Stankovičová, Olga: Pracháček

Stankovičová, Olga
Pracháček

recenze dětská

Několik desítek let starý rukopis dobrodružné pohádky osvěžuje současnou tvorbu pro děti a názorně ukazuje, co jí momentálně nejvíc chybí: rozmáchlé epické příběhy na pomezí pohádky a fantasy.

Velký příběh kluka z prachu
Olga Stankovičová: Pracháček. Velké dobrodružství se zlatou žábou. Pejdlova Rosička, Jarošov nad Nežárkou, 2015, 152 s.

Nejméně tři, možná však dokonce čtyři desetiletí čekal rukopis dobrodružné pohádky Pracháček od Olgy Stankovičové na vydání. Novinářka Petruška Šustrová, blízká kamarádka již zesnulé autorky (1945–2011), v doslovu vzpomíná, že o rukopisu příběhu se s Olgou bavily v osmdesátých letech, oficiální údaj nakladatelství Pejdlova Rosička dokonce uvádí jako datum napsání rok 1974. Těžko dnes rozluštit, kdy rukopis získal finální podobu, protože autorčini dědicové jej objevili až v pozůstalosti. Ale není to podstatné: ať tehdy, či nyní, ten příběh funguje stále stejně dobře a z dob před rozbujením televizních kanálů a elektronických šidítek si zachoval rozvážné tempo a především nebývalý epický rozměr. Jednoho to svádí k úvahám, do jaké míry současní autoři podceňují čtenáře kolem osmi, deseti let: jistěže jsou současné děti roztěkané, všude kolem mají plno lákavějších a snazších způsobů, jak se zabavit, jak prožít fiktivní dobrodružství, ale přesto je ta ztráta odvahy psát rozsáhlejší knihy až příliš rozšířená a akceptovaná.

Pracháček má rozměry klasických velkých pohádkových příběhů, jako je Čaroděj ze země Oz nebo Petr Pan, a kdyby ho napsala autorka britská nebo americká, už by měl svou hollywoodskou animovanou verzi, anebo by se alespoň chystala. Stále přitom zůstává příběhem pro mladší děti a jeho hlavní hrdina takovým (jistěže nezvykle statečným) dítětem je: trochu neposlušný, hodně zvědavý a hledající oporu v někom rozumnějším a zkušenějším. A navzdory velkolepému vývoji, kdy se z rozpustilého kluka stane zachránce celé říše, se na konci nekoná žádná svatba nebo korunovace, Pracháček se svou kamarádkou žábou si jen postaví nový – lepší – domek na místě starého zbořeného.

Koncept vítězství malého neohroženého hrdiny nad něčím monstrózně hrozivým, s čím se nedokáže vypořádat celé pohádkové společenství, samozřejmě není nijak nový, nicméně Stankovičová jej zasadila do originálního, poetického, hravého i fantastického prostředí maličkatých bytostí, pro něž je největším nebezpečím stará krysa. Pracháček se jednoho dne zrodí z chuchvalce prachu v koutě staré půdy, kde se také odehrává první část příběhu, pak se děj přestěhuje do sklepa a ještě níže, potom naopak ven, za město, a dokonce až ke Slunci. Vedle krále, princezny a jejich poddaných tu máme občas trochu nevrlou, ale jinak hlavně mateřsky působící kovovou žábu, nevyzpytatelného kouzelníka i podivnou létající obludu se dvěma hlavami a jménem Princ, ale také sedmioké kotě či oživlé baňky s jedy. Už samotné obludárium podivuhodných postav stačí k tomu, aby próza Olgy Stankovičové vynikla mezi současnou českou tvorbou. Ale autorka se s tím nespokojila, přidává velký hrdinský příběh o tom, jak Pracháček se žábou zničili zdánlivě neporazitelné zlo, symbolizované houbovitě se šířící bytostí s chapadly nazvanou Rosnice.

Schéma hrdinské výpravy, kdy se zprvu nepřekonatelné překážky jeví jako zanedbatelné ve světle následujících a v kontextu všeobecné hrozby, nikde nedrhne, má spád a vnitřní logiku i soudržnost. Všechny děje jsou uspokojivě uzavřeny a dopovězeny, nikde ani stopy po vypravěčské nejistotě, jednotlivé linky vedou ke společnému cíli. Dramatické a napínavé, někdy i tragické scény jsou střídány humornými a odlehčenými. Na jazyce a způsobu vyprávění není datum vzniku poznat.

Až na několik málo výjimek. Především postupně začne vadit nadužívání citoslovcí, všechna ta „Ach“, a to nejen v přímé řeči. Dalším, spíše technickým problémem je dělení do kapitol: místy to působí, jako by Stankovičová (nebo editor) kapitoly dělila až po napsání textu, natolik přímočaře navazuje první věta většiny kapitol na předcházející děj. Každý návrat ke knize tak pro malé čtenáře znamená, že se musejí vrátit alespoň o odstavec zpět, aby se zorientovali.

K velkoryse pojatému příběhu se skvěle hodí i realistické perokresby Jakuba Kouřila, především stínované, barvu využívající pouze na dvoustránkových ilustracích (kterých ovšem není málo). Kromě toho, že mají tu správnou míru hrozivosti i grotesknosti, Kouřil často používá postupy komiksu či animovaného filmu (což bylo donedávna jeho hlavní řemeslo) a fázuje pohyby či proměny postav, případně v miniseriálech (třeba jen ve dvou obrázcích) zachycuje nějakou akci.

Pracháček dosud trochu unikal pozornosti médií, ta si při vydání knihy všímala hlavně okolností jejího vzniku a osobnosti autorky, která působila v disentu. V každém případě by ale byla škoda, kdyby Pracháček unikl pozornosti čtenářů: knihy takového ražení u nás příliš často nevznikají.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Lenka Frybertová, 10.02.2017 18:29
Stankovičová, Olga: Pracháček
Velice krásná kniha - naprosto mne okouzlila ! Dnes už jsme ze synem Pracháčka byli i hledat na půdě, určitě tam někde musí být...
Vložil: marcela martincová, 11.05.2016 18:19
Stankovičová, Olga: Pracháček
Prácháček - krásný, dobrodružný i laskavý příběh pro děti i dospělé.Už se těším,až budu moci příběh přečíst vnoučkovi. Děkuji i za doslov Petrušce Šustrové. MM
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 2744x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce