Shanahan, Daniel: O zrodu a vývoji individualismu

Shanahan, Daniel
O zrodu a vývoji individualismu

recenze filozofie

I když v knize leccos schází, tuto v češtině průkopnickou práci je nutno přivítat. Upozorňuje na „výdobytky“, s nimiž je „vynález“ individualismu spojen a jichž bychom se neradi vzdávali. Zároveň ale poukazuje na to, že v čase prudkých ekologických změn vypjatý individualismus rozhodně není doporučeníhodná strategie.

Nečernobílé dějiny individualismu. První v českém jazyce
Daniel Shanahan: O zrodu a vývoji individualismu. Přel. Lily Císařovská, Togga ve spolupráci s Univerzitou Karlovou v Praze, Fakultou humanitních studií, Praha, 2015, 226 s.

Jaké jsou dějiny individualismu? Na tuto otázku svými knihami odpovídá řada zahraničních autorů. Až teprve nedávno ale vyšla první taková publikace i v češtině: O zrodu a vývoji individualismu. Jde o překlad anglické práce Toward a genealogy of individualism (MIT Press 1992), sám její autor ale u nás není úplným cizincem. Prof. Daniel Shanahan (*1947) vystudoval Kalifornskou státní univerzitu v Sacramentu, v roce 1999 hostoval v Centru teoretických studií UK a AV ČR a v současnosti přednáší na FHS UK v Praze.

Ve své knize zkoumá vznik, vzestup a – jak soudí – „úpadek“ individualismu, který pojímá jako hlavní rys charakteristický pro západní světonázor. Shanahan sleduje různá pojetí lidského já a dochází k závěru, že semeno individualismu neboli „oné soustavy přesvědčení, v níž se člověk jako jednotlivec stává konečným arbitrem pravdy“, bylo zaseto již v civilizacích starověku, kde se subjektivní vědomí objevilo nejdříve, a ukazuje, jak se lidské sebepojetí vyvíjelo na Západě a jak se projevovalo v různých historických podobách u starých Řeků a Hebrejců, jako „oprávněné já“ u Augustina a v křesťanské éře a konečně jako „plnomocné lidské já“ v moderním věku.

Individualismus autor pojímá jako techniku či dovednost, jež se rozvinula „jako odezva na univerzální potřebu, která se objevila, když rané civilizace začaly být příliš nepružné a neschopné udržovat soudržnost, protože se rozrůstaly“. V případě starého Řecka je podle autora možné vysledovat významný přelom mezi dvěma slavnými homérovskými eposy. Šlo přitom o poměrně rychlý proces. Takže slova, jež v Íliadě měla převážně fyzické referenty, už v Odysseii začala nabírat referenty psychické. A to tak, že se zvolna začala zbavovat svého fyzického základu a přijímat metaforické významy: „Tak například slovo frén, jež v Íliadě označovalo počitky spojené s dýcháním, se v Odysseii stává prostorem, kam je umisťován strach, takže obavy z hádek mezi nápadníky lze vkládat do Telémachova frénu.“ Thýmos začíná fungovat téměř jako druhá osoba uvnitř skutečné osoby, jako „místo“, v němž se odehrává poznávání. A tak mu právě „thýmos ‚nařizuje‘, aby se vrátil k Telémachovi“. Také nús se stává něčím jako druhou osobou a někdy téměř přijímá význam „vědomá mysl“, například když se Odysseus ve svém nús oddává vychytralým myšlenkám.

Podobný mentální přechod autor registruje ve Starém zákoně: od prvních proroků, jako byl Ámos, kteří spontánně a nesubjektivně předávají vzkazy, jež „slyšeli“ asi tak, jako Řekové slýchávali své bohy, k pozdějším autorům, jako je například Kazatel nebo Ezra, kteří zákon „zkoumají a hledají moudrost“. Ámos představuje starobylé nevědomé já; nenajdeme prý u něj slova jako „mysl“ nebo „myšlení“, cítění nebo porozumění. Ámos nikdy o ničem neuvažuje v nitru, v srdci, nepřemýšlí vědomě, než začne mluvit; „vlastně nepřemýšlí vůbec“. Naproti tomu autor Kazatele „vidí“, že moudrost je lepší než pošetilost, čas i lidské činění zasazuje do prostoru a „o věcech přemýšlí ve své nejniternější podstatě; Kazatel myslí, uvažuje, neustále jedno srovnává s druhým a vytváří přitom skvělé metafory“.

I středověk ale podle autora sehrál v dalším vývoji individualismu svoji roli. Kupříkladu v rituálu zpovědi mnozí teologové více zdůrazňovali osobní upřímnost zpovídaného než činnost kněze (bez skutečné lítosti zpovídaného byl obřad neplatný). Někteří dokonce tvrdili, že rozhřešení vyjadřuje odpuštění, které Bůh hříšníkovi za jeho úmysly už udělil. Celkově byl středověk podle autora dobou, v níž se objevily první výhonky na stromě, který pak „rozkvetl v renesanci“. Polemizuje přitom se slavným historikem Jacobem Christophem Burckhardtem, který tvrdil, že „ve středověku se člověk poznával jen v rase, národě, straně, korporaci, rodině, čili pouze v nějaké všeobecné formě. V Itálii tento závoj nejdříve se roztrhl, člověk se stává duševním individuem a poznává se.“ (Dodejme, že ke konci života se přitom i sám Burckhardt údajně svěřil známému: „S tím individualismem, už naň vůbec nevěřím, ale neříkám to; vždyť to poskytuje tolik radosti.“)

Dále autor sleduje, jak se postupně stále více vyostřoval základní problém tkvící v základech (západního) individualismu: imanentní a akutní konflikt jedince se společností. Právě z tohoto úhlu pohledu jej kritizuje. Individualismus podle Shanahana „silně hraje na jednu jedinou stránku lidské zkušenosti, na osobní subjektivitu, a ignoruje přitom ostatní stránky člověka, které by mu bývaly poskytly vyváženější pohled na lidskou zkušenost. S těmito omezeními se musíme v současné době vyrovnávat a často ve formě nějaké krize.“ Dokonce prorokuje, že jednoho dne, a možná už docela brzy, začneme na individualismus, na tuto „novotu“, nahlížet se stejnými rozpaky, „jaké dnes pociťujeme při setkání se staroegyptským pojetím krále coby boha“.

Nedá se ovšem tvrdit, že by Shanahan koncept individualismu zcela odmítal. Dobře si uvědomuje pozitiva, která přinesl a jež zde vnímáme jako samozřejmost, ale kvůli jejichž nedostatku ve vlastní zemi je vysoce oceňují lidé pocházející z výrazněji kolektivistických civilizačních okruhů: „Když jsem zhruba před deseti lety v kroužku neamerických studentů poznamenal něco o mezích amerického individualismu, jeden student z rozvojové země mě upozornil, že pojetí práv a výsad člověka jako něco samozřejmého se sice mohlo na Západě stát jevem pro život obtížným, ale že tento postoj člověku dává určitou míru sebevědomí, které mu umožňuje přispívat do společnosti jako celku, a že v kultuře, z níž pochází, něco takového zcela postrádá.“ Proto autor volá po doplnění individualismu rozvíjením také „vzájemnostní stránky“ lidské přirozenosti.

Ve své syntetizující knize Shanahan vychází z řady odborných prací, a to jak od autorů u nás překládaných (zmíněný J. Burckhardt, Erich Fromm), tak i dalších, u nás nepříliš známých nebo přímo nedostupných. Jsou mezi nimi americký psycholog Julian Jaynes (1920–1997), politický a sociální teoretik Steven Michael Lukes (*1941) nebo historik Colin Morris (*1928). Téma individualismu je obrovsky široké a jistě není možné, aby kdokoli přečetl vše, co k němu bylo napsáno. Přesto je ale poněkud překvapivé, že Shanahan zcela opomíjí základní spis ruského historika Arona J. Gureviče Počátky evropského individualismu, i když anglický překlad byl publikován až po vydání Toward a genealogy of individualism. Postrádat můžeme rovněž zmínku o vlivném konceptu „axiální (či „osové“) doby" německého filosofa Karla Jasperse, kdy mělo dojít k sebeuvědomění člověka jako mravně odpovědného jednotlivce. Škoda také je, že se autor nevyrovnal s podnětnou knihou The origins and history of Consciousness od Jungova žáka Ericha Neumanna (1905–1960). K Shanahanově kritice evropské filozofické tradice je nutno dodat, že myslitelů, kteří by sázeli na samotného jedince (a odmítali význam komunity), v ní vlastně mnoho nenajdeme, na druhou stranu v ní však nechybí proud, který silně zdůrazňuje význam Druhého (Lévinas, Buber), což autor knihy zcela opomíjí. A i když Shanahan píše o socialismu jako o odpovědi na vypjatý západní kult individua, postrádáme v jeho výkladu i zmínky o nacionalismu, který byl reakcí obdobnou a celkově mnohem vlivnější. (Podle jisté známé teze byl jeho příčinou odliv venkovanů, do té doby integrovaných do své komunity, do měst, kde se ocitli izolováni. Nacionalismus pak pro ně představoval jednu z cest k nalezení nové, širší komunity.)

Napsat komplexní dějiny individualismu je obsáhlý a složitý úkol vhodný spíše pro více pisatelů než jen jednoho. Kromě roviny filozofické je možné jej pojmout z hlediska výtvarného umění (a zkoumat vývoj individuálních portrétů, které jsou známy již z antiky), z perspektivy lingvistiky (sledovat první výskyt zájmena „já“ a jeho sémantiku), z hlediska zemědělské základny (jistá teorie tvrdí, že rýže je „kolektivistická“, zatímco pšenice „individualistická“: složitost pěstování rýže prý nutí lidskou společnost ke spolupráci, zatímco pšenice jako hlavní plodina vede k nezávislosti). Případně se můžeme ptát, jestli se individualizované Já nezrodilo i díky tomu, že se benátští řemeslníci naučili vyrábět dokonalá skleněná zrcadla, nebo jestli naopak právě potřeba kvalitnějších zrcadel stimulovala technické inovace. Z oněch dalších přístupů se do Shanahanovy knihy promítá jen málo, například o portrétech se jen krátce zmiňuje v souvislosti s renesancí a to, co píše o psychoanalytikovi Jacquesu Lacanovi, je lehce zmatené.

I když v knize ale leccos schází, tuto v češtině průkopnickou práci je nutno celkově přivítat. Upozorňuje na „výdobytky“, s nimiž je „vynález“ individualismu spojen a jichž bychom se neradi vzdávali. Zároveň ale poukazuje na to, že v čase prudkých ekologických změn a rychlého ubývání přírodních zdrojů vypjatý individualismus sledující čistě egoistické zájmy rozhodně není doporučeníhodná strategie.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 41 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 3077x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce