Ibsen, Henrik: Nepřítel lidu – divadelní představení

Ibsen, Henrik
Nepřítel lidu – divadelní představení

recenze beletrie zahraniční

Režisér Zdeněk Dušek podnikl pozoruhodný pokus interpretovat Ibsenovo drama Nepřítel lidu jako hru o nakládání s pravdou. Hraje si s textem a jeho interpretacemi, rozpitvává Ibsenovu hru trochu po vzoru brechtovského zcizovacího konceptu a využívá princip vracení scén. Výsledkem je zajímavé představení, které je tak krutě současné, že si budete chvílemi připadat, jako by se odehrávalo u vás v práci.

Jak s tou pravdou naložíme?
Henrik Ibsen
: Nepřítel lidu (Síla interpretace). Přel. František Fröhlich, Slovácké divadlo Uherské Hradiště, režie Zdeněk Dušek, premiéra 10. 4. 2016

Po úspěšné Noře, kterou v Uherském Hradišti premiérovali v roce 2013, se toto divadlo opět vrací k třetímu (jak na úvod z jeviště oznámil ředitel a umělecký šéf divadla a nasadil tím publiku do hlavy hned prvního brouka) nejhranějšímu dramatikovi na světě Henriku Ibsenovi. Tentokrát inscenací Nepřítel lidu, kterou zde režíroval Zdeněk Dušek.

Nepřítel lidu je spolu s Ibsenovou Divokou kachnou a Heddou Gablerovou sázka na jistotu. S problémy, jež v těchto hrách řeší Ibsenovy postavy, se může dnešní člověk totiž stále bez problémů ztotožnit, protože jsou zcela univerzální. Zatímco Divoká kachna a Hedda Gablerová tematizují složité rodinné vztahy, plné zatajených pravd a nezdravých manipulací, jde v Nepříteli lidu v prvním plánu o otázku společenskou. Objev, který učiní lázeňský lékař Tomáš Stockmann, totiž že voda v lázních je kontaminovaná bakteriemi, narazí na pragmatičnost vedení města, reprezentovaného především Tomášovým bratrem Petrem Stockmannem. Z důvěryhodného vědce se v průběhu pěti dějství zvolna stává nepřítel lidu se všemi nepříjemnými důsledky.

Zdeněk Dušek v rozhovoru uveřejněném v programu k inscenaci odhaluje své režijní východisko. Podle něj není hra ani tak o pravdě jako o nakládání s pravdou. Proto jeho Stockmann není ani prvoplánovým hrdinou, ani fanatikem. Není ani studií mladého idealisty, ze kterého se po jedné životní lekci stane starý pragmatik, jak tuto postavu nedávno vyložil německý režisér Thomas Ostermeier. Nikoli, Dušek se rozhodl pohrát si s textem a jeho interpretacemi a rozpitvat Ibsenovu hru trochu po vzoru brechtovského zcizovacího konceptu. Do děje tak na několika místech vstupuje postava moderátora, jakéhosi opovědníka, který za zvuků televizní znělky asociující soutěžení vyžaduje spolupráci diváků v podobě hlasování o nastolených otázkách. První (tréninkové) hlasování se týká toho, zda mají divadelníci vůbec začít hrát. Znejistělé publikum neznalé Ibsena je tímto způsobem pomalu připravováno na to, že o odpovědi na klíčovou otázku dramatu bude muset s postupem večera rozhodnout společně se zástupci lidu. Zároveň dostane i možnost (na premiéře nevyužitou) položit hercům (nikoli postavám, které hrají, jak signalizuje zcizující rekvizita v podobě nasazeného kloboučku) otázky týkající se interpretace jejich postav.

Vzhledem ke zvolené koncepci bylo nutné, aby Zdeněk Dušek společně s dramaturgyní Ivou Šulajovou do textu poměrně zásadně zasáhli. Účel v tomto případě světí prostředky. Tím, že z textu vypadnou dva Tomášovi nezletilí synové (lépe řečeno jsou vhodně odesláni na internátní školu do Dánska), z kapitána Horstera a Mortena Kiila se stanou epizodní postavy a první dějství se v podstatě sloučí s dějstvím druhým, docílil dramaturgicko-režijní tým rychlejšího spádu celé hry a také soustředění na hlavní pětici postav.

Představení všech postav pomocí hereckých mikroetud odehrávajících se na předscéně zjednodušuje expozici a systematicky seznámí diváky s motivy uloženými v rodinné anamnéze. Ve vztahu obou bratrů je čitelná hluboko zakořeněná rivalita, projevující se komickým špičkováním, ve které bleskově přerůstá každá konverzace sourozenců. Petra Stockmanna (Pavel Hromádka) ambicióznost mladšího bratra Tomáše unavuje zjevně už od dětských let, sám má pocit nadhledu, který mu dodává vysoká úřednická funkce, a především je prostě ostříleným politikem, který správně pochopí, že z blížící se tsunami je třeba rychle udělat bouři ve sklenici vody. Manželka Tomáše Stockmanna Kateřina (Kamila Zetelová) je svému manželovi hluboce loajální partnerkou, byť za žádnou cenu nechce zpátky na „sever“, kde se Tomáš zřejmě projevoval stejně nesnesitelně jako nyní v rodném městě. Novináři Hovstad (Jiří Hejcman) s Billingem jsou ty správné novinářské hyeny, které milují skandály všeho druhu. Billing obsazený Davidem Macháčkem je navíc posunut do role mladého radikála v kožené bundičce a kanadách, ochotného kdykoli spáchat revoluci. Tiskař Aslaksen (David Vaculík), úředník s klotovými rukávy, vystupuje často z role a přebírá úlohu moderátora a tím vlastně vhodně vytváří dvě různé tváře této Ibsenovy postavy, která má reprezentovat „lid“. Tomášova dcera Petra (Tereza Hrabalová) je mladá a angažovaná a její naivita a odhodlání jen potvrzuje, že tyto vlastnosti se v rodinách zpravidla dědí. Suma sumárum je nám po tomto expozé jasné, že Tomáš Stockmann (Tomáš Šulaj) je kombinací naivity, nepraktičnosti a vznětlivosti a ke všemu má silně komplikovaný vztah se starším bratrem. Nazíráno touto optikou jsou katalyzátorem veškerého dění opět ony přízemní rodinné konstelace.

Sílu interpretace, kterou slibuje podtitul inscenace, může divák poprvé pozorovat při dvojím provedení závěrečné scény druhého dějství, ve kterém se bratři vážně pohádají. V první interpretaci je nám sympatičtější Tomáš Stockmann, na kterého Petr Stockmann vytáhne tvrdý kalibr v podobě výpovědi z místa lázeňského lékaře. Moderátor nám ale umožní vidět scénu ještě jednou a tentokrát je agresivnější Tomáš Stockmann, zatímco bratr Petr ho v defenzivě téměř poníženě upozorňuje na nevyhnutelné důsledky jeho konání. Tento interpretační pokus odhaluje starou dobrou pravdu, že člověk je altruista, jenž primárně sympatizuje s jedinci, kteří se ocitli v nevýhodném postavení. Podobnou hru s námi režisér sehraje i na úplný závěr představení, divák se sám musí rozhodnout, která verze konce je mu milejší (aby zároveň dospěl k poznání, že každá interpretace je manipulací).

Inscenaci nechybí komediální živost. Scény, v nichž se Petr ukryje před Tomášem v redakci Lidového posla a bratr na to přijde, podobně jako fyzický souboj Petry a dotěrného Hovstada či vypráskání tiskaře Aslaksena s Hovstadem, diváka upřímně rozveselí a odhalí nejen latentní komediálnost textu, ale především hereckou suverenitu zúčastněných herců. Herecky vynikají především Tomáš Šulaj s Pavlem Hromádkou, oba si ve zpřítomňování charakterových rysů svých postav přímo libují. Pěknou studii až svazácké agility vytvořil David Macháček, zuřivě bušící do staré remingtonky.

Kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové jsou všechny laděné do šedé a spolu s nábytkem na scéně posouvají děj hry někam do třicátých let 20. století. Jednoduchost kostýmů se dobře doplňuje s prostě zařízenou scénou (Milan Popelka), které dominuje obří policová stěna typu „sklad“, v jejíchž oddílech je rozstrkán nejrůznější inventář. Stěna tak dobře funguje současně jako pozadí pro Stockmannovu domácnost, redakci novin i sál pro shromáždění občanů.

Zdeněk Dušek podnikl pozoruhodný pokus pojednat Ibsena epicky, čímž vlastně dotáhl toho, k čemu sama hra částečně vybízí. Princip vracení scén nás baví a možná bychom si přáli jeho intenzivnější využití. Z reakcí premiérového publika bylo zřetelné, že je režijní koncept nijak nemate a Ibsenova slova pozorně sledují. Aby ne, vždyť téma je krutě současné. Jistá divačka v druhé řadě v průběhu představení několikrát zhluboka vzdychla. Na opatrný dotaz položený o přestávce, jestli se náhodou nenudí, se tazatelce dostalo přímočaré odpovědi: „Vůbec ne, akorát je to jak u nás v práci…“

P. S. Ibsena prý v žebříčku nejhranějších dramatiků nedávno přeskočil Beckett. Sám dramatik by se nejspíš přeptal, kdo že to počítal. Se Shakespearem na první pozici už se za ta léta stačil vyrovnat, ale nějaký absurdní dramatik na místě druhém, to je tedy absurdní...

 

© Karolína Stehlíková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%čtenáři

zhlédnuto 3000x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce