Gaarder, Jostein

Gaarder, Jostein

rozhovor dětská

Rozhovor s norským spisovatelem Josteinem Gaarderem o tom, co by dnes změnil na své nejznámější knize Sofiin svět, a o tom, co ho fascinuje na dětském světě, do nějž patří zvědavost stejně jako přemýšlení o smrti a konečnosti bytí.

Všichni dospělí kdysi bývali dětmi

Norský spisovatel Jostein Gaarder začínal svou profesní dráhu jako učitel na střední a později vysoké škole, kde učil především filozofii. Jeho debutová kniha povídek Diagnóza a jiné povídky (Diagnosen og andre noveller) vyšla v roce 1986. Zlom v jeho kariéře představují 90. léta, kdy publikoval romány Tajemství karet a především Sofiin svět. Tato kniha, která je jakousi učebnicí filozofie pro mládež, napsanou ve formě poutavého příběhu, se stala světovým bestsellerem. Po úspěchu Sofiina světa se začal autor naplno věnovat psaní. Ve světě se prodalo přes 40 miliónů jeho knih, které vyšly ve 64 jazycích. Rozhovor s autorem vznikl při příležitosti veletrhu Svět knihy 2016.

iLiteratura: Co vás na začátku spisovatelské kariéry přivedlo k tomu, že jste se rozhodl psát pro děti a pro mládež?
Jostein Gaarder: Nejprve bych chtěl zdůraznit, že nepíšu jen pro děti, ale vydal jsem i tituly pro dospělé. Je zajímavé, že spisovatele, který píše pro dospělé, se nikdo nezeptá, proč píše jenom pro ně. Důvodem, proč jsem se rozhodl psát pro děti, je fakt, že děti jsou na světě nováčky. Mají v sobě zvědavost, kterou v sobě nosím i já. Pamatuji se, že když jsem byl sám dítě, měl jsem pocit, že jsem součástí jedné velké záhady. Domnívám se, že podobně to prožívá mnoho dětí.
Zároveň musím říci, že mám velkou radost, že mnoho mých knih psaných převážně pro mládež, jako například Sofiin svět nebo Jako v zrcadle, jen v hádance, čtou i dospělí. Často se mi stává, že se na autogramiádách v zahraničí ptám čtenářů, zda mají děti, a oni odpovědí, že ne a že si knihu koupili sami pro sebe. Jsem fascinován přesahem dětských knih – dobré vyprávění pro děti je vždy i dobré pro dospělé. Opačně to neplatí. Všichni dospělí kdysi bývali dětmi, v každém dospělém se skrývá dítě.

iLiteratura: Vaše rozhodnutí psát literaturu pro děti a pro mládež tedy nemělo nic společného s tím, že jste původní profesí učitel?
Jostein Gaarder: Ne, s mým původním zaměstnáním to nijak nesouvisí. Moje první kniha s názvem Diagnóza a jiné povídky (Diagnosen og andre noveller) byla určena dospělému publiku. Navíc jsem učil vlastně dospělé, mým studentům bylo devatenáct let. Tím důvodem je spíše to, že jsem vždy měl dobrý vztah k dětem a také živý vztah k vlastnímu dětství. Myslím, že jsem dodnes dítě, které nikdy nedospělo. Někdy se ptám dospělých, zda jim nepřijde zvláštní, že žijeme a že existuje svět kolem nás. Většina z nich odpoví, že ne. V tu chvíli si uvědomím, že já tento blazeovaný přístup k životu mít nechci.

iLiteratura: V několika vašich románech jsou dětští hrdinové velmi blízce konfrontováni se smrtí. Myslíte si, že toto téma patří do dětských knih?
Jostein Gaarder: Malé děti přibližně do pěti let přemýšlejí o smrti velmi málo, ale starší děti o ní naopak přemítají hodně. Mnoho z nich zažívá pocity bolesti z myšlenky, že život jednoho dne skončí. I proto je v mé knize Jako v zrcadle, jen v hádance přítomen moment smíření. V Norsku čtou z této knihy často duchovní na pohřbech dětí. Před několika dny jsem dostal dlouhý dopis od jedné německé ženy, které zemřela dcera na leukémii. V něm se mi svěřuje s tím, že jí četba tohoto románu pomohla nechat dceru odejít z tohoto světa.
Já sám jsem se jako dítě zabýval smrtí. Je to přirozené, nejde vnímat, že žijeme, aniž bychom si zároveň nebyli vědomi toho, že zemřeme. Jsou to dvě strany jedné mince. To už ale řekl jeden slavný dramatik: „To be, or not to be“.

iLiteratura: Vaši hrdinové jsou přemýšlivé a citlivé děti, které jsou zároveň poměrně osamělé. Nejedná se o typický obraz veselých, bezstarostných dětí. Proč?
Jostein Gaarder: Ano, to je pravda. Například Thomas z knihy Tajemství karet hledá matku. Jiné mé postavy rodinné zázemí mají – jako například Cecílie z románu Jako v zrcadle, jen v hádance, přesto se i ona cítí mezi nebem a zemí sama, protože tuší, že zemře. Moje poslední dílo Dukkeføreren, které zatím v češtině nevyšlo, pojednává o osamělém muži mého věku. Podobnou samotu pociťuje mnoho lidí, i když jsou obklopeni rodinou a přáteli. Myslím si, že to souvisí s tím, že jsme přišli na svět sami a že ho také sami opustíme.

iLiteratura: Z vaší poslední tvorby mě zaujala kniha To je otázka, kterou ilustroval Akin Düzakin a která se svou koncepcí vymyká zbytku vaší tvorby. Sestává pouze z otázek a snových ilustrací. Co je jejím smyslem a jak by ji měli rodiče s dětmi číst?
Jostein Gaarder: Nejlepší je vzít si dítě i knížku na klín. Při vymýšlení otázek jsem měl jedno kritérium – musí se jednat o otázky, které nebude lehké zodpovědět ani pro dospělé. Na otázky jako například „Odkud se vzal svět?“ nezná odpověď vlastně nikdo, nenajdete odborníka, který by na ně uměl s jistotou odpovědět. V ilustracích, které otázky doprovázejí, lze najít příběh. Ten je možné tlumočit jako vyprávění o chlapci, který měl dvojče, jež zemřelo, a on zůstal na světě sám. Čtenáři si mohou zkusit knihou zalistovat a tuto linii v ní najít. Je to dobrý příklad literatury, kterou spolu čtou dohromady rodiče a děti. Texty, které čtou dospělí dětem, by měly obsahovat i dimenzi, jež je zajímavá pro ně samotné. Moment společného zážitku ze čtení je nesmírně důležitý. Všichni dnes věnují pozornost například zubní hygieně dětí, ale neměli bychom zapomínat na zážitkovou hygienu.

iLiteratura: V románu Anna, vašem zatím posledním českém překladu, jste od filozofie přešel k aktuálnějším společenským problémům, konkrétně ke klimatické krizi. Co vás k tomuto tématu přivedlo?
Jostein Gaarder: Občas se mě novináři ptají, zda bych dnes svoji nejznámější knihu Sofiin svět napsal stejně. Odpovídám, že nikoli, a to ze dvou důvodů. Za prvé kdybych tehdy věděl, že bude přeložena do tolika jazyků, včetně neevropských, nepsal bych v ní pouze o evropské historii, ale také o čínské, indické a dalších. Za druhé když dnes románem listuji, nechápu, že jsem v části věnované současnosti zcela pominul jednu otázku, a to jak my lidé zvládneme v budoucnu zachovat na naší planetě podmínky k životu. Proto jsem napsal román Anna, který je vlastně dodatek k Sofiinu světu. Z mého pohledu je to otázka morální, etická i filozofická, protože v ní jde o podstatu zachování života.

iLiteratura: V souvislosti s románem Anna jste se zmínil, že jeho tématem je také humanismus. Může to blíže vysvětlit?
Jostein Gaarder: Román nepojednává pouze o záchraně přírody, ale i lidí. Setkal jsem se s ochránci přírody, kteří tvrdí, že naše planeta (Gaia) je nemocná. My jsme bakterie či mikrobi, kteří ji nemoc způsobili, a proto se nás musí Gaia zbavit. S tímto názorem já nesouhlasím, jsem humanista. Domnívám se, že tato planeta by bez nás lidí nebyla stejná. Lidé jsou výjimečné bytosti, možná jediné v celém vesmíru, které jsou obdařeny univerzálním vědomím, proto máme kosmickou zodpovědnost udržet životní podmínky na zemi.

iLiteratura: Většina vaší tvorby cílí na dětského čtenáře. Přemýšlíte o tom, že byste se v budoucnu zaměřil více na dospělé?
Jostein Gaarder: Neplánuji dopředu, pro koho bude moje další kniha určena. Nyní jsem dokončil román Dukkeføreren (Loutkař), který je pro dospělé a který by měl vyjít brzy i v češtině. Teď bude několik měsíců trvat, než zjistím, o čem budu psát dále.

 

© Barbora Grečnerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2662x

Inzerce
Inzerce
Inzerce