Nikkarin: 130 – Čas hvězdoplavců

Nikkarin
130 – Čas hvězdoplavců

recenze komiks

Třetí pokračování čím dál rozvětvenější a epičtější série 130 nabízí oproti předchozím melancholickým putováním podstatně více akce. Převážně se tu bojuje a utíká.

Z tiché melancholie do bojové akce
Nikkarin:
130 - Čas hvězdoplavců. Labyrint, Praha, 2015, 112 s.

Aktuálně nejpopulárnější českou komiksovou sérií je (původně plánovaná trilogie) 130 od prostějovského rodáka Michala Menšíka (nar. 1987), který své práce publikuje pod pseudonymem Nikkarin. Když v roce 2009 vydal první sešit nazvaný 130 – Odysea, bylo to příjemné překvapení: objevil se totiž kreslíř s jasným a hotovým rukopisem, inspirovaným zejména Moebiem, který navíc inspiraci pro příběhy, postavy a prostředí ve svém postapokalyptickém světě hledá nejen v komiksech, ale také v literatuře (Malý princ, Alenka v říši divů a samozřejmě sci-fi), výtvarném umění (Dalí, de Chirico, Magritte) nebo počítačových hrách. Kulisy 130 jako by vypadly ze hry Fallout, od níž bychom mohli sledovat inspirace proti proudu času přes filmovou trilogii Šílený Max až ke sci-fi klasice; jedna vsunutá kapitola paroduje hru Super Mario Bros. Podobné kulisy jsou dnes pro čtenáře, filmové diváky či hráče počítačových her stejně samozřejmé, jako bylo pro jejich rodiče a prarodiče prostředí Divokého západu, a těžko tedy Nikkarinovi vyčítat odvozenost. Jednoduše se uvelebil v subžánru, který se mu zalíbil a který nabízí značný prostor pro autorskou fantazii.

První díl přinesl melancholické putování zničeným světem ve formátu kratičkých kapitol povídkového charakteru, které propojovala především postava poutníka jménem Bo. Kouzlo Odysey jistě spočívalo i v tom, že se tu toho mnoho nenamluvilo, první třetina svazku se obešla zcela bez dialogů a i na dalších stránkách jimi Nikkarin dost šetřil. Tomu odpovídaly i mírné, nedramatické, jemně humorné i jemně posmutnělé příběhy, či spíše jejich náznaky. Bo se tu obvykle setkal s nějakým podivným jevem či bytostmi, a aniž by z tohoto setkání vyplynulo něco pro celek příběhu, pokračoval dál. Teprve v závěru se epizodický děj soustředil do setkání hlavního hrdiny nejprve s maličkou bytostí zvanou Kňch, která je od té chvíle především zdrojem humorných pasáží, a pak s Princem Antoinem, dospělým Malým princem s šermířskými schopnostmi rytíře Jedi.

V pokračování nazvaném Hodní, zlí a oškliví (2010) už se Nikkarin projevil jako soustředěnější scenárista a z nejasných náznaků ústřední zápletky nakonec jako hlavní motiv zvolil střet takzvaného Lovce hvězd Valendiela s partou padouchů vedených jakýmsi Lupusem. Stále ovšem ději nedominoval, Nikkarin jej využíval jako hrozbu, která se hodí pro zdramatizování děje, jeho povaha je ale stále převážně pikareskní. Bo s Antoinem Valendielovi zachránili život a do dalších dílů se zformovala jak skupinka těch hodných, tak skupinka jejich protivníků. V závěru svazku byla použita klasická finta románů na pokračování, tedy zvrat na poslední chvíli, který napne čtenáře: poté co Bo na útěku před pronásledovateli prošel jakousi temnou uličkou, setkal se na jejím opačném konci se svými přáteli, avšak podstatně staršími a zjizvenějšími.

Čtenáři nejspíš očekávali, že po takovémto závěru má Nikkarin už přichystáno pokračování, v tom se však hluboce zmýlili. Další svazek série totiž vyšel až loni na podzim, tedy po pěti letech. A jeho poetika jako by se od Magrittových scenérií přesunula k poetice superhrdinského komiksu nebo počítačové hry. Podstatnou část děje tentokrát zabírají bitky tří přátel s bandou mizerů, která se rozrostla o několik extrémně nebezpečných protivníků se superschopnostmi, kteří do 130 zavítali z nějakého toho superhrdinského komiksu, nejspíše z X-Men. Jistě: stále ty akční scény působí díky statické a jemné, ba plaché Nikkarinově kresbě dost zvláště, stále to má postmoderní ráz, kde se pracuje s citacemi a odkazy, a stále je cítit mírný odstup. Nikkarin sympaticky vrátil do příběhu prvky a motivy z předchozích dílů, z nichž některé se přitom zdály být použitelné jen na krátkou melancholickou anekdotu (levitující černá krychle, z níž vypadávají papírky s čísly), skvělé a především obrazově vděčné, chtělo by se říci barvité, kdyby komiks nebyl černobílý, je prostředí futuristického cirkusu. Ale ústřední příběh je triviální až hanba a zklamává vysoká očekávání, která Nikkarin dvěma předchozími díly i mezerou mezi vydáním třetího vytvořil.

I tak ovšem Čas hvězdoplavců budí další otázky a naděje. Za prvé se může stát, že z původního skromnějšího záměru nám tu vyrůstá rozsáhlá komiksová série ne nepodobná těm, na jaké jsme byli dosud zvyklí jen z překladů (Preacher, Poslední z mužů, Zámek a klíč). A za druhé může být Čas hvězdoplavců jenom akčním vybočením, jako byla Odysea vybočením poetickým. Třetí díl série tak může některé dosavadní fanoušky zklamat, jiné konečně potěšit a nové přilákat. O úrovni a směřování celé série mnohem více prozradí až další pokračování. Doufejme, že nebude závěrečné.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 1674x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce