Shalmani, Abnousse: Chomejní, Sade a já

Shalmani, Abnousse
Chomejní, Sade a já

recenze beletrie zahraniční

Vzdor a provokace jsou hlavní zbraní Abnousse Shalmaniové v boji proti zahalování žen v muslimském světě. V jejím podání je zakrývání těla a tváře koncentrátem všech problémů. Ukazuje však, že z tradiční, v myslích lidí hluboce zakořeněné a dlouhodobě těžké a složité situace žen lze najít východisko: nápravu by mělo nabídnout vzdělání a také zásadní změny ve výchově – dívek, ale i chlapců. Shalmaniová se narodila v Íránu, ale od dětství žije v Paříži.

Vzdor nahým tělem
Abnousse Shalmaniová: Chomejní, Sade a já. Přel. Iveta Picková a Jakub Marek, Garamond, Praha, 2016, 280 s.

Abnousse Shalmaniová se sice narodila v Íránu, ale když jí bylo osm let, její rodina se kvůli obavám z perzekuce přestěhovala do Paříže. Autorka tudíž sama sebe vnímá jako Francouzku. Francouzsky také píše a ve Francii publikuje, proto je namístě hovořit o ní jako o francouzské autorce. Letos na jaře vyšla v českém překladu Ivety Pickové a Jakuba Marka její první kniha, nazvaná Chomejní, Sade a já.

Obsah knihy nelze shrnout jedním slovem: je to urputné vyjádření revolty, neoblomnosti, otevřená obžaloba i rozohněná výzva k akci. Autorka vzpomíná na události ze svého dětství i z dospělého života v Paříži a zároveň ostře brojí proti kulturám, které se pokoušejí zakrývat a obecně utlačovat ženy. Při čtení knihy se čtenáři v hlavě neustále ozývají tři slova: vzdor, šátek, tělo. Jako ozvěnou se neustále vracejí a vytvářejí hlavní linii autorčina myšlení.

Abnousse Shalmaniová se vzdorovitým, provokativním a sebevědomým chováním staví proti snaze omezovat a utlačovat ženy, jejímž hlavním symbolem je v muslimských zemích šátek, a usiluje o osvobození ženského těla. Svou nekontrolovatelnou revoltu a netoleranci vůči zahalování žen projevovala autorka už od dětství: jako šestiletá neodcházela ze školy po konci vyučování spořádaně zahalená jako spolužačky, ale svlékala šedý hábit a přebíhala školní dvůr k přistavenému autu nahá. Její neovladatelnost a vzdorovitost nakonec dovedla rodiče k rozhodnutí emigrovat do Francie. Ostatně za to, jaká je, vděčí autorka právě rodičům, konkrétně svému otci a jeho nekonečné toleranci a velkorysosti. Shalmaniová oslavuje jeho otevřenou mysl a odsuzuje podřízený postoj žen ve své rodině.

Ženy ji ostatně téměř vždy zklamou: chybí jim osvícenost a vůle postavit se zavedenému pořádku. Autorka dokonce tvrdí, že vše je vlastně jejich vina – špatně vychovávají své syny, a tak se uzavírají do začarovaného kruhu podřízenosti. Podle Shalmaniové není pravda, že existuje přirozenost ženská a mužská. Vše tkví ve výchově a vzdělání a v těchto dvou oblastech si mohou být ženy s muži naprosto rovny. Svou vinu ale nese i společnost: ve škole se o ženách dostatečně neučí, osnovám dominují muži. Není divu, že se pak ženy nehrnou například do politiky, chybí jim totiž ženské vzory a ovládá je absurdní strach z vlastního těla. A právě vzdělání, konkrétně četba, je to jediné, co ženy osvobodí a tohoto strachu zbaví. Sama Shalmaniová došla definitivního prozření při čtení libertinských románů, antiklerikální a erotické literatury, jejímiž hlavními představiteli jsou pro ni Choderlos de Laclos a markýz de Sade.

Scény z dětství a dospívání se mísí s událostmi z nedávné minulosti – autorka zmiňuje útoky z jedenáctého září, prezidentské volby v dubnu roku 2002 (kdy se do druhého kola dostal kandidát Národní fronty Jean-Marie Le Pen), počátky arabského jara i střelbu Muhammada Meraha na jihu Francie. Pokaždé očekává nějakou změnu, vzbouření společnosti, osvobození muslimů, změnu postojů k ženám. Reakce okolí ale u ní téměř vždy vyvolá zklamání. Francouzští muslimové se po jedenáctém září uzavírají do své víry, jejíž projevy autorka označuje za falešné (pokud by byla jejich víra ryzí a pravá, proč by věřící zakazovali alkoholu vstup přes práh, proč by nutili ženy se zahalovat?), a po Merahových útocích zůstanou zticha, neudělají žádné gesto, kterým by protestovali proti hrůznému činu jednoho ze svých řad.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, kniha Chomejní, Sade a já je nejenom vyjádřením neutuchajícího vzdoru, ale zároveň působí také jako jedna velká výzva. Výzva všem těm, kdo nevyrůstali v omezující kultuře, koho nenutili od malička nosit na hlavě šátek, kdo nebyli svědkem submisivního chování žen, jejich přehlížení a zavrhování právě jenom proto, že jsou ženami. Ponouká je, aby neupadli do pohodlné lhostejnosti a nebrali svou svobodu jako danou věc, ale vážili si všeho, co mají „jisté“. Nepotřebují možná k probuzení libertinskou literaturu, nemusí se jim jako autorce líbit seriál Hra o trůny, protože prý na rozdíl třeba od seriálu Californication dává ženám opravdové role. A ani nemusejí nosit vysoké podpatky a červenou rtěnku, aby podtrhly svou ženskost, ale můžou se inspirovat tím, jak vypadá neutuchající odhodlání nesmířit se s nastavenými podmínkami a vyburcovat (nejenom) ženy k akci.  

© Anna Žilková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 55 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 1677x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce