Starý, Jiří (ed.): Lživé ságy starého Severu

Starý, Jiří (ed.)
Lživé ságy starého Severu

ukázka beletrie zahraniční

Sigurð přistoupil ke lvovi, který ležel na zemi celý zkrvavený a těžce raněný. Hleděl na Sigurða vlídnýma očima, doplazil se k němu a Sigurð ho pohladil, zašel do stanu a dal lvovi najíst. Nechal si ho u sebe tři dny a ošetřoval ho.

Sága o Sigurðovi Mlčenlivém
Lživé ságy starého Severu. Přel. Jiří Starý, Lucie Korecká, Ondřej Himmer, Marie Novotná, Markéta Podolská, Kateřina Ratajová, David Šimeček a Pavel Vondřička. Hermann & synové, Praha, 2015, 352 s.

17. Sigurðův nový průvodce
Sigurð přistoupil ke lvovi, který ležel na zemi celý zkrvavený a těžce raněný. Hleděl na Sigurða vlídnýma očima, doplazil se k němu a Sigurð ho pohladil, zašel do stanu a dal lvovi najíst. Nechal si ho u sebe tři dny a ošetřoval ho. Pak se připravil na cestu, neboť ho zvědavost nutila podívat se k vysoké hoře, kterou viděl a domníval se, že tam drak měl doupě. Odvázal koně a vyrazil na cestu. Chtěl zjistit, jestli ho lev hodlá doprovázet, a ten vyskočil a vydal se za ním. Sigurð dojel pod mohutné horské útesy, kde se ukrývalo dračí doupě. Jel podél útesů, až spatřil širokou a hlubokou průrvu a pod ní skalní stěny, které nebyly právě nízké. Tam uviděl jasnou záři a pomyslel si, že to jistě září skvostné zlato, na němž přebýval drak. Sesedl z koně, ulovil divoké zvíře, upekl si ho a snědl a nakrmil také lva. Měl dojem, jako by lev rozuměl lidské řeči. Sigurð se uložil ke spánku a lev si lehl před stan. Ráno Sigurð vstal a oblékl se, vyšel ke skalním stěnám a přemýšlel, jak by se nejlépe dostal nahoru. Lev ho následoval. V jednom místě spatřil Sigurð koryto, které vedlo nahoru na útesy. Zdálo se mu, že by tudy mohl vystoupat nahoru, kdyby měl provaz, kterého by se mohl držet. Zatímco Sigurð otálel pod útesy, předvedl lev svému pánu, co všechno díky své neohroženosti a chytrosti dokáže.

Lev je totiž hbitý jako kočka, a když si obtočí ocas kolem sebe, sotva se najde tak vysoký sráz, aby mu ublížilo z něj seskočit. Od přírody má mnohé podivuhodné schopnosti. Spí s otevřenýma očima a vidí všechno, co se k němu blíží a co by ho mohlo ohrozit a přivodit mu újmu. Lvice rodí mrtvá mláďata, a ta pak leží bez života tři dny a tři noci. Pak přijde lev a dýchá na ně, dokud neobživnou, a tím se podobá samotnému Bohu, který svého syna vzkřísil z mrtvých třetího dne po jeho umučení. Lev smýká ocasem po zemi, aby nikdo nemohl sledovat jeho stopu. Mistr Lucretius píše, že lev je svou povahou svatý, protože na člověka neútočí, pokud neumírá hlady, jestliže ho člověk sám nenapadne, a každého, kdo se mu vzdá, nechá jít.

Nyní vyběhl lev korytem vzhůru, až se dostal na útesy, a zase se vrátil dolů. Sigurð zašel do stanu, najedl se a nakrmil i lva. Pak vzal dlouhý provaz a zamířil na stejné místo k útesům. Jeden konec provazu uvázal zvířeti pevně kolem šíje a pak mu rukou pokynul směrem vzhůru na útesy. Lev se rozběhl nahoru a Sigurð ho následoval ozbrojen mečem, držel se provazu a lev před ním běžel právě tak rychle, aby mu Sigurð stačil, až dorazili na vrchol útesů. Vydali se do průrvy, kde předtím viděli záři, a tam Sigurð našel dračí doupě. Na místě, kde drak ležel, bylo mnoho zlata. V doupěti seděli také dva značně vzrostlí mladí draci a Sigurð je oba zabil. Lev se naježil a strašlivě řval. Leželo tam mnoho zbraní a lidských kostí a v jedné sluji bylo tolik zlata, že by ho neunesli ani čtyři koně, a všude kolem visely krápníky ze ztuhlého zlata. Sigurð je uťal mečem, přivázal je lvovi na záda a pospíchal stejnou cestou zpět. Nechal lva seběhnout z útesů dolů, ale sám šel před ním a držel se provazu. Zamířil ke stanu a vzal od svého průvodce zlato. Protože už nadešla noc, Sigurð i lev se najedli a uložili ke spánku.

18. Cesta přes Alpy
Ráno, když vyšlo slunce, se Sigurð ustrojil, najedl se a vyrazil na cestu podél hor. Připadalo mu, že hory nikdy neskončí, protože za celý den nedojel k jejich konci. Hory se jmenují Alpy, dosahují až do Kampanie a leží mezi dvěma zeměmi, z nichž jedna se nazývá Galicie a druhá Albánie. Pohoří se táhne napříč těmito kraji a je rozlehlé a plné mohutných jeskyní a slují, které v oněch časech obývali rozliční netvoři a obři nepodobní obyčejným smrtelníkům. Když nadešel večer a Sigurðovi koně si potřebovali odpočinout, dorazil na krásné pláně, které se pod horami táhly do daleka. Sigurð odstrojil koně a nechal je pást, postavil stan a přenocoval tam.

19. Útok obryň
Lev ležel nedaleko stanu. Když už se noc chýlila ke konci, lev náhle zařval, až se Sigurð vzbudil. Pochopil, že se asi děje něco, co zvířeti připadá pozoruhodné, neboť lev neměl ve zvyku tak řádit, pokud nebyl rozzuřený nebo v ohrožení. Sigurð se tedy rychle ustrojil, chopil se štítu a meče a vyšel ze stanu. Naslouchal a čekal, co se mu donese k očím a uším. Noc byla jasná, a tak spatřil v blízkosti stanu dvě obryně. Jedna z nich se ozvala:

„Fálo, sestro, teď se nám nabízí dobrá kořist, protože zítra si dáme k snídani tyhle koně. Vyber si, jestli je chceš odvést, nebo se raději vypořádat s tím velikým psem, co doprovází toho člověka a vypadá tak zlověstně. Muž ve stanu jistě tvrdě spí.“

„Flegðo,“ odpověděla druhá obryně, „ty jsi starší a máš mnohem větší sílu než já. Mám dojem, že ten pes hrozivě řve, a nezamlouvá se mi, protože má zlověstné oči. Ale považuji za dobrou zábavu věnovat se koním, a toho se ujmu.“

Fála se rozběhla ke koním. Ti se vyplašili, sotva ji spatřili, protože byla mohutná, černá ve tváři a velikého vzrůstu, jak už tomu u trollů bývá. Na sobě měla širokou kazajku z kozí kůže, ne právě vhodnou pro počestnou ženu, vzadu krátkou, ale vpředu dlouhou. Zamířila napřed ke koni, který se jí zdál nejtučnější a největší. Když se k němu přiblížila, kůň se polekal, hlasitě zaržál a splašil se. Když ho chtěla svými velikými pazoury popadnout za ohon, kopl ji oběma zadníma nohama pod čelist tak prudce, že se jí málem zlomila. Kůň protentokrát vyvázl a s hlasitým ržáním střídavě ustupoval a vyrážel prudce dopředu. Flegða zamířila ke stanu. Sotva ji lev spatřil, vyběhl proti ní, vycenil zuby a zlostně vrčel a řval. Pak se na trollyni prudce a zuřivě vrhl, popadl ji za krátké vlasy, které jí rostly na ohavné hlavě, a strhl jí je z lebky i s kůží až k uším. V hrůze se odvrátila a strašlivě ječela, a tu spatřila, že tam stojí Sigurð s taseným mečem a chystá se jí zasadit ránu a přivodit rychlou smrt. Padla k zemi, lev zařval a chtěl ji rozervat a roztrhat. Trollyně zavolala na Sigurða a pravila:

„Mocný a vznešený rytíři, pomoz mi a zachraň mě před smrtí, kterou se mi chystá přivodit tvůj průvodce a přítel. Nerozvážně jsme s mou sestrou Fálou sešly z hor a chtěly ti škodit. Pokud mi nyní chceš pomoci a darovat mi protentokrát život, odměníme se ti tak, že žádný král ani královský syn severně od Řecka nedostal za darování života hojnější a vznešenější odměnu.“

Sigurð slýchal vyprávět, že mnozí trollové bývají velkorysí a bohatě se člověku odmění, pokud se k nim dobře zachová. Rozběhl se tedy k místu, kde ležela trollyně a na ní lev, přísně na něj pohlédl, promluvil k němu a požádal ho, aby ji nechal být. Lev viděl, že Sigurð je méně vlídný, než obvykle bývá, a pochopil, co asi žádá. Pustil trollyni, připlazil se Sigurðovi k nohám, a ten ho pohladil. Trollyně vstala, ale šlo jí to pomalu, protože byla zraněná a celá zemdlelá z toho, jak zle s ní lev zacházel. Když to spatřila její sestra Fála, zmocnil se jí veliký strach, protože viděla, jakou silou rytíř a jeho průvodce vládnou. Viděla, že její sestra dostala milost, a nevěděla si lepší rady, než o ni také poprosit. Proto padla Sigurðovi k nohám a prosila stejně jako její sestra. Sigurð jí řekl, ať vstane, a daroval jí život. Zaradovala se a učinila tak. Flegða však velmi krvácela. Sigurð vzal šátek a kousek slaniny a ovázal jí hlavu.

20. Obryně hostí Sigurða
„Možná se nyní potvrdí rčení, že málokdo se za záchranu života odmění tak, jak by se slušelo,“ řekla pak Flegða Sigurðovi. „Přesto se obě vynasnažíme, abychom splnily, co jsme slíbily. Chceme tě, Sigurðe, požádat, abys navštívil velikou síň, které vládneme, protože náš otec Oskruð před třemi dny zemřel a my jsme po něm převzaly veškeré dědictví. Naše matka zemřela už dávno. Ale chtěly bychom, aby s tebou nechodil tvůj průvodce, protože se ho velice bojíme.“

„Nemusíte se ho bát,“ odpověděl Sigurð, „protože neublíží nikomu, kdo se mnou jedná přátelsky. Rozhodně se však ode mě neodloučí.“

Pak se všichni společně vydali do hor, až přišli ke skalní rozsedlině a vešli do ní. Na jedné straně se před nimi objevily skryté dveře, jimiž vešli do rozlehlého, skvostně zařízeného sálu. Nahoře na zdech visely čalouny a pod nimi byla po obou stranách do skály vytesaná pohodlná sedadla, tak velká, že by se do každého mohli posadit tři muži. Sestry Sigurðovi vyprávěly, že jeskyni nechal vybudovat jejich otec, aby tam mohl pořádat pitky, když k sobě pozval na hostinu ostatní skalní obry z Alp. Měl však ještě jednu síň, kde hostil urozené a dvorně vychované muže, s nimiž chtěl dobře vycházet, když k němu přicházeli v různých záležitostech – „a tam se nyní odebereme,“ řekla trollyně. A tak i učinili. Celá síň byla vyzdobená čalouny z drahocenných látek a Sigurð tam spatřil nádhernou postel se zlatými nebesy. Rovněž tam stála veliká, dobře zařízená postel, která svou velikostí vystačila i trollím sestrám. Na jedné straně síně viděl místo, kde se nejspíš uchovávaly zásoby a nápoje. Na druhé straně však jeskyně skrývala zlato a šperky, drahocenné látky a skvostnou výzbroj. Oskruð byl totiž natolik znalý kouzel a zběhlý v čarodějnictví, že nashromáždil téměř všechny věci, které kdy zatoužil vlastnit, ať už se nacházely kdekoliv na světě. Věděl také, kde se skrývají ty nejskvělejší poklady světa.

Nyní vešel do jeskyně i lev a uložil se Sigurðovi k nohám, ale sestry se poněkud zdráhaly k němu přiblížit, neboť se ho velice bály. Rozhodly se ho nakrmit, protože usoudily, že se mu to bude jistě zamlouvat a jim z toho vzejde největší prospěch. Lev se po libosti nažral a hned k nim byl přívětivější. Před Sigurða postavily sestry stolek zdobený po obou stranách zlacenými růžemi a prostřely na něj sněhobílý, zlatem protkaný ubrus a stejně bohatě zdobený ubrousek na nůž. Pak mu přinesly bílý medový chléb s rozličnými bylinami a k tomu medové plástve. V nádherných lampách na stole hořel olej a balzám. Rovněž přinesly čerstvé pokrmy z masa, pávy na pepři a jinou zvěřinu a k tomu vybrané víno a klaret. Sigurð se velice podivil, že se mu v trollí jeskyni dostává takových poct, jakým by se i u císařského dvora sotva něco vyrovnalo. Když se dosytosti najedl a napil, pravil, že by si rád šel lehnout, neboť předchozí noci spal málo nebo téměř vůbec a nyní už nastal den. Sestry ho uložily do postele, o níž už byla řeč, a když si umyl ruce ve stříbrném umyvadle a lehl si, okamžitě usnul a vzbudil se teprve před polednem. Oblékl se a umyl si ruce, a třebaže trollyně byly ošklivé a neohrabané, dokázaly ho výborně obsluhovat. Prostřely mu stůl stejně jako v noci, a když se najedl a napil, co hrdlo ráčilo, pravila Flegða:

„Domnívám se, že se my trollové a takové lidské bytosti, jako jste vy, svou povahou k sobě špatně hodíme, ale přesto bychom chtěly, abys tady bydlel, pokud by ti to mohlo být k užitku. Pokud však hodláš odejít, chtěly bychom, aby nám sloužilo ke cti, že jsme se ti odměnily za záchranu života. Nejdřív si však můžeš ukrátit čas tím, že si prohlédneš naše zlato, drahokamy a vzácné šperky.“

Sigurð odpověděl, že se mu to zamlouvá, a sestry ho zavedly do postranní jeskyně, kde leželo množství pokladů.

 

© Lucie Korecká et al.
ukázka z knihy Lživé ságy starého Severu
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Hermann & synové

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.