Jedličková, Blanka: Ženy na rozcestí

Jedličková, Blanka
Ženy na rozcestí

recenze historie

Alespoň nějaké vzory každý národ potřebuje, aby se mohl ve své vlastní historii v základních rysech orientovat. U těch ostatních bychom ale neměli kategoricky a vítězoslavně prohlašovat, že selhali, ale měli bychom se snažit pochopit. A o to se právě autorka upřímně snaží.

Nacistický protektorát jako laboratoř lidského chování
Blanka Jedličková: Ženy na rozcestí: divadlo a ženy okolo něj 1939–1945. Academia, Praha, 2015. 317 s.

Jak vypadala protektorátní společnost? Jak moc ji ovlivnilo nastolení totalitního režimu? A jaký byl obraz a postavení ženy v této společnosti? Na tyto otázky hledala odpovědi historička Blanka Jedličková (*1987) ve své diplomce Ženy na rozcestí – komparace ženských osobností okolo divadla 1939–1945. Ta vloni pod mírně odlišným názvem Ženy na rozcestí: divadlo a ženy okolo něj 1939–1945 vyšla v nakladatelství Academia v edici Studentské práce.

Autorka nejprve rekapituluje, jaké byly novodobé dějiny české ženy. Připomíná mimo jiné prvorepublikovou módu tzv. cross-dressingu, který měl vyjadřovat nejenom ženskou nezávislost, ale současně byl i politickým gestem. Některé ženy tak „dávaly oblečením a účesem na odiv, že nejsou zařaditelné do zjednodušující pohlavní škatulky“. Například Toyen byla pro své vrstevníky sexuálním idolem, tajemnou ženou v mužském obleku, u níž si nebyli jisti její sexuální orientací. Současně ale autorka vyzdvihuje roli spolků, jež se snažily, aby formální stránka československé ústavy, která zajišťovala rovnost muže a ženy ve všech sférách lidského života, byla také uvedena do praxe. Poté stručně shrnuje dějiny divadla a píše i o tom, jaké místo zaujímalo během válečné doby: návštěvnost prý tehdy byla obrovská, a dokonce mnohonásobně převyšovala návštěvnost před vznikem protektorátu i po něm. Obecně také mapuje každodenní život po obsazení Čech. Často se přitom odvolává na knihu Protektorát aneb Česká každodennost 1939–1945 (Čas, Řitka, 2012) od Marie Michlové. Ta je sice čtivá, ale ne všichni historici s jejími tezemi souhlasí.

Následně pak téma života v protektorátní době autorka vykresluje prostřednictvím životních příběhů sedmi žen: Milady Marešové, Anny Letenské, Gertrudy Šedové-Popperové, Niny Jirsíkové, Anny Sedláčkové, Marcelly Sedláčkové a Zdeny Kavkové-Innemannové. Každá z těchto hrdinek knihy byla určitým způsobem spjata s divadlem – jako výtvarnice, herečka či tanečnice –, i když jde vlastně o pouto velmi volné, protože některé už v oné době s divadlem skončily, jiné k němu naopak paradoxně právě díky protektorátu našly cestu. Což ale nijak nevadí. Jedličková tím totiž získává určitý soubor lidí, na nichž ukazuje, jak odlišné byly reakce československých občanů na novou situaci okupovaného státu. Protektorát přitom chápe jako jakousi laboratoř lidského chování. Na herce a jejich chování přitom bylo obecně více vidět než na zástupce jiných profesí, o čemž se po osvobození přesvědčily i hvězdy typu Lídy Baarové nebo Vlasty Buriana. Některé z autorkou vybraných žen se staly oběťmi totalitního násilí, jiné přivedla souhra okolností až ke kolaboraci. Jedna z nich, jíž úspěšnou kariéru narušil konec éry němého filmu, se roku 1940 s manželem dokonce přihlásila k německé národnosti s pozdějším zdůvodněním, že kdyby k nám přišli Arabové, žádala by o příslušnost arabskou. Anna Letenská byla za okupace popravena, nicméně pro autorku je hrdinkou, kolem níž „odboj prošel, aniž by si ho všimla“, takže na smrt šla „tak trochu omylem“. Nina Jirsíková byla dle Jedličkové ve své době „mimořádně nadanou umělkyní, které nechyběla krása, talent a píle. V období okupace pak v sobě objevila také srdce, které bilo pro publikum – pro národ, který se pod tíhou útlaku a persekucí dostal na kolena a který se ona snažila prostřednictvím divadla probudit z letargie.“ A Miladu Marešovou autorka hodnotí jako „skromnou hrdinku s velkým národním srdcem, kterých přece jen mnoho nebylo“.

Autorka snad mohla více nastínit, jak se celkově posunula pozice českých žen v době protektorátu. Třeba podobně, jako to udělala Wendy Lowerová v knize Hitlerovy fúrie, v níž popsala tendenci „emancipovat se od emancipace“, přičemž však současně docházelo i k uvědomění politickému, kdy dívky ze skromného prostředí opouštěly rodná městečka, zapisovaly se do kurzů pro stenotypistky nebo zdravotní sestry a zapojovaly se do různých politických hnutí. Místo toho, jak jsem se snažil doložit na citátech, až nadužívá metaforu „srdce“, která v tomto kontextu nemá příliš velkou vypovídací hodnotu.

Můžeme ale kvitovat s uznáním, že se autorka nesnaží ukvapeně soudit. Tvrdí totiž stejně jako řada jiných badatelů, že čím více danou problematiku zkoumá, tím více se zdráhá o někom jednoznačně tvrdit, že byl kolaborant. Společnost se podle ní během války rozvrstvila mezi dva protipóly, které představovaly různé formy odboje a kolaborace. Uprostřed však stála aktivní i pasivní většinová společnost. A i tato „nečinnost“, jejímž prvotním cílem bylo „hlavně přežít“, měla různé podoby. Autorka tedy zdůrazňuje složitou diferenciaci tehdejší společnosti a to, že „dějiny okupace nejsou v žádném případě černobílé“. Pateticky k tomu dodává: „Proč musíme mít buď hrdiny, nebo zrádce? Přitom pokusíme-li se více věnovat osobním příběhům lidí za okupace, zjistíme, jak významnou roli mnohdy sehrály obyčejné lidské vlastnosti.“ A dodejme, také náhoda.

Přitom ale současně nerelativizuje. Sama pojem hrdina/ka používá. A jistě netvrdí, že by v době protektorátu vymizely morální imperativy. V důsledku rostoucí brutality okupačního režimu ovšem tvořily čím dál menší součást lidského rozhodování. Jedinec měl tedy i tehdy možnost rozhodnout se podle svého: „Člověk má vždy na výběr, a to i když je na něho vyvíjen tlak. Pravdou ale je, že jeho rozhodnutí pak bývají o to radikálnější, čím je tento tlak větší.“

Právě v rozvíjení debat o hledání hrdinů a kolaborantů může být tato kniha podnětná. Jistěže nemusíme ani nemůžeme všechny postavy minulosti roztřídit na morálně bezúhonné a stoprocentně čisté hrdiny a absolutně zlé padouchy. Alespoň nějaké vzory ovšem každý národ potřebuje, aby se mohl ve své vlastní historii v základních rysech orientovat. Činnost žádného takového héróa ale není zcela nesporná. A u těch ostatních bychom neměli kategoricky a vítězoslavně prohlašovat, že selhali, ale měli bychom se snažit pochopit. Právě o to se autorka ve své publikaci upřímně snaží.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 84 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 2533x

katalogy

štítky k článku

Inzerce