Doležal, Miloš: Krok do tmavé noci

Doležal, Miloš
Krok do tmavé noci

recenze náboženství

Autor seznamuje veřejnost s osudy komunisty zabitého kněze: chce, aby nebyly zapomenuto jeho utrpení, stejně jako zločiny jeho vrahů. Nevolá přitom po komunistické krvi, jde mu o spravedlnost. Vytváří profil jednoho mikrokosmu, v němž se střetnou kosmické síly dobra a zla.

Vysočina mezi dobrem a zlem. Miloš Doležal pokračuje v odkrývání osudu pátera Toufara
Miloš Doležal: Krok do tmavé noci. Příběhy faráře Josefa Toufara, jeho vrahů a čihošťského zázraku se zprávami archeologa, antropologů a soudního lékaře o exhumaci a identifikaci těla P. Josefa Toufara. Nezávislý podmelechovský spolek, Praha, 2015, 673 s.

Když před čtyřmi lety vyšlo dílo Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli: drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara, vzbudilo velký zájem čtenářů a zvítězilo v prestižní anketě Lidových novin Kniha roku. Od té doby se mnohé v bádání i přístupu k faráři Toufarovi (1902–1950) změnilo.

Jádro číhošťských událostí, tajemný pohyb oltářního křížku, který se stal komunistům záminkou k útoku na církev, při němž byl nevinný kněz utýrán k smrti, zůstává nadále „racionálně“ nevysvětleno. Byly však objeveny nové dokumenty: Toufarova korespondence, části knihovny i unikátní fotografie. Byly také identifikovány záběry mučeného kněze pořízené Státní bezpečností při přípravě propagandistického filmu. Na hřbitově v Praze-Ďáblicích bylo exhumováno a identifikováno tělo pátera Toufara a 12. července 2015 pohřbeno v Číhošti na Havlíčkobrodsku. To vše odráží druhá kniha, již Doležal vydal.

Stejné pojetí
Básník, rozhlasový redaktor a publicista Doležal se narodil v Háji u Ledče nad Sázavou a kromě pražského sídliště žije rovněž na Vysočině. Právě touto krajinou je inspirovaná jeho tvorba, v níž zaujímá významné místo venkovský prostor prostoupený rodovými vazbami. O umučeném knězi mu v dětství vyprávěli prarodiče, kteří byli Toufarovými farníky a přáteli. Již tehdy se zřejmě začala rodit fascinace osudem umučeného kněze (s čímž se pojí i vysoká citlivost k tomu, když někdo prezentuje Toufarův příběh jinak než on).

První knihu Doležal psal v domě, který patřil do jedné z jeho farností, a v průběhu pátrání se pro něj Toufar stal – jak napsal – nejen jednou z veledůležitých osobností Vysočiny, ale také osobním průvodcem a svatým přímluvcem. V publikaci tak najdeme i osobní vytržení typu na vteřinu zahlédnuté Toufarovy sedlácky srdečné tváře, mihnutí lemu jeho černé kleriky. V nové knize tahle vypjatá poloha poněkud ustupuje do pozadí, snad i proto, že v dubnu 2013 dala Česká biskupská konference oficiální souhlas k zahájení procesu páterova blahořečení.

Nicméně základní nasazení a pojetí osobnosti Josefa Toufara, jehož Doležal nazývá vysočinským martyrem, se nezměnilo; jen je obohaceno o množství detailních informací, a nová kniha je tak obsáhlejší a stylisticky pestřejší. Najdeme tu životopisné pasáže, soukromé i úřední dopisy, Toufarem sepsané seznamy lidí v průvodu nebo stromů, které chtěl pořídit na zahradu, ale i expresivní detaily jeho mučení a pomalého zabíjení či popis pátrání po uložení ostatků a zprávy o DNA analýze nalezených kostí.

Součástí knihy je i filozofická esej od erudovaného literárního vědce Josefa Vojvodíka (pro přesnost dodejme, že ta byla vydána už v druhém, rozšířeném vydání knihy). Nová publikace přetiskuje také projevy komunistických ideologických projevů i ukázky dobových kázání zainteresovaných kněží, třeba Františka X. Boštíka (1883–1964) o tom, že člověk zůstává navzdory pokrokům vědy neznámý tvor, který je schopen ďábelských činů. A právě na těchto slovech lze založit výklad knihy.

Duše a těla
Proti vyprávění o Toufarovi, člověku vnitřně nezlomeném, který opravdově žije své kněžství a vždy je ochotný navzdory nepraktičnosti pomoci bližnímu, zde stojí příběh jednoho z jeho hlavních vrahů, příslušníka StB Ladislava Máchy (*1923). Pocházel z katolické rodiny a účastnil se mší, pak prý ale viděl, jak farář tajně chlastá mešní víno, a práskl s tím. Od 1. června 1945 byl členem KSČ a jeho nadřízení později přiznávali, že sahal při vyšetřování k násilí; už před Toufarovým případem byl usvědčen z brutálně vynuceného usvědčení jisté prostitutky. Za své přečiny byl vyšetřován již v době komunismu a smrtelná Toufarova zranění absurdně zdůvodňoval jeho údajnými pokusy o sebevraždu. Odsouzen byl až roku 1998, nastoupil i do vězení, ale po roce byl podmínečně propuštěn. Celkově se mu ani po roce 1989 nežilo špatně: dokonce se holedbal, jak vysoký má důchod, který mu podle jeho slov platil i „bulík“ Havel.

Proti sobě však nestojí jen dva muži a jejich charaktery, ale – jak je pro místy až barokní styl knihy příznačné – i jejich duše a těla. Tedy doslova Toufarovy ruce požehnané biskupem proti Máchovým pěstem, kterými v únoru 1950 utloukal P. Toufara; kniha obsahuje detailní záběr na ruce estébáka s tímto popiskem.

Rezervovanější čtenář by možná namítl, že v knize prostě proti sobě stojí dvě ideologie, z nichž ta jedna měla v tu chvíli v ruce více moci a síly (a opačně tomu třeba bylo ve Španělsku), ale dnešnímu postideologickému člověku jsou obě vzdálené. Nebo že kontrast obou postav je možná až příliš šablonovitý, byť podle všeho historicky odpovídající. I pro ty však dynamika knihy nabízí víc než hlavní protiklad. Vystupuje v ní řada vedlejších postav, které bohatě zalidňují dobovou lokální scénu.

Je tu Máchova manželka, další příslušníci státních složek, zastrašení lékaři, měnící na pokyn shora úmrtní zprávu, řadoví farníci, odhodlaní bránit oblíbeného duchovního pastýře, a řada kněží. Z nich někteří odolají nátlaku komunistů a přečkají i mnohaletý pobyt ve vězení, jiné ale komunisté získají ke kolaboraci. Až tragikomicky působí snahy úřadů dosadit na Toufarovu faru jiného kněze, přičemž hlavním kritériem je ohebná páteř. Autor přetiskuje i dobové projevy některých „pokrokových“ duchovních. Například slova jistého katechety z Nového Města na Moravě, který na III. sjezdu budovatelek Českomoravské vysočiny na adresu zázraku v Číhošti pronesl: „Ženy, nesete hrdý název – budovatelky –, to znamená budovat, stavět, ne bourat a ničit. Lid si dnes vládne sám. Nepřátelé hledí všemožně tuto práci rušit, znepokojovat. Je třeba se těchto ničivých kroků varovat a nevěřit jim, ale poznat i pravdu, třeba u prohlašovaných zázraků a podivných událostí, jako byl u nás tzv. zázrak v Číhošti. Divům způsobeným lidskou rukou se nedivíme, protože do duše věřícího člověka nepatří a do náboženství teprve ne! Tím se živí pro pobavení obecenstva kejklíři a kouzelníci. Podobnými zázraky se nesmí urážet náboženské cítění a víra v Boha. S kým dnes jít v zápase světových sil? S budovateli, a ne s bořiteli! Půjdeme s akcí, ne s reakcí, s budovatelskou vládou našeho soudruha prezidenta Klementa Gottwalda. Práci čest!“

Doležal seznamuje veřejnost s osudy komunisty zabitého kněze: především chce, aby nebyly zapomenuty jeho utrpení a věrnost víře, stejně jako zločiny a lži jeho vrahů (další mučedníky z řad kněží, Bohuslava Buriana a Jana Bulu, připomíná ve svém textu Vojvodík). Nevolá přitom dryáčnicky po komunistické krvi, jde mu o spravedlnost a o zacelení trhlin v naší historické paměti. A ze všeho nejvíc vytváří profil jednoho mikrokosmu, v němž se střetnou kosmické síly dobra a zla.

Zároveň nová kniha možná mimoděk odhaluje i příběhy „druhých“ kněží, jejichž osudy příliš prozkoumány nejsou. Nyní by tak mohla následovat třeba publikace o jiném páteru Josefu, totiž Plojharovi.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Respektu 20. 3. 2016
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 49 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   83%čtenáři

zhlédnuto 1719x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce