Simms, Brendan: Zápas o evropskou nadvládu. Od pádu Cařihradu po současnost

Simms, Brendan
Zápas o evropskou nadvládu. Od pádu Cařihradu po současnost

recenze historie

Ambiciózní kniha historika Simmse se zaměřuje na problematiku mocenského zápasu o Evropu od roku 1453 až do současnosti. Vyjadřuje se k aktuálním problémům, jakým je například vztah k islámu. Dílo ovšem vyvolává pochyby způsobem zpracování tématu a hodnocením některých historických skutečností, které nelze považovat za všeobecně přijatelné.

Sporné historické dílo, nebo výstižný dokument o nesrozumitelnosti současného světa?
Brendan Simms: Zápas o evropskou nadvládu: od pádu Cařihradu po současnost. Přel. Zdeněk Hron, Prostor, Praha, 2015, 742 s.

Britský historik Brendan Simms (*1967) působí na univerzitě v Cambridge. Zaměřuje se na evropskou zahraniční politiku v 18. až 20. století, publikačně se věnoval mimo jiné otázce bosenského konfliktu. Vloni si velký zájem českých čtenářů získala jeho kniha Zápas o evropskou nadvládu: od pádu Cařihradu po současnost. Jde o jeho první titul, který byl přeložen do češtiny.

Pro Simmsovo pojetí dějin mocenského soupeření o Evropu je příznačná dvojí perspektiva. Na jednu stranu se jedná o globální pohled, poznámka o Evropanech „na obou stranách Atlantiku“ (str. 32) už v úvodu začleňuje do evropského rámce Spojené státy a autor věnuje pozornost i dalším mimoevropským souvislostem, těžiště jeho zájmu se ovšem nachází v německém prostoru, který pro něj představuje klíčovou oblast světové geopolitiky.

Pokus o shrnutí politických dějin od roku 1453 do současnosti (v tomto případě do roku 2011) do jedné knihy vede k tomu, že jsou podány na samé hranici úspornosti, což u čtenáře předpokládá nemalé vstupní historické znalosti (začlenění podrobnější faktografie ani vysvětlení odborných pojmů nebylo vzhledem k rozsahu možné). Text zároveň poskytuje minimum záchytných bodů. Jednoslovné názvy osmi kapitol (a někdy také jejich časové vymezení) vzbuzují spíše otazníky. Obsahem šesté kapitoly Utopie (1917–1944) je dle Simmse střetnutí „tří utopií – demokratické, komunistické a národně socialistické“ (str. 450), tato provokativní formulace ale zůstává bez dalšího komentáře.

Kniha je uvozena tezí, že „bezpečnostní záležitosti, s nimiž se snažili vypořádat Evropané, po staletí zůstávaly a zůstávají pozoruhodně neměnné“ (str. 31). Toto tvrzení však nepůsobí příliš věrohodně při popisu nejnovějších dějin, v nichž dominantní role Evropy přestala být samozřejmostí. Nejlepším příkladem dramatických proměn je rovněž postavení Německa v rámci mocenských vztahů v posledních více než pěti stech letech. Autorovy historické paralely, které zřejmě mají výše uvedený názor podpořit, například označení helsinského závěrečného aktu z roku 1975 za „nový vestfálský mír“ (str. 541), nebývají vždy plně srozumitelné. Možnost srovnávání novověké svaté říše římské, nebo dokonce světovládných plánů španělského krále Filipa II. a tureckého sultána Süleymana I. Nádherného s novodobou myšlenkou sjednocené Evropy naráží na zjevné limity.

Kniha vychází bez ilustrací, doplněna pouze osmi černobílými mapami. Strohost je jejím určujícím rysem také v dalších ohledech. Témata jako problematika ekonomických zájmů, přesahy do sociálních dějin, otázka veřejného mínění nebo lidských práv se do ní promítají pouze v podobě dílčích poznámek. Také řada událostí je jen letmo načrtnuta. „Pražskému jaru“ 1968 jsou sice věnovány dva odstavce, první však začíná zmínkou o nárůstu antisemitismu v zemích východního bloku, druhý obsáhne rovněž volby ve Francii a otázku levicového terorismu v Itálii i západním Německu (str. 524). Stručnost podání ne vždy umožňuje posoudit relevanci popisovaných dějů a jejich vztah k zahraničněpolitickým záležitostem jako ústřednímu tématu. Jiné (druhá balkánská válka a teheránská konference na přelomu listopadu a prosince 1943) byly překvapivě opomenuty. Stejně okrajově (až náhodně) jsou zmiňovány mnohé historické postavy. V případě izraelského politika Menachema Begina (str. 403) je navíc formulace zavádějící. Do Palestiny neodešel v souvislosti s polskými pogromy roku 1926, ale až v průběhu druhé světové války.

Kniha je protkána výroky dobových politiků a představitelů státních administrativ, které dodávají výkladu dramatický náboj (původním cílem většiny těchto projevů bylo zapůsobit na emoce voličských vrstev) a zároveň vycházejí vstříc Simmsově fascinaci mocenskou hrou (ta byla a dodnes zůstává doménu politických elit, které nemají ve zvyku o svém významu pochybovat). Sklon k nadsázce z těchto citací proniká do autorova esejistického stylu (jako je tomu v líčení neutěšené situace ve Francii třicátých let 20. století nebo společnosti v Sovětském svazu v období Gorbačovovy perestrojky), a stává se tak dalším charakteristickým rysem celého textu. Za přinejmenším nadnesenou lze označit tezi, že po zřízení společného vojenského velení s Německem od začátku září roku 1916 Rakousko-Uhersko „prakticky přestalo existovat jako samostatný stát“ (str. 365). Jedině jako hyperbolu je možné přijmout setrvalé zdůrazňování ústřední role Německa, které vymezuje koncepční rámec knihy, stejně jako snahu pojmout mocenské soupeření jako určující dějinný proces. Na skutečnost, že je takový pohled jednostranný, upozornila již po prvním vydání roku 2013 recenze v britském listu The Guardian, která poukázala rovněž na nepodloženost některých Simmsových závěrů, především pokud jde o tvrzení, že za krachem rakouské banky Creditanstalt v květnu 1931 stála Francie, jež tak záměrně umocnila dopady světové hospodářské krize, aby destabilizovala německý finanční sektor (str. 408).

Simms své pojednání končí varováním před rozpadem Evropské unie, navzdory tomuto stanovisku je ovšem nucen opakovaně reflektovat selhávání jejích institucí. Jediným doložitelným úspěchem evropské politiky (kromě pokračujícího rozšiřování a diskutabilního podílu na zažehnání občanské války v Makedonii), na který v textu narazíme, je skutečnost, že tlak z Bruselu znemožnil roku 2002 Jörgu Haiderovi v Rakousku naplno vytěžit potenciál volebního úspěchu jeho strany (str. 589–590). Hledání společných evropských dějin z větší části přesahuje Simmsovy ambice, jeho kniha však přesto výmluvně potvrzuje obtížnost podobného úkolu. Je přitom otázka, zda právě formulování všeobecně přijatelných základů evropské myšlenky nebude pro osud integračního procesu stejně důležité jako ekonomické nebo bezpečnostní faktory. Není pravděpodobné, že by Simms názorem, že se o dalším vývoji Evropské unie „bude rozhodovat v první řadě v Německu a z vůle Německa“ (str. 616), dokázal přesvědčit své krajany, aby v letošním červnovém referendu odmítli odchod Británie z evropských struktur.

Český překlad vyšel v době zjitřených obav, že se přes Středomoří převalí vlna „ekonomických migrantů a extremistů“ (str. 610), již Simms ve svém textu předznamenal. Pokud ovšem za jedno z východisek evropské identity označuje kromě křesťanství a antické kultury také „odpor vůči islámu“ (str. 33), který dokládá zděšením, jež vyvolalo dobytí Konstantinopole Turky, je sám nucen tuto svoji tezi následně korigovat pragmatismem, s nímž evropské státy navazovaly spojenectví s osmanskou říší na základě společných politických zájmů (str. 49 a 55). Snaha pojímat moderní „islámský“ terorismus jako součást po staletí trvajícího zápasu mezi Evropou a muslimským světem (str. 594 a 603) je pouze sporná aktualizace (která plně odpovídá zájmům blízkovýchodních extremistů i evropských radikálních skupin), nikoliv udržitelný historický závěr.

Zavádějící spojení jako „muslimská geopolitika“ (str. 585) nejsou jediná problematická místa v závěrečné kapitole. Nedostatek kritického odstupu prozrazuje popis západní intervence do Iráku. Autor přejímá oficiální zdůvodnění, spočívající ve snaze zabránit Saddámu Husajnovi ve vývoji zbraní hromadného ničení, aby však téměř vzápětí lapidárně konstatoval, že žádné takové zbraně nebyly nalezeny (str. 596 a 598). Skutečnost, že historická zkratka v sobě nese riziko zkreslení (ale také možné manipulace), dokládají pasáže věnované dějinám zemí bývalé Jugoslávie po roce 1990, stejně jako zjednodušující komentář k situaci na Ukrajině. K tomu, že se při popisu nejnovějších dějin Simmsův text posouvá do roviny dokumentu, který výstižně ilustruje nesrozumitelnost světa na začátku 21. století, poznamenaného všeobecným vyprazdňováním pojmů (emblematickým příkladem je v tomto ohledu právě pojem „demokracie“, který byl zvolen jako název poslední kapitoly), přispívá svou měrou také překlad, když pro slovo „humanitarian“ (ve spojeních typu „humanitarian intervention“) opakovaně volí jako český ekvivalent nikoliv „humanitární“, nýbrž „humanitní“. Zůstává přitom otázkou, zda se jedná o těžkou pochopitelnou záměnu, nebo nepříliš šťastný pokus o významové ozvláštnění.

Celkově je těžké najít správnou polohu k hodnocení díla. Autorovi se nedá upřít erudice, především pokud jde o dějiny Německa a jeho postavení v rámci zahraničněpolitických vztahů, kniha však není ke čtenářům právě vstřícná. Hlavním problémem je pak přítomnost zavádějících tvrzení, která přitom mohou být v podání profesionálního historika zrádnější než na první pohled pomýlené lži laiků…

 

© Václav Fronk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

30%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 2461x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce