Smrt Arkadije Strugackého v říjnu roku 1991 znamenala konec světoznámé autorské značky Arkadij a Boris Strugačtí. Boris, mladší z obou bratrů, přežil staršího Arkadije o více než dvacet let, podlehl zápalu plic na konci roku 2012. Bez Arkadije už literárně příliš nepůsobil. Poskytoval rozhovory, věnoval se svým fanouškům, odpovídal na otázky v nekonečném off-line interview a díky svému vzdělání a filozofickému nadhledu se stal uznávaným glosátorem ruské politické scény a rodící se občanské společnosti. Výjimku představují dvě prózy, které publikoval na přelomu tisíciletí pod pseudonymem S. Vitickij. Druhá z nich, román Bezmocní tohoto světa (2003, Бессильные мира сего), se loni na podzim konečně dočkala českého překladu zásluhou nakladatelství Triton. Boris v doslovu přiznává, že psát tuto knihu bylo jako by sám „řezal dvojmužnou pilou tu stejnou kládu“.

Díla bratrů Strugackých bývají řazena do kategorie sci-fi. Spíše než o skutečné povaze jejich románů to však svědčí o snaze kritiků napasovat co možná nejvíc titulů do úhledných škatulek. Se skutečnými klasiky vážné, technologické sci-fi, jako jsou Arthur C. Clarke, Carl Sagan nebo Stanisław Lem, nemají mnoho společného. Dnešní produkty s nálepkou „sci-fi“, počínaje Matrixem a konče třeba Hvězdnými válkami, potom míjí zcela. Romány ruské autorské dvojice až na vzácné výjimky nehýří akcí, vědecky nerozvíjí důsledky fiktivních vynálezů a nemají jednoduchý, lineární děj. Jejich síla spočívá v metaforách, v myšlenkovém přesahu, v pozvolném dávkování informací a v nastolování vzrušujících otázek, které nezřídka zůstanou bez odpovědi. Důkazem mnohovrstevnatosti díla Strugackých budiž jejich nejznámější a čtenářsky nejpřístupnější Piknik u cesty. Ten se stal předlohou nejen ceněného filmu Stalker od režiséra Andreje Tarkovského, ale i počítačové hry S.T.A.L.K.E.R, v níž hráč střílí mutanty kolem Černobylu.

Bezmocní tohoto světa patří i v kontextu jejich tvorby k tomu méně srozumitelnému a autor recenze musí přiznat, že nejspíš leccos nepochopil. Zatímco například v Pikniku u cesty nebo v Městě zaslíbených lze víceméně rozlišit, co je zamýšlená záhada, a co ne, román Bezmocní tohoto světa na čtenáře žádný ohled nebere; ať se s tím chaosem popere, jak nejlépe umí. Hlavní zápletka se přitom zdá být jasná: v současném Rusku se pohybují jedinci se zvláštními schopnostmi. Jeden je jako chodící detektor lži, druhý má fenomenální paměť, třetí ovládá hmyz, další manipuluje lidským vědomím… Jiný, přestože to sám popírá, prý umí „pohnout tou plynovou rourou o velkém průměru a namířit ji jinam“, tedy přesměrovat skutečnost vstříc jiné budoucnosti. Někteří by ho chtěli zneužít k ovlivnění výsledku blížících se voleb a vyvíjejí na něj nátlak. Ostatní nositelé zvláštních schopností se mu proto, ze staré známosti, rozhodnou pomoci.

Nadpřirozené schopnosti hrdinům v jejich životě kupodivu nijak zvlášť nepomáhají. Dva nebo tři jich nějak využívají ve své profesi, ale dohromady to není nic převratného nebo záviděníhodného. Nikdo z nich se nepokusí o nic velkého, nesklidí obdiv okolí ani nezmění svět. Jsou to převážně melancholičtí, zanedbaní samotáři a podivíni, přežívající na okraji ruské společnosti. Spojuje je jen úcta ke starému mentorovi nazývanému po vzoru mistrů japonských bojových umění „sensej“. Právě sensej v nich schopnosti probudil; ačkoli on sám tvrdí, že jen otevřel dveře jejich skutečnému talentu, podobně jako když dáte geniálnímu dítěti klavír, aby se mohlo stát virtuosem. Těžko říct, odkud se sensej vzal, proč umí učit jen chlapce, jak přišel ke svému nadání a co je vlastně zač. Nabízí se mlhavá souvislost s experimenty na lidech prováděnými sovětskou vládou za války, na které jedna kapitola nepřímo ukazuje. Jiné indicie to ale popírají.

Právě seance, při níž sensej ve svém bytě rozmlouvá s malým chlapcem, aby odhalil jeho skryté nadání, patří k vůbec nejlepším pasážím v rámci celé tvorby Strugackých. Zdánlivě nesmyslné otázky ze strany senseje a znepokojivé odpovědi pronášené malým dítětem; odpovědi podivně vědoucí a zasvěcené, přestože pronášené s lehkovážností a naivitou. Jako kdyby chlapec jen hrál svou dětskou hru, ale přitom se nevědomky dotýkal sensejových myšlenek. Někdy odpoví, co mu zrovna přijde na mysl. Někdy cituje ze starých literárních děl, která ve svém věku nemohl číst. Co se během seance děje? Dochází k nějakému nevědomému telepatickému spojení mezi sensejem a dítětem? Přeprogramovává sensej úmyslně chlapcovo vědomí? Nevíme. Jsme ponecháni ve vzrušující nevědomosti.

Vyprávění plyne pomalu, střídají se úhly pohledu různých postav. Ke zmatení přispívá, že každá z nich má kromě svého občanského jména ještě přezdívku, kterou ostatní používají v přímé řeči. Není proto snadné udržet pozornost a zorientovat se v ději. Strugackých neznalý čtenář tak snadno pro příliš mnoho stromů neuvidí les a nechá se otupit nepodstatnými detaily. Nebo zdánlivě důležitými dějovými liniemi, jejichž opodstatněním bylo jen představit novou postavu nebo pronést jedinou klíčovou repliku. Velké myšlenky a skryté významy, týkající se samotné podstaty lidské existence, se začnou rýsovat až s odstupem a po přečtení větší části knihy. Mnohdy se přitom zdánlivě nic neděje: postavy si povídají o svých životech, pijí vodku, trousí citáty a svou širokou ruskou duší se snaží pojmout a pochopit okolní svět. Přesto tyto úseky nenudí; baví jazykem, citem pro detail a drobnými postřehy.

Vyprávění není chronologické, čas od času se vyskytne odbočka do vzdálenější minulosti (nazývaná autorem „lyrická digrese“) a v dialozích má zpravidla čtenář méně informací než každá jednotlivá postava. Ty nejdůležitější skutečnosti se nedozví vůbec a může se jen domýšlet. Asi jako když astronomové předpovídají existenci planet pouze na základě nepravidelností v trajektoriích nebeských těles už známých. Po přečtení tak zůstane hlava plná vířících obrazů a nejistoty. Fantazie se snaží vyplnit prázdný prostor, ale je jasné, že žádné vysvětlení nikdy uspokojivě nezodpoví všechny otázky a žádná hypotéza se nedočká oficiálního potvrzení nebo vyvrácení. Snažil se autor říct, že všechno lidské snažení nikdy nic nezmůže proti čiré nenávisti? Proč se sensej podivně distancoval od záchranné akce? Je něco pravdy na utkvělé představě recenzenta, že se ve finální scéně na chodbě ústavu odehrává rozhovor Boha s ďáblem?

Poslední poklona Borise Strugackého je určena fajnšmekrům a nepochybně spolu s Kulhavým osudem a Lesem patří k tomu nejméně přístupnému z celé tvorby bratrské dvojice. S poslední stránkou zavládne ve čtenáři dojem, že se v knize setkal s čímsi velkolepým a jej přesahujícím, jen bohužel přesně neví s čím. A večer dlouho nebude moci usnout.