Šplíchal, Jan: Víkend mýho přítele Petra

Šplíchal, Jan
Víkend mýho přítele Petra

recenze beletrie česká

Opožděný spisovatelský debut, který byl napsán v 70. letech minulého století. Kniha je v této době pevně zakotvena a její autor se snaží o pravdivé vylíčení atmosféry počínající normalizace z hlediska obyčejného člověka, příslušníka tzv. šedé zóny.

Obraz smutné doby, který člověka nedokáže rozlítostnit
Jan Šplíchal: Víkend mýho přítele Petra. Akropolis, Praha, 2015, 176 s.

Novela Víkend mýho přítele Petra patří k prózám, které si svou cestu ke čtenáři hledaly velmi dlouho, a to nikoliv vlastní vinou. Pro autora – klinického psychologa Jana Šplíchala, který letos oslaví pětašedesáté narozeniny – znamenalo její loňské vydání značně opožděný spisovatelský debut. Jak prozrazuje ve svém doslovu nazvaném Několik slov autora o době vzniku knihy, dotyčný rukopis se zrodil již na počátku 70. let minulého století, kdy byl Šplíchal teprve čerstvým maturantem. Samotný text je přitom v dané době pevně zakotven a pravdivé vylíčení tehdejší atmosféry se stalo jedním z hlavních autorových cílů. Hodnotu svého díla pak autor spatřuje mimo jiné v tom, že na rozdíl od řady literárních a filmových příběhů vyprávěných umělci nepoměrně mladšími, bez záruky osobního prožitku, popisuje dobový stav společnosti vskutku věrně – jeho novela tak sice „postrádá (...) hlavně tanků i schůze soudruhů, avšak reflektuje dobovou atmosféru deziluze, rozevírající se propasti“.

Autorský komentář je v současné české beletrii poměrně vzácným jevem a případnému recenzentovi úkol spíše ztěžuje. Pomineme-li možnou přítomnost větší či menší míry autostylizace, mystifikace apod., vkrádá se neodbytně se svou přesvědčivě formulovanou interpretací do úvah a posléze i psaní o pojednávané knize. Do nelehké pozice ovšem staví i samotného spisovatele, jehož veřejně odhalený záměr může být o to snadněji shledán pochybným či nenaplněným. To ovšem není případ Jana Šplíchala a jeho novely Víkend mýho přítele Petra – jen nelze jednoznačně říci, zda naštěstí, nebo spíše bohužel. Jak totiž autor řekl, tak také udělal a svůj příběh postrádající výraznější děj postavil na veskrze banálních situacích a bezobsažných dialozích, které několik mladíků a dívek zažívá či vede během jediného víkendu v době počínající normalizace.

Je třeba podotknout, že viděno prizmatem tehdy vydávané české beletrie a s přihlédnutím k zarážejícímu nízkému věku pisatele se jedná o nesporně zajímavý, ba místy až odvážný text, a to z hlediska formy i obsahu. Přesto je nutno Šplíchalově novele, protkané četnými reflexivními a snovými pasážemi, vytknout takřka ubíjející statičnost, která tuto prózu činí bezmála nestravitelnou. Nabízí se samozřejmě námitka, že právě takový dojem chtěl autor s odkazem na zobrazovanou dobu a její bezútěšnou atmosféru ve čtenáři zanechat. Snad ano, ale rozhodně se mu tato snaha poněkud vymkla z rukou. Opar bezvýznamnosti a vyprázdněnosti totiž neprostupuje pouze zachycené společenské klima, ale obestírá dokonce i průvodce (dejme tomu, že realisticky) zobrazovaným světem, tedy celou početnou skupinu ústředních postav včetně titulního hrdiny. Jak může čtenář v duchu autorova přání zaujmout negativní postoj vůči „dobové atmosféře deziluze, rozevírající se propasti“, je-li mu úděl veskrze nesympatických postav, marnících svůj volný čas planými řečmi a povrchními známostmi, vlastně docela lhostejný?

Prodloužený víkend v městě N. svádí dohromady pestrou skupinu mladých mužů a žen, kteří se v průběhu několika dní scházejí a zase rozcházejí (doslova i přeneseně), aby společné chvíle ve skromném pronájmu, na kamarádově chatě či v hudebním klubu strávili diskusemi a přemítáním nad pivem, vínem nebo rumem a s neodmyslitelnou cigaretou v ruce. Na rozdíl od autorova vrstevníka Milana Exnera, jehož nadšenou recenzi Šplíchalovy novely otiskl nedávno Tvar (3/2016), ale v zachyceném kolektivu (jak nepatřičně se ve světle nezralého chování hrdinů jeví nevinná poznámka prozrazující fakt, že Petrovým známým a přátelům je okolo třiceti a čtyřiceti let!) ani při nejlepší vůli nespatřuji protějšky amerických beatniků. Životní situace mnoha z nich sice není právě záviděníhodná, a to převážně nikoliv jejich vinou, namísto projevů či alespoň náznaků odvážné revolty a/nebo hledání alternativních cest ke smysluplnější existenci však z hlavních hrdinů vane pouhá letargie a smířenost s nespravedlivým údělem.

Ani Petr není v tomto ohledu výjimkou, byť náznak reflexe vlastního života a vůle ke změně v jeho nitru zahlédnout můžeme: „Dnes již podruhé – po úvahách kolem Luciany – zapochyboval o nezbytnosti svého současného zaměstnání a způsobu života (o jeho užitečnosti nepochyboval nikdy – považoval ji trvale za nulovou). Jenže nutnost něco dělat, něčím se živit, byla dána hned řadou pádných důvodů, a jeho dosavadní – nikterak letité – zkušenosti ho poučily, že může být ještě hůř, mnohem hůř.“ K duchu beatnictví má tak blízko pouze jediný z protagonistů, samorostlý umělec a bohém Kopejtko, který však patří k úplně jiné generaci…

Janu Šplíchalovi nelze upřít odhodlání překročit svým raným textem rámec soudobé konvenční, natožpak oficiálně vydávané prózy. Za pozornost stojí zvláště jeho snaha spoutat slovy těkavou matérii lidských myšlenek a pocitů. Autorův pokus zaznamenat bohatý vnitřní život titulního hrdiny, přesahující dispozice klasického vnitřního monologu, však nakonec ústí v nepříliš poutavou, ba místy až ubíjející skrumáž fragmentů Petrových úvah, dojmů, vzpomínek a snů. Navzdory tomu je Víkend mýho přítele Petra kniha přinejmenším z jednoho úhlu pohledu navýsost zajímavá, a sice jako umělecká výpověď příslušníka tzv. šedé zóny, dílo reprezentující hlas početné masy, jež prožívala v letech normalizace své strasti i radosti stranou (přesto však ve stínu) duelu mezi totalitním režimem a jeho odpůrci („pouze jsme hledali díry ve spadlé kleci, jimiž bylo možno tu a tam dosáhnout na kousek studia, zahraniční cesty, nezkurvené práce, aniž by člověk prodal a takto ztratil sám sebe“). Osobitému a pro leckoho možná obtížně stravitelnému líčení českých poměrů na počátku normalizace, vepsanému mezi řádky jeho příběhu a následně otevřeně formulovanému v autorově doslovu, ovšem ubírají na přitažlivosti samotné postavy, jejichž charakter zabraňuje dnešnímu čtenáři pocítit hlubší sympatie k údělu Šplíchalovy generace, přestože by si je nesporně zasloužila – stejně jako přítomná kniha pečlivější redakci.

 

© Petr Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 27 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1846x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce