Pohunek, Jan: Stíny mezi stromy

Pohunek, Jan
Stíny mezi stromy

recenze kultura

Tato na první pohled nenápadná kniha vypovídá mnohé o naší současné duchovní situaci, kterou můžeme vnímat jako nepřehledný chaos stejně jako pestrý spirituální patchwork. Spíše než konečné odpovědi přitom čtenáři klade otázky, vyzývá jej k tomu, aby k zaznamenaným „věcem mezi nebem a zemí“ sám zaujal stanovisko. Už třeba v tom, kam knihu ve své knihovně zařadí.

Sanitka mezi stromy
Jan Pohunek
: Stíny mezi stromy. Extravilán v současných pověstech. Národní muzeum, Praha, 2015, 200 s.

Nadpřirozené bytosti a strašidla jsou dnes „obvykle nahrazena maniakálními vrahy a reálnou hmyzí havětí, staré zříceniny a opuštěné mlýny panelovými sídlišti a temný les a starobylé uličky jejich moderními ekvivalenty“. To tvrdil ve své Černé sanitce propagátor a snad můžeme říci i klasik českého výzkumu folkloru 21. století Petr Janeček. Nedávno ovšem vyšla kniha, která tento názor doplňuje: Stíny mezi stromy. Extravilán v současných pověstech od Jana Pohunka (*1981). Její autor v ní přesvědčivě dokládá, že městské prostředí není jediným kontextem, v jehož rámci se děj soudobých pověstí může odehrávat. Autor se přitom bohatě odvolává i na průkopnickou práci Janečka, se kterým vlastně není ve sporu. Už roku 2006 totiž Janeček ve zmíněném díle připouštěl, že namísto urbánních legend je přesnější neutrálněji mluvit o „současných pověstech“.

První část knihy tvoří fundovaná teoretická studie, druhou katalog pověstí především z území Čech. Pohunek v nich čtenáře zavádí na místa ležící „za hranicemi lidských sídel, jako jsou samoty, lomy, lesy“ či opuštěné objekty, spjaté dnes často s aktivitami jako urbex, legend tripping nebo tramping. Četné autorovy „pověsti“ jsou pouhé krátké epizody, třeba o zaběhlém psu, jenž byl posléze nalezen mrtvý, o zaslechnutých krocích či hlasech na liduprázdném místě, záhadných světlech a podivných stínech nebo o nevysvětlitelně stísňujících pocitech spojených s pobytem v dané lokalitě. Jiné ale tvoří obsáhlejší příběhy, zasahující obsáhlejší úsek lidského života a přesvědčující čtenáře o smrtelné závažnosti osudového setkání: „Na vandru nocovali s přítelem na kopci, který je obehnán sloupy, ještě vtipkovali, že jsou tu proto, aby něco neuprchlo ven. Na vrchu je zatopený lom, a i když se ráda koupe, něco ji odrazovalo od vstupu do vody. Posléze se setmělo a místo začalo být zlé. Přítel šel pro dřevo, ona měla pocit, že ji něco láká ke kraji skály, když se vrátil, měl rozříznutou ruku a nevěděl, jak k tomu přišel… Z místa utekli, negativní energie na nich ale ulpěla, dům jim postihla povodeň a nakonec se rozešli.“

Heterogennost svého materiálu autor nejen připouští, ale přímo explicitně pojmenovává. Kniha podle jeho vlastních slov obsahuje fámy, osobní názory, literární fikce, humorné příběhy nebo memoráty, což je „drobný útvar na pomezí slovesnosti a písemnictví, jehož písemný záznam je z důvodu předpokládané všeobecné známosti pouze náznakový a je určen pro ústní rozvedení“. A najdeme v ní i novodobé pověry, jako například: „Kdo najde s detektorem kovů darovací prsten SS, do roka zemře.“

Stejně jako u Janečkovy Krvavé Máry, také u Pohunkovy knihy můžeme registrovat návaznost soudobých vyprávění na různé starší kulturní vrstvy, což společně vytváří velmi pestrou směs. V knize tak potkáme germánského Odina, staré Kelty, křesťanského anděla, ale také novodobou obdobu slovanské můry („Najednou v noci ucítil, že není sám: něco přišlo a padlo na něj“) či bezhlavého dřevorubce, který si hlavu koulí před sebou (a který stíná kolemjdoucí), coby vzdálenou analogii oblíbených bezhlavých rytířů. Tito tradiční rytíři v knize vystupují rovněž, pohybují se nicméně v prostoru – či lépe řečeno fikčním světě –„obohaceném“ o brány do jiných světů a UFO. Autor se přitom snaží citlivě rozlišit, v čem se tyto portály do jiných časoprostorových dimenzí odlišují od středověkých bran do zásvětí.

Autor dále poutavě ukazuje, že vývoj charakteru některých nadpřirozených bytostí podléhá jistým obecným zákonům bez ohledu na to, jestli jde o představu starou stovky, nebo jen desítky let. Mluví v tomto smyslu dokonce o „krakonošovském“ procesu vývoje popisu démonické bytosti. Ten má několik fází: „Na počátku je entita spíše jen lokální reprezentací obecného typu nadpřirozené bytosti a nese její základní rysy.“ Tak Krakonoš 16. století byl zřejmě původně především důlním duchem, brdský Fabián má řadu atributů hejkala, šumavský skřet Stilzel se částečně projevuje jako „huckauf“ (tedy malý zlomyslný skřet skákající osamělým chodcům na záda) a fantom lomů Amerika Hagen je zapomenutý nacistický voják. V některých případech se ale na takové postavy začne vázat větší množství různých narativů, čemuž zřejmě napomáhá jejich vazba na konkrétní místo, spojená s možností potkávat je pravidelně a opakovaně nebo jim dokonce přiřknout konkrétní prostor, který obývají a který reprezentují. Jejich jedinečnost se dále posiluje pomocí konkrétního jména, které odlišuje takové postavy od původního typu, umožňuje jim „osamostatnit se“ a tak rozšířit spektrum potenciálních motivů. Řada geniů loci tohoto druhu je původně malevolentní nebo alespoň ambivalentní – Krakonoš je potměšilý trickster, schopný případně i zabít člověka, který naruší jeho království, Stilzel vystupuje jako ryze škodolibá bytost a Hagen vraždí trampy. Jejich identifikace s lokálním prostředím ale zároveň může vést k tomu, že jsou postupně přijati alespoň částí obyvatel nebo návštěvníků místa jako „vlastní“ – u člověka, který není navyklý pohybu po horách nebo v podzemí, představují Krakonoš nebo Hagen především reprezentace potenciálních rizik a strachu z neznámého. Mezi lidmi, kteří prostředí pravidelně využívají, a alespoň teoreticky tak s nadpřirozenou bytostí vstupují pravidelně do kontaktu nebo vykonávají činnosti, které jsou součástí její charakteristiky, je ale možné pozorovat větší míru ztotožnění s entitou, která může v důsledku sloužit i jako jejich patron nebo alespoň nabývá více benevolentních rysů a stává se součástí lokální identity. Krakonoš, strážce důlních pokladů, je chápán i jako dobrý duch hor, občas nápomocný horalům, potměšilý skřet Stilzel, pronásledující lesem finance, je uznáván jako patron pašeráků a nemrtvý nacista Hagen se stává symbolem místa a ochráncem trampů. Citovanou pasáž snad můžeme doplnit jen tím, že podobné vylepšování najdeme i u mnoha dalších nadpřirozených postav: i vodník idylické české ladovské pohádkové krajiny má pochopitelně také velmi daleko ke starším představám, jak je odráží ještě Vodník Karla J. Erbena. A velmi opatrně bychom k této řadě snad mohli přiřadit i posun od Boha starozákonního k Bohu Nového Zákona.

Jako jedno z kritérií výběru materiálu, který autor zařadil do své knihy, uvádí odlišnost daného vyprávění či svérázné „teorie“ od převažující, obecněji přijímané interpretace události nebo místa. Takže líčení geologických podmínek, které odpovídá současnému vědeckému poznání, pro něj není pověst, i když jej informátor slyšel od svého kamaráda. Z toho vyplývá, že jeho přístup k daným pověstem a legendám je z principu podezřívavý a zdrženlivý. V jeho knize přitom najdeme i zprávy, které byly v souvislosti s jinými lokalitami považovány za závažné hypotézy a byly podrobeny serióznímu a nákladnému zkoumání i ze strany veřejnoprávních institucí. Kupříkladu pracovníci stanice ČRo Leonardo zorganizovali v Labi hledání tanku z druhé světové války. Nic ovšem nenašli, což tedy původní podnět zařazuje spíše mezi nedokázané pověsti, jak jej klasifikuje Pohunek. Jindy Český rozhlas 2 – Praha vysílal vyprávění českých cestovatelů, kteří se pokoušeli proniknout na místo konání tajných rituálů jednoho kmene a tajně je zaznamenat. V průběhu slavností ale za podivných okolností postupně usínali – jako by jejich mysli někdo zvnějšku v určitých chvílích vypínal. Po návratu pak zjistili, že nejvýznamnější úseky obřadů se jim vůbec nenahrály, i když tlačítko „record“ bylo zcela jistě zapnuto. Z cesty se vrátili proměnění a věřící v existenci sil, o kterých neměli v době, kdy se na cestu vydávali, ani potuchy. Podobná vyprávění o záhadně nefungujících přístrojích nalézáme i u Pohunka, ovšem opět jen na rovině nedokázaných fám.

Mnohá nadpřirozená vyprávění, která autor zaznamenává, obsahují pochybnost či kritickou distanci vyjádřenou již originálním autentickým původcem dané výpovědi. Autorovi „informátoři“ tedy například uvádějí, že v daný nadpozemský jev nevěří. Nebo až s jistou lítostí konstatují, že například pokojnou sílu, jež má údajně vyzařovat z jisté zdi, prostě necítí: „Lidi, co chodí kolem, nadšeně kývají. A já nic… a nic… a nic.“ I Pohunek o tomto aspektu přítomném v sesbíraném materiálu občas pojednává s humorným nadhledem, jako když dokazuje nesmyslnost víry v přítomnost prastarého keltského pokladu v jistém jezírku – starém ve skutečnosti jen desítky let. V souvislosti s Branišovským lesem na kraji Českých Budějovic, mnohými spojovaným s řadou paranormálních jevů, zase s nadsázkou píše o – až podezřelé – snadnosti, s jakou je tam údajně možné prožít nadpozemskou zkušenost: ke kontaktu s Jiným stačí „přejít trolejbusovou smyčku“. Jindy ale Pohunek prostě registruje, jak daní mluvčí pociťovali přítomnost jistého nevšedního fenoménu, a interpretaci či posouzení hodnověrnosti nechává na čtenářích: „Tělesné reakce mají převážně povahu zdravotních obtíží pohybujících se od lokálního podráždění a mdla či nevolnosti až k získání dlouhodobé nemoci nebo záchvatu nemoci stávající. Hrají především roli upozornění na nezvyklé vlastnosti místa, případně jsou důsledkem zdraví škodlivých sil zde působících. Z ostatních vjemů je možné zmínit také hmatové prožitky, jako jsou pocit doteku nebo dokonce uchopení a tažení do nebezpečí, pocity dezorientace a bloudění prakticky výhradně spojené s lesním prostředím a vzácné čichové fenomény.“ V tomto bodě se již autor nechtěně dostává spíše na hranice religionistiky. Připomeňme v této souvislosti vlivný (a pro obor základní) spis Posvátno: iracionalita v ideji božství a její poměr k racionalitě (Vyšehrad, Praha, 1998). Jeho autor Rudolf Otto (1869–1937) v něm mimo jiné psal o tom, že různé historky, pohádky a horory působí i na lidi vysokého stupně duchovního vzdělání. Skutečné posvátno pak podle něj vyvolává stavy odlišné od obyčejného strachu: „[B]ázeň z děsivého neznáma mívá tělesné účinky, jaké se neobjevují při přirozeném strachu a úleku.“

Pohunkova na první pohled nenápadná a skromná kniha vypovídá mnohé o naší současné duchovní situaci, kterou můžeme vnímat jako nepřehledný chaos stejně jako pestrý spirituální patchwork. Spíše než konečné odpovědi přitom čtenáři klade otázky, vyzývá jej k tomu, aby k zaznamenaným „věcem mezi nebem a zemí“ sám zaujal nějaké stanovisko. Už třeba v tom, kam knihu ve své knihovně zařadí: zdali mezi non fiction či fantasy, folkloristiku, či vědy o náboženství.

Na podobné téma:
Krvavá Máry a jiné strašlivé historky
Katalog českých démonologických pověstí
Urbex. Krása zániku

© Jan Lukavec

Zkrácená verze článku vyšla v Respektu 3. 4. 2016,
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 876x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce