris zase s nástrahami dohledu nad propuštěnými vězni.

Ve výsledku spojuje obě epochy bezvýchodnost: bez ohledu na moderní technologie jsou Kingovy postavy jako zvířata lapená v pasti, zoufale se snažící uhryzat si tlapku. Naprosté depresi bachmanovek (především Běhu o život) ovšem nakonec kniha nedosahuje – a upřímně, opět za to může ono nešťastné napojení na Hodgese, který je zde jednak desetkrát méně zajímavou postavou než Morris či Pete a za druhé jeho příspěvky rozbíjejí až retardují jinak hodně sevřenou strukturu románu.

Přes tuto výtku a s ní spojenou roztříštěnost je ale Právo nálezce nakonec působivější knihou než Pan Mercedes. Minimálně v tom, že si nevyplýtvalo nejpůsobivější scénu na úvod, ale dokázalo po většinu času zvyšovat napětí. Nedokážu se ale zbavit dojmu, že mnohem víc by to románu slušelo v řadě Hard Case Crime Book (kde Kingovi vyšel například Lunapark).

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 2473x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce