Lundberg, Lotta: Nultá hodina

Lundberg, Lotta
Nultá hodina

recenze beletrie zahraniční

Román, jehož název odkazuje k zoufalé snaze hrdinek vybudovat znovu své životy z trosek, pokládá provokativní otázky na téma ženských rolí.

Lež a naděje jsou neomylně spřízněné
Lotta Lundberg
: Nultá hodina. Přel. Viola Somogyi, Kniha Zlín, Zlín, 2016, 344 s.

Cordelia Edvardson (1929–2012) byla významná švédská novinářka německo-židovského původu, která v autobiografické knize Bränt barn söker sig till elden (Popálené dítě vyhledává oheň) vylíčila své berlínské dětství, poznamenané komplikovaným vztahem s matkou spisovatelkou, otřesný pobyt ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi a následné obtížné zapouštění kořenů ve Švédsku. Právě jí věnovala Lotta Lundberg (nar. 1961) svůj román Nultá hodina, první, s nímž se setkávají čeští čtenáři. Ten sleduje tři volně propojené dějové linie, odehrávající se v různých dobách a na různých místech, přičemž zejména první z nich se příběhem Cordelie silně inspiruje.

Čtenář se setkává s ambiciózní spisovatelkou Hedwig, pro niž i uprostřed trosek rozbombardovaného Berlína krátce po konci války zůstává vlastní tvorba tím nejdůležitějším, k čemu se upíná. Teprve později se dozvídáme o stínu, který si v sobě nese: aby zachránila sebe a své psaní, v podstatě obětovala vlastní dceru a odsoudila ji k deportaci do koncentračního tábora. Jako by si však realitu a dopady svých rozhodnutí odmítala připustit, přesvědčuje sebe i ostatní, že se se svou „Holčičkou“ zase brzy shledá. Je si jistá svým posláním, právem a povinností věnovat se psaní za všech okolností bez ohledu na nepopsatelnou hrůzu všude kolem, a to i v okamžiku naprostého zhroucení Německa, tzv. Stunde Null – hodině nula.

Zhruba o šedesát let později se ve své vlastní „hodině nula“ ocitá švédská psycholožka Ingrid. U jejího manžela, evangelického faráře, se rozvíjí Parkinsonova nemoc; Ingrid se před časem vzdala úspěšné kariéry a naplňující práce, aby s ním odjela na venkov a pomáhala mu s onemocněním žít. Muž se však po tom všem zamiluje do sousedky, volnomyšlenkářské spisovatelky Hanny, která by se naopak své práce zřejmě nezřekla za žádných okolností. Hořké, pozvolné střízlivění Ingrid po čtyřiceti letech společného života, sledování úpadku kdysi milovaného člověka a hledání nových cest – k němu i od něho – tvoří druhou linii románu.

Třetí hrdinka, mladá inteligentní dívka Isa, vypráví v ich-formě o období v osmdesátých letech, kdy se po rozchodu rodičů a matčině odjezdu do Afriky ocitla v péči „Psychošky“ a společně s ní se snažila překonat vážnou osobní krizi. Isa vidí život přímočařeji a jasněji než dospělí; paradoxně je navzdory své vyšinutosti k sobě a k ostatním upřímnější. Nedá se však říci, že by jí to dávalo o moc větší naději. O jejích pozoruhodných úvahách se čtenář dozvídá zejména prostřednictvím terapeutické deskové hry, kterou Isa vymýšlí a nemilosrdně v ní formuluje své postřehy o světě. Isa s psycholožkou úspěšně navazují vztah, psycholožka se však nakonec musí odstěhovat na venkov, a Isu tak opouští další důležitá osoba jejího života.

Pozvolna vychází najevo, co mají hrdinky ve svých odlišných situacích společného, a není to nijak utěšené objevování. Věnovat život rodině, nebo jít za svou tvořivostí, kariérou, voláním srdce – to je dilema, které ženské postavy Nulté hodiny řeší každá po svém. Isa, jejíž matka kdesi zkoumá africké totemy, představuje hlas dítěte-oběti, jehož matka se rozhodla pro svou vášeň, zatímco ono samo na výběr nemá, podobně jako deportovaná dcera spisovatelky Hedwig. Žádné správné řešení zmíněného dilematu podle všeho neexistuje.

Lotta Lundberg píše vážně o vážných věcech, neuhýbá před choulostivými tématy, jako jsou potraty, ani před největšími otázkami lidské existence (co je láska? jak a pro co žít?). Nesnaží se získat si čtenáře humorem – snad až na některé Isiny postřehy, jejichž suchý cynismus přináší cosi jako úlevu. Opakovaně se vrací k nepříliš povzbudivé myšlence, že naděje nejčastěji stojí na lži a sebeklamu.

Román patří k těm, které jako by se nejdřív snažily čtenáře tak trochu odradit, než mu poskytnou to nejlepší ze sebe. Útržkovitá kompozice, jejíž smysl dlouho zůstává nejasný, ztěžuje vnímání, zvláště když zpočátku si pozornost žádá především nejnestravitelnější postava Hedwig uprostřed nejméně přesvědčivých kulis. Lotta Lundberg se snaží na nevelkém prostoru zachytit zoufalou situaci Německa bezprostředně po válce, čímž si ukousla opravdu velké sousto a tyto pasáže považuji za nejslabší místa knihy, přestože pro autorku žijící v Berlíně jistě mají osobní význam. Výpověď Ingrid působí z počátku nemastně neslaně, ale brzy začíná být zřejmé, že zde se Lotta Lundberg, povoláním psycholožka, pohybuje na mnohem pevnější půdě a že k rodinným a partnerským vztahům skutečně má co říct, i když se to většinou neposlouchá hezky. I v postavě Isy zřejmě pracuje se svými odbornými poznatky a zkušenostmi a výsledek stojí za to, dívčin úhel pohledu je nejpřekvapivější a nejvíce osvěžující.

Nultá hodina je dost provokativní román, jakési zvětšující zrcátko odhalující trhliny na zdánlivě dokonalé fasádě mnoha z nás. Přesto však ponechává nepatrnou naději, že jednou ve své velké hře na kostce přece jen hodíme šestku, podaří se nám nasbírat pár srdíček a vyhneme se chaosu. Naději tím větší, čím méně budeme sobě samým lhát.

 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 2671x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce