Sveen, Gard: Poslední poutník

Sveen, Gard
Poslední poutník

recenze krimi

V lesích severně od Osla jsou objeveny tři lidské kostry z druhé světové války a několik týdnů nato je zavražděn bývalý odbojář. Vyšetřovatel Tommy Bergmann odmítá věřit, že by načasování obou událostí mohla být jen náhoda. Poslední poutník se pohybuje na hranici několika žánrů. Autor však jako by se nedokázal rozhodnout mezi špionážním thrillerem a klasickou detektivkou.

Poslední poutník – thriller, nebo detektivka?
Sveen, Gard: Poslední poutník. Přel. Daniela Mrázová, Host, Brno, 2016, 495 s.

Na sklonku roku 1939 se domů do Norska vrací krásná Agnes Gernerová, okouzlující žena s křehkou, melancholickou duší. Zatímco její matka a sestra se nechaly poblouznit nacismem a otevřeně podporují loutkovou vládu, sama Agnes volí cestu opačnou. Vrací se do Osla coby agentka britské tajné služby; jejím úkolem je zapojit se do domácího odboje. Z Norska je to na skutečná bojiště daleko; život sice plyne ve stínu války, ale dohromady se toho vlastně tolik neděje. Agnes přes den pracuje v kanceláři a chodí ke kadeřníkovi, po večerech sepisuje bezvýznamná hlášení pro Londýn a čeká na svou příležitost. Když se na večírku setká s vlivným podnikatelem Landem, norským kolaborantem, nezaváhá ani na okamžik a bez okolků ho svede; žádný muž jí neodolá. A tak se Agnes rázem dostane přímo do jámy lvové: v honosné vile nad fjordem si podávají dveře důstojníci wehrmachtu a SS a na terase se rozebírají zásadní otázky budoucnosti Evropy.

O pětašedesát let později jsou v lesích severně od Osla náhodou objeveny tři lidské kostry z druhé světové války a několik týdnů nato je zavražděn zámožný starý muž, údajně bývalý odbojář. Vyšetřovatel Tommy Bergmann odmítá věřit, že by načasování obou událostí mohla být jen náhoda. Zkoumá stará hlášení, korespondenci, novinové zprávy a fotografie a zvolna rozkrývá spletitou síť lží, intrik a dávné nenávisti. Patří jedna z koster Agnes Gernerové? Mají vraždy na svědomí Němci, anebo norský odboj? Jde o nevinné oběti, nebo o popravené zločince? A mohl někdo za války vůbec zůstat nevinný?

Norský spisovatel Gard Sveen za svůj debutový román Poslední poutník obdržel několik ocenění včetně norské Rivertonovy ceny pro nejlepší detektivku; do Česka ho letos přivádí nakladatelství Host. Poslední poutník se pohybuje na hranici několika žánrů. Autor jako by se nedokázal rozhodnout mezi špionážním thrillerem a klasickou detektivkou. Bohužel. Poslední poutník je totiž ve výsledku trochu obojí, ale pořádně ani jedno. Dějové linie se sice spravedlivě střídají na tahu po každé kapitole, jenže si navzájem škodí: detektivka působí proti válečnému thrilleru ospale a ubírá mu napětí, zatímco thriller naopak prozrazuje příliš a nutí detektivy dlouze pátrat po něčem, co už čtenář dávno ví. Aby to celé jakžtakž fungovalo a obě zápletky dokázaly v knize koexistovat, používá Gard Sveen nefér triky: všichni odbojáři se například znají jménem, jen jediný má přezdívku, aby nebylo jasné, o koho se v poválečných událostech jedná. Vyšetřovatelé zase nepochopitelně selžou při triviálním úkonu, jen aby dali špionážnímu thrilleru prostor pro nečekaný zvrat.

Po stránce děje a postav jednoznačně vede linie druhé světové války. Agnes Gernerová je sympatická, těžce zkoušená žena; psychologicky uvěřitelná. V postavě tajné agentky se střetávají emoce a protikladné touhy: zapovězená láska ke kolegovi z odboje; potlačované sympatie ke kolaborantovi, který by měl být jejím hlavním nepřítelem; náklonnost k postiženému dítěti, kterému nahrazuje matku s vědomím, že žádné vlastní mít nikdy nebude, a že pokud si holčičku oblíbí, nejspíš nezvládne svou dějinnou úlohu ve válce proti Hitlerovi. Agnes pochybuje sama o sobě a o svém poslání a v průběhu knihy postupně propadá zoufalství. Smrt, v románu symbolizovaná kyanidovou kapslí, kterou hrdinka nosí v kabelce, se jí sice jeví nevyhnutelná, ale čím dál přijatelnější.

Jakmile si čtenář tajnou agentku oblíbí, začnou ho poněkud obtěžovat kapitoly ze současnosti. Tommy Bergmann je totiž dosti tuctový: bezútěšný osobní život, temná násilnická minulost, spory s nadřízenými, zkrátka obvyklé atributy severského vyšetřovatele. Agnes přímo utváří příběh a prožívá své vnitřní konflikty, kdežto Tommy se bez zjevné motivace honí za stíny dávných událostí, které už evidentně nemůže ovlivnit, maximálně pochopit. Schází tu jakákoli akce, napětí nebo časový zámek. Tommy obchází podezřelé a svědky a naslouchá jejich vzpomínkám, jež zpravidla korespondují s aktuálním děním ve válečné dějové linii. Zajímavější než mluvící hlavy během vyšetřování jsou proto epizody vyhrazené Tommyho milostnému životu: dá se dohromady s imigrantkou Hadžou? Vedle Agnes působí Tommy Bergmann chladně a nevýrazně. Přitom by se právě on měl stát hlavním hrdinou plánované kriminální série. Gard Sveen bude muset jeho charakter prohloubit a ozvláštnit, jestli má Tommy utáhnout víc než jeden román a jestli se má stát podobně úspěšnou značkou jako Nesbøho Harry Hole, ke kterému bývá přirovnáván.

„Jako při potopě světa, pomyslel si, když mu pohled padl na vodní masy, které bičovaly zem a divoké a zpěněné vystřikovaly zpět do vzduchu. Napadlo ho, že sám Stvořitel se v tomto okamžiku rozhodl nechat je všechny utopit za jejich hříchy, protože nikdo, skutečně nikdo není bez viny. I Kaj Holt zabil lidi, kteří ho ještě teď, ačkoli už bylo po všem, každou noc pronásledovali: mladí, staří, otcové, dokonce i jedna mladá matka, jíž bylo pouhých devatenáct. Když scházel po schodech, její dítě se rozkřičelo. Ještě dnes slyšel jeho pláč, jak se dere skrze tenké dveře a nese se po schodišti dolů, viděl před sebou dítě, jak opuštěně naříká na posteli, zatímco jeho matka, sama ještě dítě, leží v předsíni v tratolišti krve. Nikdo není bez viny.“

Autor střídá dvě literární polohy. Válečné události líčí emotivně, až melodramaticky jako v ukázce výše: barvité výrazy, osudovost, vyhrocené dialogy. Detektivku, odehrávající se v současnosti, naproti tomu pojímá civilně a stroze, a to i v klíčových scénách v závěru knihy, kdy se Tommy konečně dostane vrahovi na stopu. Jako celek tak vyznívá Poslední poutník nejednoznačně: jedna polovina je čtivá a napínavá a zasloužila by si jistě o deset procent v hodnocení víc, než kolik uvádí tato recenze. Druhá polovina naproti tomu příliš nezaujme a do žánru nepřináší nic nového. Ta by naopak, hodnocena samostatně, dopadla ještě o něco hůř.

 

© Vojtěch Matocha

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jitka J., 27.04.2016 21:54
Sveen, Gard: Poslední poutník
Velmi výstižné hodnocení.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.