Stanišić, Saša: Noc před oslavou

Stanišić, Saša
Noc před oslavou

recenze beletrie zahraniční

Ve svém druhém románu, za nějž roku 2014 získal Cenu Lipského knižního veletrhu, se bosenský rodák Saša Stanišić plíží letní nocí nevýznamnou východoněmeckou vesnicí, nakukuje do životů místních obyvatel a jen tak mimoděk dokazuje, že právem patří k nejpozoruhodnějším německy píšícím prozaikům své generace.

U nás na vsi
Saša Stanišić: Noc před oslavou. Přel. Tomáš Dimter, Labyrint, Praha, 2016, 296 s.

Jedno je nutné mu přiznat hned zkraje. Překvapit své čtenáře bosenský rodák Saša Stanišić (*1978) rozhodně umí. Po úspěchu debutového románu Jak voják opravuje gramofon (2006, č. 2011), v němž do podoby fiktivního příběhu přetavil vlastní zážitky z předválečné Bosny a následného útěku do Německa, od něj řada čtenářů jistě očekávala další titul podobného střihu, příběh rozkročený mezi geografickými hranicemi a představující ukázkový produkt tzv. multi- či interkulturní literatury. Jenže Stanišić zjevně dopisy od fanoušků nečetl, a tak jim po osmileté odmlce namísto toho naservíroval Noc před oslavou, panorama obrazů ze života jedné zapadlé východoněmecké vesničky. A udělal víc než dobře. Jeho novodobý vesnický román mísí trpce komickou realitu se světem pohádek a pověstí a mimoděk dokládá, že literární světovost se může zalesknout i na omšelém venkově.

Za jezerem na konci světa
Fürstenfelde, tedy „Knížecí Pole“, se sice může pyšnit odkazem na šlechtice v názvu, ale že by toho na severovýchodě Německa, v hloubi Ukerské marky, bylo k vidění hodně, to by nejspíš netvrdili ani místní. Snad jen výstavní slepice samotářského chovatele Dýčeho a kresby místní malířky paní Kranzové šíří věhlas Fürstenfelde ve světě (rozuměj: v regionu).

To ale zdaleka neznamená, že by se snad Fürstenfelde ukousalo nudou. Lidé se stěhují, kradou kostelní zvony, klábosí po večerech u piva nebo se z nefunkčního automatu snaží vydolovat poslední krabičku cigaret před plánovanou sebevraždou. Jinými slovy, ospalé léto se chýlí ke konci. Zítra je svátek sv. Anny, a zatímco se vesnice pomalu obléká do slavnostního hávu, aby byla na zítřejší mimořádný den patřičně připravena, brodí se několik místních temnou nocí za svými roztodivnými cíli: mladá dívka Anna si jde naposledy zaběhat, paní Kranzová se trmácí s malířským stojanem k ztichlému jezeru, místní kronikářka paní Schwermuthová se před televizí láduje baby karotkou, pan Schramm („bývalý podplukovník Národní lidové armády, později lesník, nyní důchodce, a protože to nestačí, načerno zaměstnaný ve Von Blankenburgovy zemědělské stroje“) usedá za volant svého golfu a šestnáctiletý panic Johann si to odhodlaně rázuje ke kostelu. Jen převozník, bezmála mytická postava a současně nekorunovaný patriarcha vesnice, se na jezeře tu noc nikam nechystá. Převozník je totiž mrtvý.

Poslední skutečně letní den
Neobvykle široká paleta protagonistů, z nichž jen někteří pronikli do výčtu výše, promlouvá do děje nedávno vydaného, zhruba třísetstránkového románu Noc před oslavou. Ten, věren svému názvu, skutečně mapuje především magickou „noc před oslavou“, v příležitostných vzpomínkách protagonistů či četných zápiscích z vesnické kroniky, jimiž autor prokládá současný děj, se ale vrací i do hluboké minulosti:

„V červenci roku 1589 povila Kuene Gantzkowová, děvečka našeho věrnýho rychtáře, dcerušku, kterou jí rychtářka vzala, narychlo pokřtila, pak uškrtila a hodila přes plot do jámy, kde jsme ji po několika týdnech objevili. Svýmu synovi, který s Gantzkowovou tělesně smilnil, rychtářka nakázala, aby děvečku ubil, což taky udělal. Rychtářka byla za trest utopena v Hlubokým jezeře.“ (str. 96)

Zásadní pro výstavbu textu i celou vyprávěcí tkaninu je právě vševědoucí, všepřítomné, kolektivní „my“, jež promlouvá nejen ze stránek citované kroniky, ale přebírá i pozici tradičního vypravěče na ploše celého románu. To přirozeně není nic nového, podobnou techniku už vyzkoušel třeba Jeffrey Eugenides ve starších, do češtiny teprve před nedávnem přeložených Sebevraždách panen. Na rozdíl od Eugenidesova poměrně konsekventního používání plurálu se však Stanišićovo románové „my“ chová pružněji a v případě potřeby ustupuje do pozadí na úkor tradičnějšího vyprávění ve třetí osobě, nebo dokonce několika pasáží v osobě druhé: „Dnes byl poslední teplý den tohoto roku. Poslední den, kdy si můžeš jen ve spodkách lehnout do trávy a brouci po tobě lezou, jako bys byl přirozenou překážkou v krajině čelních morén, což v jistém smyslu také jsi. Když odsud pocházíš, víš to: poslední letní den“ (str. 15–16).

Humor, při němž mrazí
Kolektivnost vyprávěcí instance se, jak už krátce zaznělo, odráží i v samotném širokém rozložení děje. Ten tvoří zlomkovité zážitky řady jednotlivců, které však Stanišić prezentuje jako zákmity ze života jednoho lidského společenství a umně je tak propojuje v celek. I díky tomu se román pod tíhou vlastní plurality nerozpadá. Naopak, ve výsledku vzniká překvapivě kvalitní a širokoúhlý příběh jedné vesnice, lépe řečeno jedné noci na vesnici.

K soudržnosti textu výrazně přispívá i jeho podmanivý jazykový rytmus, který se projevuje hned na několika úrovních: jednak v rovině jednotlivých slov a vět, často velmi krátkých a úsečných, dále v rovině kapitol, které se rozpínají taktéž vždy jen přes několik málo stran, a konečně i v rovině celého svazku, který je podobně jako hudební skladba protkaný řadou leitmotivických vět a tvrzení. To možná nejčastější příznačně zní: „Taková to byla noc.“

Úkolu převést hravý, ale též překvapivě úsporný a v mnohém zrádný originál do češtiny, se zhostil Tomáš Dimter, který se vybičoval vskutku k mimořádně zdařilému výkonu. Jeho nápaditý a jazykově pestrý, současně však rytmicky velmi zdařilý překlad nejspíše bude aspirovat na některé z nemnoha tuzemských překladatelských ocenění. Zarazí snad jen to, že se Dimter, možná pod tlakem nakladatele, rozhodl před trefnějším překladem „Noc před slavností“ pro možná lehce zavádějící titul Noc před oslavou. Z románu přitom jednoznačně vyplývá, že jde o veřejnou, lidovou „slavnost“ spíše než o „oslavu“, synonymum, které je v českém kontextu přece jen častěji spojováno se soukromými či osobnějšími oslavami.

Saša Stanišić, německy píšící prozaik s balkánsky znějícím jménem, to na českém knižním trhu nejspíš nebude mít ani napodruhé snadné, jeho román by však rozhodně neměl zapadnout. Četba Noci před oslavou, v českém provedení vyzdobené líbivou obálkou z dílny Kateřiny Bažantové, totiž skýtá výbornou zábavu s řadou úsměvných slovních obratů a bizarně nadsazených scén, při nichž ale současně někde hluboko v zátylku mrazí. A to na jednu knihu rozhodně není málo. Stanišic

 

© Jakub Ehrenberger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 55 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   77%čtenáři

zhlédnuto 2800x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce