Jedním z důležitých motivů lidského života je vyprávění příběhů. Nejde jen o kříšení paměti a vypořádávání se s tím, co bylo, co nemohlo být anebo co dosud bolí. Příběhy známých i zdánlivě bezejmenných nás spojují se světem, který nikdy nepřestal existovat. Trvá. Souvislost mezi tím, co bylo, co je a co bude, není jen hypotetická a abstraktní. Je konkrétní a živá a nemusí být nutně založena na víře v jejím teologickém smyslu. Má hlubší význam.

Životní osudy volyňských Čechů, které sesbíral básník, překladatel a kritik Josef Mlejnek (* 1946) do knihy Volyň tam v dáli. Rozhovory a příběhy, ukazují, jak zásadně poznamenávají lidský život dětské zážitky, ze kterých někdy zbyly jen střípky, jindy zas hluboké vrypy, které se ozývají i po více než půlstoletí. I sám autor je skrze své rodiče a prarodiče spjat s Volyní, a snad i díky tomu se dovedl citlivě ptát na skutečnosti, události a jména, která slýchával od svých blízkých. Vzpomínání na Volyň, místo idylického dětství, je u všech protagonistů Mlejnkových rozhovorů v něčem podobné. Krajina mezi řekami Pripjať a Západní Bug, na sever od Haliče a Podolí, byla až do chvíle nuceného odchodu krajinou duchovního růstu a vyjevování. Mnohé z toho, kým vzpomínající byli a jsou, pramenilo právě tady, v otevřeném, slunečném regionu, do kterého přišli jejich rodiče či prarodiče, aby na tomto historicky žhavém území hledali štěstí a životní uplatnění. Některým z nich se to také podařilo; a nebýt osudových okolností (sovětizace a války), zůstali by na Volyni zřejmě dodnes. Ostatně, kdo z volyňských „dětí“ může, vrací se na Volyň jako poutník. Ne vždy jsou tyto návraty veselé. Jenže: šlo by to vůbec bez návratů?

Charakteristickým znakem české přítomnosti na Volyni byly od prvopočátků, tj. od druhé půle 19. století, praktické schopnosti, dovednosti, talent a tvrdá práce dobrovolně přesídlených Čechů, které se ukázaly pro rozvoj volyňských městeček, vsí, újezdů a osad jako rozhodující. Volyň byla domovem, v čepovském ohledu snad i domovem dvojím. Domovem mezi tady a tam. Domovem světla, jistoty, bezpečí, přírody, kultury, probuzené žité křesťanské víry, domovem úspěchů, naděje a někdy i drobného, spravedlivého blahobytu. Volyň byla domovem do chvíle, kdy ji musely celé rodiny chvatně a často v nebezpečí opustit jen s tím, co uvezly, neboť sovětské, německé, resp. banderovské představy o novém uspořádání Ukrajiny (Polska) s volyňskými Čechy a jejich způsobem života nepočítaly. Nepočítaly vlastně s nikým, kdo nebyl ochotný sloužit a bojovat buď za tu, či za onu stranu a vyznávat ten či onen -ismus. Vzpomínky na odchody a útěky z Volyně a na zločiny, ke kterým docházelo vůči lidem bez rozdílu, jsou nejsmutnější kapitolou volyňské une histoire vraie.

Dvanáct volyňských příběhů má v sobě až cosi biblického. Těch dvanáct lidí vypráví a tvoří jakousi malou historii lidstva. Z původního záměru jít na Volyň a hledat tam nové výzvy k životu se stalo, neboť ani jinak nemohlo, hledání sebe sama, hledání pramenů a podstaty, hledání duchovních motivů proč, jak a k čemu. To hledání se dost často povedlo a přineslo svůj užitek, samotným volyňským i těm, se kterými se setkávali. Péče o krajinu, o řemeslo nebo pastýřská duchovní diakonie o lidi nejen křesťanské orientace poznamenaly Volyň jako máloco jiného. Čechoslováci byli vzorem dobrého hospodaření a zdárné inkulturace. Každé z vyprávění odkrývá stopu jak tvůrčí, řemeslné či rolnické přítomnosti na Volyni, tak přítomnosti kulturní a duchovní. Ačkoli se s některými jmény Mlejnkovy knihy běžně nesetkáte, neznamená to, že by jejich příběhy byly hubenější nebo černobílé. Naopak. Na druhou stranu je u osobností veřejně známých patrné, zda a jak se jejich volyňská anabáze vepsala do jejich životů, práce a tvůrčího díla. Ta jména, která stojí za Volyní tam v dáli, si zaslouží, aby byla vypsána všechna a celá. Rostislav Zárybnický, Anna Umlaufová, Milan Balabán, Anna Butová, Jiří Olič, Jaromíra Němcová Ničová, Marie Stryjová, Miroslav Němec, Bohdan Holomíček, Ludmila Rambousková, Andrej Krob a Viktor Haken.

Jméno Milana Balabána, religionisty, starozákoníka, básníka, spisovatele, disidenta a univerzitního profesora, vystupuje z volyňských příběhů tak trochu jako pramen punkevní řeky. Čtete-li Balabánovy odborné práce, přednášky, kázání či poezii a pokud znáte nezaměnitelný způsob jeho řeči, dikci, gesta, pauzy a důrazy kladené na jednotlivá slova, asi vás nepřekvapí, že tohle všechno musí mít někde svůj silný, čistý pramen. Profesor Balabán o Volyni svého dětství hovoří rád. Jeho Boratín se někdy zdá být až mystickým centrem, v němž působil jeho tatínek, evangelický kazatel, autorita boratínské obce a vzor všech čtyř malých Balabánů – Milana, Daniela, Lydie a Květoslavy. O Boratíně řekl sám Milan Balabán slova, která jsou jeho skutečnou, zcela nepatetickou oslavou. „Zanechal v nás všech velmi blahodárný základní dojem, protože jsme vskutku vyrůstali v jakési rodině té obce. Ne pouze v pokrevní rodině Balabánů, ale v širší rodině obce Boratín. Měli jsme proto několik matek a něco málo otců, podle Ježíšova: Kdo jsou mí bratři, kdo je moje matka? Vy tady. To šlo vzít zcela doslovně.“ Mohla tato zkušenost formovat malého Balabána jinak?

Právě odtud zřejmě pochází jeho víra a důvěra, jeho vnitřní síla a nezlomnost, jeho potřeba směřování k pravdě a ke smyslu slova, jazyka a řeči a snad i potěšení se o to, co studiem vyzískal, dělit s druhými. Životní peripetie, kterými Milan Balabán prošel, vydají samy na román. Volyňské dětství, stěhování, gymnaziální okouzlení uměním a literaturou, studium teologie, vojenská služba u PTP, farářské působení, zbavení státního souhlasu, práce čističe pražských kanálů a „hospodská univerzita“, Nová orientace, bytové semináře, Charta 77, revoluce i setkání s těmi, kteří dobu před r. 89 přežili doma v závětří za cenu spolupráce s režimem, nebo setkání s lidmi, kteří se postupně navraceli z exilu. Domnívám se, že boratínské dětství je Balabánovou zaslíbenou zemí a úhelným kamenem, na kterém vystavěl to, kým je, co umí, co ho zajímá a do jakých vrstev je ochoten sestupovat, aby v teologii, kterou považuje za svou „sestru a skoro matku“, a zvláště v biblickém bádání doputoval do míst, kam před ním přišli jen nemnozí. Sám sebe označuje za pietistu s „tklivým vztahem k Ježíšovi“. Odkud tohle vyznání? Z Boratína? Jeho čtenáři, studenti a posluchači ho nadto znají jako velkorysého, liberálního teologa, jenž se neobává bořit modly a dávno zvetšelé vzorce myšlení. Balabánovy výjimečné reflexe starozákonních příběhů a událostí mají svůj pramen ve volyňském Boratíně – místě bezpečném, ohrazeném a vyjevujícím. V knize Josefa Mlejnka vás tento pramen občerství u každého ze dvanácti příběhů. Jde totiž o příběhy jedinečného lidského vyjevování.