Gattis, Ryan: Šest dní hněvu

Gattis, Ryan
Šest dní hněvu

recenze beletrie zahraniční

Román o velkých pouličních nepokojích v Los Angeles v roce 1992 má zprvu charakter noirové gangsterky, postupně se však stává sociálněkritickou sondou do života nejchudších čtvrtí, ve své syrovosti ne nepodobnou klasickým naturalistickým románům Émila Zoly.

Losangeleské pouliční nepokoje ze sedmnácti perspektiv
Ryan Gattis
: Šest dní hněvu. Přel. Lucie Mikolajková, Host, Brno, 2016, 408 s.

Američan Ryan Gattis má za sebou ve svých sedmatřiceti letech pět vydaných knih. Dosud se jednalo spíše o žánrovou literaturu: román Kung Fu High School líčil střet gangů mladistvých na střední škole, dvoudílný román The Big Drop byla noirová krimi v prostředí japonské čtvrti v Los Angeles. K noirovému žánru má dlouho blízko také jeho poslední román Šest dní hněvu, který loni vyšel v USA a jako jediný z Gattisovy tvorby byl přeložen do češtiny, zato velmi rychle – nakladatelství Host jej vydalo hned na začátku tohoto roku. Dějištěm je také Los Angeles, přičemž klíčové je časové určení: odehrává se v šesti dnech po 29. dubnu 1992, tedy dni, kdy soud zprostil viny tři policisty, kteří při zatýkání těžce zranili černocha Rodneyho Kinga. Rozsudek vnímaný zejména černošskou menšinou jako křiklavě nespravedlivý spustil bezprecedentní vlnu pouličních nepokojů. Během následujících šesti dnů byly vyrabovány stovky obchodů, zapáleny desítky objektů a zabito 53 lidí. Ulice se staly bojištěm, policie proti ohromnému množství incidentů neměla čas ani sílu příliš zasahovat, přičemž každý její zásah vyvolával agresivní reakce. Lůza útočila i na hasiče a násilí musela zastavit až armáda.

Gattise nicméně nezajímá epicentrum nepokojů, soustřeďuje se na jižní oblast města, obydlenou zejména hispánskou menšinou, na tamní chudinské čtvrti ovládané gangy sotva dospělých. Začíná monologem kuchaře Ernesta Very, který má po cestě domů tu smůlu, že si ho všimnou tři gangsteři pátrající po jeho mladším bratrovi, agresivním členovi konkurenční party. Ernesta brutálně zbijí, vláčejí autem a nakonec dorazí, přičemž jeho tělo nechají pro výstrahu ležet na silnici. Pomstít ho musí jeho šestnáctiletá sestra, která už ovšem do gangu patří – a s podporou svých kumpánů také odplatu na všech třech vrazích vykoná. Spustí tak válku gangů, kterou nikdo nebrzdí, protože policie má spoustu práce jinde.

Potud základní noirové schéma, které čtenáře rychle vtáhne do děje, postupně však Gattis charakter románu proměňuje – a výsledkem je jakási naturalistická mozaika, ne nepodobná klasickým dílům Émila Zoly. Pomáhá tomu i neobvyklá kompozice, když každou pasáž knihy vypravuje někdo jiný; celkem je těch vypravěčů sedmnáct, od zfetovaného gangstera přes korejského prodavače, který brání svůj obchod, až po obětavou zdravotní sestru, která své úspory věnuje na to, aby pro tělo mrtvého vůbec někdo do nebezpečné čtvrti přijel. Vypravěče před jejich „výstupem“ i po něm vidíme také z perspektivy ostatních, což umožňuje vše vnímat plastičtěji, v souvislostech a vztazích. A děj přitom plyne úžasně dynamicky.

Gattis se zároveň umí do svých postav obdivuhodně vcítit. Základem mu jistě byly rozhovory, které při přípravě knihy vedl se zestárlými a zklidněnými členy tehdejších gangů; to by však samo o sobě nestačilo, musel ještě přidat fabulační um a cit pro rozdílné nálady, kdy nejen mezi vypravěči, ale i u každé jednotlivé postavy přechází od nervní paranoie k ničivé agresi, či naopak ke zklidnění a smíření. Jazyk sice volí u všech vypravěčů víceméně stejný, jen s častějšími hispanismy u některých, přesto je čtenář sugestivně vtažen do uvažování pomstychtivého šéfa gangu i rezignovaného černošského bezdomovce. Doufejme přitom, že překladatelka (má za sebou překlady Angely Carterové a Yana Martella, ale i několik limonád pro nakladatelství Ikar) případné rozdíly ve způsobu vyprávění v češtině nesetřela.

Zpočátku děj táhne akce: válčící gangy na sebe chystají léčky, ten vítězný pak musí (dosti vynalézavým způsobem) zlikvidovat mrtvá těla a odstranit všechny stopy. Nejdramatičtější scény se přitom odehrají už někde za polovinou knihy, pak se děj drolí do drobných individuálních příběhů. I ty mají svou sílu a jejich poklidnější ráz odráží slábnoucí napětí, návrat do normálního života. Přesto se nelze úplně ubránit dojmu, že tempo klesá až příliš, že ta v úvodu nastolená atmosféra neustálého ohrožení všech aktérů někde v poslední třetině knihy nenápadně zmizela a nebyla nahrazena ničím jiným. Natěšený čtenář ještě doufá v nějakou pointu v závěru knihy, ale nedočká se, Gattis jako by své puzzle ukončil posledními dílky někde v rohu obrazu, když už to hlavní je složené a zbývá jen pozadí a vedlejší motivy.

Také proto kniha přestává fungovat jako noirový thriller a stává se spíše sociálněkritickou sondou do prostředí chudých, uražených a ponížených konce 20. století. Gattis zároveň nechává závěr otevřený: nepokoje sice ustaly, válka gangů také skončila, ale připravení jsou noví nažhavení mladí, jejichž nejlákavější perspektivou je kariéra s pistolí pod tričkem.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Viktor Janiš, 10.05.2016 00:45
Gattis, Ryan: Šest dní hněvu
Jakože má drajv :)
Vložil: Jitka J., 09.05.2016 23:39
Gattis, Ryan: Šest dní hněvu
Můžu se zeptat, co znamená, že má překlad tah na branku? :)
Vložil: Viktor Janiš, 09.05.2016 19:09
Gattis, Ryan: Šest dní hněvu
Pro pořádek: dočetl jsem překlad, srovnal si několik kapitol s originálem (ze zvědavosti jsem nahlížel i průběžně) a můžu potvrdit, že český překlad má mírně širší stylové rozpětí než originál. A mimochodem, Luciin překlad je krásně šťavnatý, energický, má tah na branku - a zcela ideální nalití stylové... roviny. (Balancovat mezi hovorovou a nespisovnou češtinou je někdy velmi těžké.)
Vložil: Lucie Mikolajková, 02.05.2016 13:15
Gattis, Ryan: Šest dní hněvu
Abych to trochu uvedla na pravou míru, pak musím podotknout, že dle mého názoru jsou hlasy jednotlivých vypravěčů v češtině rozlišeny VÍCE než v originálu, a to díky možnosti používat hovorovou češtinu v různých stupních nespisovnosti. Ryan Gattis až na pár výrazů použitých pro ozvláštnění nenechává... postavy mluvit žádným slangem ani argotem, je to naprosto běžná angličtina, dokonce ani španělských výrazů v knize není mnoho, ač naprostá většina postav jsou Hispánci. V češtině se například hasič vyjadřuje spisovnou češtinou, zdravotní sestra mírně nespisovnou, která přejde do větší hovorovosti v okamžiku, kdy se setká s dávným známým ze své čtvrti, příslušník speciálních jednotek má komisní jazyk typický pro "zeleného mozka", sprejer používá autentický jazyk a výrazy writerů, které jsem získala infiltrací do české writerské komunity, korejský středoškolák používá až úzkostně korektní češtinu (v originále opět běžná angličtina). Samozřejmě chápu, že to každý nemusí vidět stejně, ale kritika by měla vycházet především ze srovnání s originálem. Od toho, že jsem byla apriorně označena za druhou ligu jakožto překladatelka "limonád", by se myslím posuzování kvality překladu odvíjet nemělo, ale respektuji názor recenzenta.
Vložil: Viktor Janiš, 02.05.2016 10:17
Gattis, Ryan: Šest dní hněvu
Janu Čákovi: Ehm, proč mě oslovujete mým nyxím nickem? A zdržet se soudů mám já, nebo Pavel Mandys?
Vložil: Pavel Mandys, 02.05.2016 09:10
Gattis, Ryan: Šest dní hněvu
Ad Jan Čák: Proto tam ta věta je, jako přiznaný distanc od kritiky překladu, právě z toho důvodu, že jsem originál nečetl. Je to recenze knihy, nikoliv kritika překladu. Za běžných okolností bych o tom vůbec nepsal, nicméně ona polyfonie hlasů, jazykově rozlišená jen nepatrně, vzbuzuje otázky, zda to... byl již záměr autora anebo se to setřelo při překladu. Jinak uznávám, že profesní minulost překladatelky jsem mohl formulovat citlivěji.
Vložil: Jan Čák, 02.05.2016 08:45
Gattis, Ryan: Šest dní hněvu
K té problematické větě Mandysovy recenze ("Doufejme přitom ... že případné rozdíly ve způsobu vyprávění v češtině nesetřela...") se ještě domnívám, že pokud solidní recenzent píše o světové literatuře, nemá ohledně koncepce překladu jen doufat, ale přímo zajít do originálu. Nebo se takové úvahy radši... zdržet a pomlčet o ní, že, Wittgensteine. Jinak jsou totiž obecně veškeré nepodložené (tj. nedokladované) soudy typu "skvělý překlad" plácáním do vody – netvrdím tím automaticky, že by Lucie Mikolajková byla problematickou překladatelkou. Recenzent tím prozrazuje, že byl trošku lenivý. Obzvlášť při plošně neomezených příležitostech typu iliteratura (a kde už jinde? od koho jiného než od vedoucího sekce?) je pro tuto kapitolu kritiky, řekl bych, prostoru až dost.
Vložil: Marie, 01.05.2016 07:57
Gattis, Ryan: Šest dní hněvu
Přesně to mě při čtení taky napadalo. Přitom zrovna nedávno tu proběhla živá diskuze o tom, proč se překladateli bez zkušeností nedoporučuje hned se vrhnout třeba na Waltariho (málokdo z nás je tak geniální jako Zábrana). O tom, že se asi všichni musíme něčím živit, nemluvě...
Vložil: Viktor Janiš, 30.04.2016 15:44
Gattis, Ryan: Šest dní hněvu
Zaujala mě formulace "překladatelka má za sebou... i několik limonád pro nakladatelství Ikar". To je nějaká přitěžující okolnost? Umíme si představit analogickou konstrukci "Jan Zábrana má za sebou překlady Pasternaka a Babela, ale i několik detektivek pro nakladatelství Orbis"? S tou konotací, že si... zadal? Anebo se na ženské čtení (konkrétně jeho špičky od Jojo Moyesové) na rozdíl od detektivek pohlíží automaticky s despektem? Ergo, čtenářky romantické literatury si prvotřídní překladatelku nezaslouží? Otázky, samé otázky.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 3826x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce