Roth, Philip: Ňadro

Roth, Philip
Ňadro

recenze beletrie zahraniční

Když se profesor literatury David Kepesh jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v sedmdesátikilový ženský prs. Krátký satirický text Philipa Rotha zkoumá, jak by se nejspíš býval cítil Kafkův Řehoř Samsa, kdyby jeho proměna bývala vzala ještě bizarnější konec.

Kafkův Samsa s tmavě růžovou bradavkou
Philip Roth: Ňadro. Přel. Jiří Hanuš, Mladá fronta, Praha, 2015, 92 s.

Když se David Kepesh jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v sedmdesátikilový ženský prs. Tohle sice není úvodní věta satirické novely Ňadro Philipa Rotha, klidně by jí ale být mohla. Bizarní příhoda ze života profesora literatury Davida Kepeshe, která tvoří osu celého vyprávění, je totiž očividně inspirována mj. Kafkovou Proměnou. Ostatně Roth tuto skutečnost nikterak nemaskuje, v úvahách svého vypravěče na tuto souvislost naopak sám upozorňuje: Opakovaná četba a interpretace Kafkova kanonického textu či například Gogolovy obdobně svérázné satiry Nos podle Kepeshe mohou být jednou z příčin, proč se v obří ženské ňadro, tvarem podobné ragbyovému míči, proměnil. Tedy pokud k tomu opravdu došlo. Stejně jako v Kafkově surrealistické povídce totiž i v Rothově textu splývá hranice mezi skutečností a sebeklamem, mezi humorně rozvernou skicou a průsečíkem trpkostí lidského osudu.

Studie erotické rozdychtěnosti
Ňadro vyšlo v originále poprvé roku 1972, a patří tak k raným textům z Rothovy bohaté bibliografie. Jen tři roky předtím na sebe rodák z Newarku strhl veškerou pozornost vydáním Portnoyova komplexu (č. 1992), skandálně otevřené zpovědi Alexandera Portnoye, jehož život z velké části (před)určují židovský původ, stěží zvladatelná sexuální touha a pocity viny. Zmínka o románu, který šokoval Ameriku a Rothovi v konzervativních čtenářských kruzích zajistil pověst literárního chlípníka, přitom není zcela od věci. Ňadro lze totiž vnímat jako nepřímou reakci na Portnoyův komplex, ne-li dokonce jako volné pokračování započatého průzkumu erotické dychtivosti, tak příznačného pro celou autorovu pozdější tvorbu. Stejně tak má vypravěč David Kepesh k monologizujícímu Alexi Portnoyovi blíže, než by byl nejspíš sám ochoten přiznat. K jejich srovnání vybízí nejen zvolená vyprávěcí perspektiva, v jejímž rámci se oba obracejí především na své terapeuty, ale též otevřenost, s níž své problémy líčí.

Co tedy je, a co naopak není Ňadro? Předně Ňadro není zesměšnění Franze Kafky, nýbrž literární pocta pražskému autorovi, třebaže v poněkud vulgárnějším a výslovnějším hávu. Zatímco v Kafkově modernistickém textu zůstávají vrcholem zobrazení Řehořovy sexuální touhy nenápadné incestní představy a zběsilá obrana obrázku „dámy v kožichu“, nespokojuje se Roth s ničím menším než s chtíčem vystaveným na odiv a vyšroubovaným až k samým hranicím absurdity. David Kepesh, proměněný v ňadro a extaticky reagující dokonce i na pravidelné mytí, je sice odsouzen k nečinnosti v houpací síti, jeho myšlenky se ale přesto – anebo právě proto – neustále stáčejí k sexu. Ze všeho nejvíc si přeje, aby se mu jeho přítelkyně Claire i v jeho nové podobě cele oddala. Sžírající touhu tlumí pouze obavy, že si jej partnerka kvůli tomu zoškliví:

„Nechci ji znechutit – už tak je to dost bizarní, ale chci, aby si svlékla šaty, všechno oblečení, měla je u nohou, na podlaze. Chci, aby si na mě vylezla a válela se po mně. Ach, pane doktore, já ji chci šoustat! Svojí bradavkou! Ale sotva bych jí to řekl, znechutí ji to definitivně! Uteče a už se nikdy nevrátí!“ (str. 30–31)

Třebaže některé čtenáře mohou podobné výlevy od četby odradit, postupuje Roth v tomto ohledu konsekventně. Zjevně vychází z předpokladu, že proměnil-li se Kepesh v část těla intenzivněji reagující na dotek, logicky se u něj i vystupňovala touha po něm.

Těžko se naopak obhajuje, tedy pokud čtenář přijme proměnu jako fakt, že Davidovi zůstaly zachovány sluch a řeč. Z hlediska dramatické výstavby je rozhodnutí sice naprosto pochopitelné, neboť zbavit vypravěče možnosti komunikace s okolím by nejspíše celou novelu uvěznilo ve slepé uličce, přece jen však obrovské mluvící ňadro působí poněkud bizarně i v obvykle divokém surrealistickém kontextu.

Trauma, literatura, nebo jen znovuobjevená sexuchtivost?
To si velmi dobře uvědomuje i David. Poněvadž se sám zdráhá uvěřit stěží možnému – jeho metamorfóza je mu střídavě vysvětlována jako „masivní příliv hormonů“, „endokrinopatická katastrofa“ a „hermafroditická exploze chromozomů“, aniž by některý z termínů vyvracel staletou pravdu, že v reálném světě se lidé v ňadra jednoduše nemění –, upne se k pokusům vše si vyložit racionálně. Souběžně s krocením rostoucího libida tak David svádí boj o zachování příčetnosti. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení svého stavu volí profesor literatury teorii, která figuruje i v řadě literárněvědných výkladů Kafkovy Proměny: Jeho/Řehořovo tělo se fyzicky neproměnilo, představa sebe sama coby ňadra/brouka je zcela absurdní, a musí tedy být důsledkem nějakého hlubokého traumatu či psychického onemocnění.

Roth tu zcela očividně vesele pomrkává po literárních vědcích a v duchu se směje, neboť jeho novela je v těchto pasážích i úvaha o literatuře, jejím výkladu a možném vlivu na člověka, v Kepeshově případě zcela extrémním. Jenže nestává se snad čtenář Kafkovy Proměny na několik málo hodin sám broukem? Anebo je to všechno ještě úplně jinak a Kepeshova proměna je pouze svérázná metafora pro jeho znovuobjevený sexuální apetit, s jehož skomíráním se dle svých slov v posledních měsících potýkal? Kdoví.

Ňadro potřebovalo k uvedení na český trh více než čtyřicet let a má to své důvody. Text působí spíše jako drobný slohový experiment, jako krátké cvičení prstokladu, během nějž si Roth chtěl otestovat pružnost literárních hranic a poté se nedokázal zcela rozhodnout, jak s ním má naložit. Zůstal tak bezradně stát někde na půli cesty mezi humorným příběhem a seriózně pojatou beletrií o podmínkách lidské existence. Menší okruh čtenářů, zejména těch, kteří holdují literárním experimentům, si Ňadro jistě najde. Zůstává však otázkou, kolik z nich se skutečně pro novelu nadchne, a kolik ji dočte spíše s rozporuplnými pocity.

Závěrem se patří upozornit, že z deklarovaného rozsahu 92 stran jich samotná novela zabírá jen něco málo přes šedesát. Zbytek tiskového archu tvoří kromě tiráže a titulních stránek upozornění na další tituly Philipa Rotha z produkce Mladé fronty. Případný čtenář by tak neměl být překvapen, že už ve dvou třetinách knihy rázem otáčí poslední stránku.

 

© Jakub Ehrenberger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

66%čtenáři

zhlédnuto 3033x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce