Strugackij, Boris: Bezmocní tohoto světa

Strugackij, Boris
Bezmocní tohoto světa

recenze sci-fi

Svůj poslední román napsal Boris Strugackij, významná postava filozofující science fiction, sice již bez svého bratra, podstatné rysy společného psaní však i zde zůstaly zachovány: množství metafor, pozvolné dávkování informací a nastolování vzrušujících otázek, které zůstávají bez odpovědi.

Chvála vzrušující nevědomosti
Boris Strugackij: Bezmocní tohoto světa. Přel. Konstantin Šindelář, Triton, Praha, 2015, 328 s.

Smrt Arkadije Strugackého v říjnu roku 1991 znamenala konec světoznámé autorské značky Arkadij a Boris Strugačtí. Boris, mladší z obou bratrů, přežil staršího Arkadije o více než dvacet let, podlehl zápalu plic na konci roku 2012. Bez Arkadije už literárně příliš nepůsobil. Poskytoval rozhovory, věnoval se svým fanouškům, odpovídal na otázky v nekonečném off-line interview a díky svému vzdělání a filozofickému nadhledu se stal uznávaným glosátorem ruské politické scény a rodící se občanské společnosti. Výjimku představují dvě prózy, které publikoval na přelomu tisíciletí pod pseudonymem S. Vitickij. Druhá z nich, román Bezmocní tohoto světa (2003, Бессильные мира сего), se loni na podzim konečně dočkala českého překladu zásluhou nakladatelství Triton. Boris v doslovu přiznává, že psát tuto knihu bylo jako by sám „řezal dvojmužnou pilou tu stejnou kládu“.

Díla bratrů Strugackých bývají řazena do kategorie sci-fi. Spíše než o skutečné povaze jejich románů to však svědčí o snaze kritiků napasovat co možná nejvíc titulů do úhledných škatulek. Se skutečnými klasiky vážné, technologické sci-fi, jako jsou Arthur C. Clarke, Carl Sagan nebo Stanisław Lem, nemají mnoho společného. Dnešní produkty s nálepkou „sci-fi“, počínaje Matrixem a konče třeba Hvězdnými válkami, potom míjí zcela. Romány ruské autorské dvojice až na vzácné výjimky nehýří akcí, vědecky nerozvíjí důsledky fiktivních vynálezů a nemají jednoduchý, lineární děj. Jejich síla spočívá v metaforách, v myšlenkovém přesahu, v pozvolném dávkování informací a v nastolování vzrušujících otázek, které nezřídka zůstanou bez odpovědi. Důkazem mnohovrstevnatosti díla Strugackých budiž jejich nejznámější a čtenářsky nejpřístupnější Piknik u cesty. Ten se stal předlohou nejen ceněného filmu Stalker od režiséra Andreje Tarkovského, ale i počítačové hry S.T.A.L.K.E.R, v níž hráč střílí mutanty kolem Černobylu.

Bezmocní tohoto světa patří i v kontextu jejich tvorby k tomu méně srozumitelnému a autor recenze musí přiznat, že nejspíš leccos nepochopil. Zatímco například v Pikniku u cesty nebo v Městě zaslíbených lze víceméně rozlišit, co je zamýšlená záhada, a co ne, román Bezmocní tohoto světa na čtenáře žádný ohled nebere; ať se s tím chaosem popere, jak nejlépe umí. Hlavní zápletka se přitom zdá být jasná: v současném Rusku se pohybují jedinci se zvláštními schopnostmi. Jeden je jako chodící detektor lži, druhý má fenomenální paměť, třetí ovládá hmyz, další manipuluje lidským vědomím… Jiný, přestože to sám popírá, prý umí „pohnout tou plynovou rourou o velkém průměru a namířit ji jinam“, tedy přesměrovat skutečnost vstříc jiné budoucnosti. Někteří by ho chtěli zneužít k ovlivnění výsledku blížících se voleb a vyvíjejí na něj nátlak. Ostatní nositelé zvláštních schopností se mu proto, ze staré známosti, rozhodnou pomoci.

Nadpřirozené schopnosti hrdinům v jejich životě kupodivu nijak zvlášť nepomáhají. Dva nebo tři jich nějak využívají ve své profesi, ale dohromady to není nic převratného nebo záviděníhodného. Nikdo z nich se nepokusí o nic velkého, nesklidí obdiv okolí ani nezmění svět. Jsou to převážně melancholičtí, zanedbaní samotáři a podivíni, přežívající na okraji ruské společnosti. Spojuje je jen úcta ke starému mentorovi nazývanému po vzoru mistrů japonských bojových umění „sensej“. Právě sensej v nich schopnosti probudil; ačkoli on sám tvrdí, že jen otevřel dveře jejich skutečnému talentu, podobně jako když dáte geniálnímu dítěti klavír, aby se mohlo stát virtuosem. Těžko říct, odkud se sensej vzal, proč umí učit jen chlapce, jak přišel ke svému nadání a co je vlastně zač. Nabízí se mlhavá souvislost s experimenty na lidech prováděnými sovětskou vládou za války, na které jedna kapitola nepřímo ukazuje. Jiné indicie to ale popírají.

Právě seance, při níž sensej ve svém bytě rozmlouvá s malým chlapcem, aby odhalil jeho skryté nadání, patří k vůbec nejlepším pasážím v rámci celé tvorby Strugackých. Zdánlivě nesmyslné otázky ze strany senseje a znepokojivé odpovědi pronášené malým dítětem; odpovědi podivně vědoucí a zasvěcené, přestože pronášené s lehkovážností a naivitou. Jako kdyby chlapec jen hrál svou dětskou hru, ale přitom se nevědomky dotýkal sensejových myšlenek. Někdy odpoví, co mu zrovna přijde na mysl. Někdy cituje ze starých literárních děl, která ve svém věku nemohl číst. Co se během seance děje? Dochází k nějakému nevědomému telepatickému spojení mezi sensejem a dítětem? Přeprogramovává sensej úmyslně chlapcovo vědomí? Nevíme. Jsme ponecháni ve vzrušující nevědomosti.

Vyprávění plyne pomalu, střídají se úhly pohledu různých postav. Ke zmatení přispívá, že každá z nich má kromě svého občanského jména ještě přezdívku, kterou ostatní používají v přímé řeči. Není proto snadné udržet pozornost a zorientovat se v ději. Strugackých neznalý čtenář tak snadno pro příliš mnoho stromů neuvidí les a nechá se otupit nepodstatnými detaily. Nebo zdánlivě důležitými dějovými liniemi, jejichž opodstatněním bylo jen představit novou postavu nebo pronést jedinou klíčovou repliku. Velké myšlenky a skryté významy, týkající se samotné podstaty lidské existence, se začnou rýsovat až s odstupem a po přečtení větší části knihy. Mnohdy se přitom zdánlivě nic neděje: postavy si povídají o svých životech, pijí vodku, trousí citáty a svou širokou ruskou duší se snaží pojmout a pochopit okolní svět. Přesto tyto úseky nenudí; baví jazykem, citem pro detail a drobnými postřehy.

Vyprávění není chronologické, čas od času se vyskytne odbočka do vzdálenější minulosti (nazývaná autorem „lyrická digrese“) a v dialozích má zpravidla čtenář méně informací než každá jednotlivá postava. Ty nejdůležitější skutečnosti se nedozví vůbec a může se jen domýšlet. Asi jako když astronomové předpovídají existenci planet pouze na základě nepravidelností v trajektoriích nebeských těles už známých. Po přečtení tak zůstane hlava plná vířících obrazů a nejistoty. Fantazie se snaží vyplnit prázdný prostor, ale je jasné, že žádné vysvětlení nikdy uspokojivě nezodpoví všechny otázky a žádná hypotéza se nedočká oficiálního potvrzení nebo vyvrácení. Snažil se autor říct, že všechno lidské snažení nikdy nic nezmůže proti čiré nenávisti? Proč se sensej podivně distancoval od záchranné akce? Je něco pravdy na utkvělé představě recenzenta, že se ve finální scéně na chodbě ústavu odehrává rozhovor Boha s ďáblem?

Poslední poklona Borise Strugackého je určena fajnšmekrům a nepochybně spolu s Kulhavým osudem a Lesem patří k tomu nejméně přístupnému z celé tvorby bratrské dvojice. S poslední stránkou zavládne ve čtenáři dojem, že se v knize setkal s čímsi velkolepým a jej přesahujícím, jen bohužel přesně neví s čím. A večer dlouho nebude moci usnout.

© Vojtěch Matocha

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 18.05.2016 22:22
Strugackij, Boris: Bezmocní tohoto světa
Ostatně, zatímco comics má svoji vlastní nadkolonku, do "Relaxu" je vražen dokonce i "historický román", tj. mj. Mantelová, Rushdie, Evaristová a Fo (díky dramatu, ale není žánr jako žánr, nebuďme hnidopiši). — Děkuji za optání, se Saganovou jedinou SF z roku 1985 (kdy "skuteční klasikové vážné, technologické... sci-fi" už pomalu vymírali), nijak zvlášť dobrou ani vlivnou a přemít(l)ající zejména o kosmologii, jejím vztahu k filosofii vědy a náboženství, jsem obeznámen dobře. Musím uznat, že ten odstavec je opravdu dost mlhavý a logické výstavbě argumentace se vyhýbá; ale vršení propozic "Díla bratrů Strugackých bývají řazena do kategorie sci-fi. Spíše než o skutečné povaze […] to však svědčí o snaze kritiků […]. Se skutečnými klasiky vážné, technologické sci-fi […] nemají mnoho společného. Dnešní […] „sci-fi“ […] míjí [sic] zcela. […] nehýří akcí, vědecky nerozvíjí důsledky fiktivních vynálezů a nemají jednoduchý, lineární děj." je těžko interpretovat jinak, než že neakčnost je důvodem proti řazení do sci-fi a naopak akčnost je pro ni podmínkou, nikoli postačující, ale nutnou nebo aspoň s nemalou fuzzy vahou. Je také pravda, že není jasné, co má být míněno jednoduchým dějem; ale valná většina Strugackých od Planety nachových mračen nejméně po Obydlený ostrov je docela lineární, ba i vynálezy a akcí "hýří" až až. Ale obávám se, že tato debata nemá smysl, pokud má "čtenářsky nejpřístupnější" být Piknik u cesty (a sloužit jako důkaz mnohovrstevnatosti tím, že se vzdor svému obsahu "stal předlohou […] počítačové hry […] v níž hráč střílí mutanty").
Vložil: Pavel Mandys, 18.05.2016 10:58
Strugackij, Boris: Bezmocní tohoto světa
Jan Vaněk má pravdu, problém je v názvu rubriky, který sugeruje oddechové čtení, přičemž jde prostě o narativní žánry (sci-fi, fantasy, romance apod.), které se vyznačují společnými motivy, vyprávěcími postupy nebo prostředím a rekvizitami. O kvalitě textu zařazení do žánru nikterak nevypovídá, i žánrové... knihy mohou patřit k vrcholům světové literatury, pro což jsou zrovna Strugačtí docela dobrým příkladem. Možná bychom mohli vypsat anketu na nový název rubriky. Problém je v tom, že výraz žánry máme již v horní lince při dělení na českou/zahraniční beletrii, non-fiction nebo komiks.
Vložil: Vojtěch Matocha, 18.05.2016 07:43
Strugackij, Boris: Bezmocní tohoto světa
Pane Vaňku, o tom, že by sci-fi měla hýřit akcí, se v recenzi nepíše vůbec nic, přečtěte si prosím ten odstavec ještě jednou a pozorněji. Strugačtí jednoduchý lineární děj skutečně nemívají - příkladem budiž recenzovaná kniha nebo třeba Les. K Saganovi - četl jste Kontakt?
Vložil: Jan Vaněk jr., 18.05.2016 03:26
Strugackij, Boris: Bezmocní tohoto světa
To už se řešilo opakovaně, naposled v diskusi na iliteratura.cz : Když je něco od žánrových autorů, tak to holt spadá do škatulky Relax (a přejmenovat ji na něco méně kontroverzního nejde,... aby zbyla kapacita na znepřehledňující redesign). Koneckonců představa, že sci-fi by měla hýřit akcí a Strugačtí nemají lineární děj, je skoro tak směšná jako Sagan vydávaný za "klasika vážné, technologické sci-fi".
Vložil: Garagun, 17.05.2016 19:09
Strugackij, Boris: Bezmocní tohoto světa
Zajímavá recenze, ale co moc nechápu, tak to je zařazení knihy do kategorie "Relax". Chápu, že je sci-fi obyčejně automaticky škatulkována jako odpočinková literatura, co se dá dělat, ale celá pozdní tvorba Strugackých (včetně této knihy) nepatří do sci-fi, no a hlavně určitě není odpočinková. Takže... když už na iLiteratuře řadíte do "Beletrie zahraniční" takového Sorokina, tak by tam určitě měla spadat i řada knih Strugackých... Je mi jasné, že tohle rozřazování do kategorií je asi leckdy spíš otázka pocitu, ale k tomuhle jsem se ozvat prostě musel. P.S. Tahle moje poznámka moc nesouvisí se samotnou recenzí - v ní autor přímo zmiňuje, že je řazení Strugackých do škatulky sci-fi autorů dosti problematické.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2596x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce