Stachura, Edward: Člověk-nikdo

Stachura, Edward
Člověk-nikdo

recenze beletrie zahraniční

Dosud nejobsáhlejší český výbor z žánrově obtížně zařaditelné tvorby Edwarda Stachury, jehož jméno má pro Poláky přídech jakési alternativy básnického kánonu 20. století, patří u nás k nejzajímavějším překladovým knihám z polské literatury z poslední doby.

Člověk-nikdo
Edward Stachura: Člověk-nikdo. Přel. David Zelinka, Malvern, Praha, 2014, 552 s.

Edward Stachura (1937–1979) má pro Poláky přídech jakési alternativy básnického kánonu 20. století (Czesław Miłosz, Zbigniew Herbert, Tadeusz Różewicz, Wisława Szymborska…). Člověk-nikdo je čtvrtý knižní titul, který autorovi vyšel v češtině. První z nich, Sekerezáda aneb Zima lesních lidí (Odeon, 1980, přel. Helena Stachová), je román, Cestou na Yucatán (Votobia, 1996, přel. Irena Krasnická) je výbor ze Stachurových povídek a kniha Smířit se se světem (Torst, 1996, přel. Erich Sojka a Helena Stachová) je výbor z poezie a prózy, která výrazně převažuje.

Zelinkův překlad Člověk-nikdo je rovněž výbor a z dosavadních českých je nejobsáhlejší. Zaměřuje se pouze na pět Stachurových knih, chce je ale na rozdíl od předchozích výborů představit ve větší šíři. Patří k nim rozsáhlá básnická skladba Přistupuji k tobě z roku 1968 a kratší, o deset let mladší Missa Pagana. Zhruba ve stejné době (1977–1979) pak vznikly i ostatní tři knihy zařazené do výboru, žánrově obtížně zařaditelné prózy Se, Fabula rasa a Hle. Jakkoli může volba výrazně starší knihy působit zvláštně, nebylo to špatné rozhodnutí. Periodizace díla „samorostlého“, žánrově nestálého Stachury má totiž jenom velmi omezený smysl. Zařazení bylo zřejmě motivováno i tím, že skladbě dosud ve starších překladech nebyla věnována pozornost, což se dá de facto říct o Stachurově poezii obecně. Člověk-nikdo se s předchozími výbory překrývá jen malou částí.

Přistupuji k tobě Zelinka označuje jako poému, je to ale spíše řetěz vzájemně propojených lyrických básní, ne klasická dějová poéma. Slovy „Přistupuji k tobě“ začíná každá z dílčích básní, opakují se v nich i další jednotky, především (záměrně kostrbaté) motivace onoho přistupování: „protože chtěl bych ještě věc velmi děkovnou / napsat“ – dále „nesmělou“, „pro štěstí“, „netrpělivou“ atd. Básně tedy mají charakter jednostranných vyznání či artikulovaných meditací, jejichž adresát jako by se neustále měnil (dívka, přítel či subjekt sám; v první a poslední básni je explicitně zmíněna „sestra milosrdná“…). Takto se kniha z různých stran dotýká nejrůznějších nuancí lidského života, přičemž závěrečná báseň, která se vymyká zmíněnému schématu, ústí do určité „stoické“ odevzdanosti: „už mě tam nesly mé dvě nohy / ale náhlý a odjinud / do strany na nová bezcestí / mě závan odvanul“.

Kniha Se sice bývá považována za sbírku povídek, zároveň se ale její žánr jedním dechem problematizuje. Je to jedna z nejznámějších knih autora, a to zejména díky často zmiňované odosobněnosti hrdiny, které Stachura dosahuje zvláštním způsobem a na kterou mezi jinými navázal v současnosti nejceněnější polský autor sci-fi Jacek Dukaj. Spočívá ve hře s různými kontexty titulního slova „se“; střídají se tedy formulace typu „nikdy předtím se nic takového nestalo“ s „Se porozumělo. Se rozumí“, tedy běžné, nenápadné výskyty, s takovými, v jejichž světle „Se“ působí jako hrdina-nehrdina, jako jakási ztělesněná odosobněnost. Tomu odpovídá i závěr povídky, která dala sbírce jméno: „Čas zemřel na čas. Já zemřelo na já. Není já. Se je. Se je se. Se je duch. Se je nikdo.“

Missa pagana je, jak název naznačuje, cyklus básní stylizovaných do „pohanské mše“ (obsahuje básně Introitus, Confiteor, Gloria, Preface, Communio atd.). Na této mši se ale neslouží Bohu, nýbrž světu, přírodě samotné: „Chvála nejprve tobě / Trávo vlídná ke tvorům všem / Krajino v nížině pod Rájem / Gloria! Gloria“ atd.

Fabula rasa a Hle, které celý výbor uzavírají, jsou velmi rozsáhlé soubory esejí, gnóm, úvah a meditací na nejrůznější témata (jak vznikl svět, co je největší tajemství, co je to samota, věčnost atd.) a svým způsobem připomíná náboženský text či platónské dialogy. Velmi dobře zapadají do celku knihy (znovu se zde objevuje autorova příchylnost k „přírodní filozofii“ či problematizace subjektu), je to nicméně příklad par excellence, kde by stálo za to krátit. Obě knihy dohromady zabírají bezmála 300 stran a ne všechny části dosahují stejné zajímavosti.

Překlad pěti knih doplňuje Zelinkova předmluva, která ovšem působí, jako by byla šita horkou jehlou a ani neprošla redakcí: obsahuje řadu neobratných formulací a pravopisných chyb („Stejně tak obtížné“, „Mnoho útvarů nelze jednoznačně umístit ani do jedné z těchto pouze dvou škatulek“, „sjednává pořádek“, „zcela nekaždodenním“ atd.). Má ale určitou informační hodnotu a čtenáři pomáhá se orientovat v knize i v rámci Stachurova díla. Rovněž překlad samotný obsahuje místa, která by prospělo zpřesnit či přehodnotit (jeden příklad za všechny –„strzały“ pravděpodobně budou „šípy“, nikoli „kulky“), takto drastických chyb se ovšem objevuje jen minimum a ani jejich četnost (kniha má přes 500 stran!) není nijak vysoká. Člověk-nikdo bezesporu patří k našim nejzajímavějším překladovým knihám polské literatury z poslední doby.

 

© Michael Alexa

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 1711x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce