Šiklová, Lucie: Poslední obrazy

Šiklová, Lucie
Poslední obrazy

recenze kultura

Historička umění Lucie Šiklová zkoumá obrazy, které výtvarníci vytvořili jako poslední ve svém životě, citlivě a s úctou, nikoliv jako výstřelek stárnoucí mysli a chřadnoucího těla, a zařazuje je do kontextu celého umělcova díla s přihlédnutím k životním okolnostem jejich vzniku.

Význam obrazů ze sklonku života
Lucie Šiklová: Poslední obrazy. Barrister & Principal, Brno, 2015, 127 s.

Obrazy, které výtvarníci vytvořili jako poslední ve svém životě, se v uměleckých publikacích objevují v kategorii „pozdní tvorba“, ale badatelé se jim věnují pouze okrajově. Podle historičky umění Lucie Šiklové, autorky publikace Poslední obrazy, je jedním z důvodů jejich souvislost s upozaďovaným intimním tématem stáří, umírání a ztrátou soudnosti s vidinou konce života a s tím související častá odlišnost poetiky od zbytku umělcovy tvorby. Zkrátka se neví, jak k nim přistupovat. Šiklová zkoumá poslední obrazy citlivě a s úctou, nevidí v nich v první řadě výstřelek stárnoucí mysli a chřadnoucího těla. Zařazuje je rovněž do kontextu celého umělcova díla s přihlédnutím k životním okolnostem jejich vzniku.

Autorka chce psát o těchto obrazech za použití kubistického principu pohledu z různých úhlů – jedním z nich je právě smrt a reflexe posledních věcí člověka z perspektivy psychologie a antropologie. Do (nejen) posledních obrazů se totiž často dostávají mytologická témata, která se v nich opakují. Šiklová svá tvrzení dokládá ikonickými obrazy ve světovém a českém umění 20. století s jejich četnými archetypálními tématy: motiv osamělých havranů kroužících nad polem objevující se u Vincenta van Gogha, abstrakce v meditativních barvách odkazující ke kontemplaci a k jinému světu doložené na příkladu černých čtverců Ada Reingardta anebo obrat k žánru zátiší s důrazem na pomíjivost zobrazených květin. Jako jeden z možných způsobů, jak nahlížet na toto téma, autorčin velmi stručný mytologický exkurz obstojí, hlubší vjem z něj čtenář však mít nebude. Přitom obecné povědomí o této oblasti má i laický čtenář, natož odborný. Naopak ani kapitolku autorka nevěnuje stařeckému rukopisu. Jako důvod uvádí, že se mu dostalo pozornosti v oboru dějin umění, přesto ale soudím, že krátký vhled do problematiky by byl přínosem.

Autorka dále poukazuje na nemožnost zařazení obrazů do jednoznačných kategorií vytvořených na základě charakteristik či okolností, které se u autorů opakují. Na poslední obrazy je totiž možné nahlížet z více úhlů. Mohou se např. vymykat z předchozí tvorby a zároveň být posledními díly v nemoci. Tato zobecnění spíše napomáhají čtenářově orientaci a pro Šiklovou nejsou určujícími pro koncepci dalšího výkladu. Jednotlivé úhly načrtnuté v první části vytvářejí mozaikovitý úvod pro část hlavní. V té Šiklová konkretizuje různé možnosti završení tvorby do podoby existenciálního vyprávění individuálních příběhů posledních obrazů jednotlivých umělců, jejichž součástí jsou i ikonologické výklady. Naštěstí v druhé části nechybí ani z větší části barevná obrazová příloha, bez které by šlo jen o slovní popis, pod kterým by si čtenář stěží představil něco konkrétního.

Šiklová se tématu posledních obrazů věnuje od roku 2010 v rámci své disertační práce na Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V knižním výstupu představila v kontextu zkoumaného tématu sedm výtvarníků a jednu výtvarnici, u kterých spadá konec jejich tvorby mezi sedmdesátá léta 20. století a druhé desetiletí 21. století. Druhou část, nazvanou Vybrané příběhy posledních obrazů, započíná Josefem Šímou, který své poslední obrazy, věnované tématu země a podzemní řeky, vytvořil v roce 1971, dále však už umělce chronologicky za sebou neřadí, pořadí působí spíše nahodile; to, co různorodé výtvarníky víceméně spojuje, je prvek naděje a meditace obsažený v obrazech ze sklonku života. Za poslední obraz Kamila Linharta lze považovat Narození z počátku roku 2002, který se formálně liší od jeho poslední dokončené série geometrických obrazců, příznačně symbolicky nazvané Jiné dimenze. Autorka se o Narození vyjadřuje jako o záznamu samotného mystického zážitku setkání, je pro ni duchovním vyústěním malířské tvorby Karla Linharta, který se po návratu z nemocnice po těžkém úrazu v březnu roku 2002 již k aktivní výtvarné práci nevrátil a věnoval se meditaci a četbě. U Jana Zrzavého připomíná malířovu autorevizi, kterou si prošel již na vrcholu své tvorby v pětatřiceti letech, protože ho zasáhla vážná nemoc – obával se nádoru, jehož zhoubnost se ale nepotvrdila. Tehdy se odklání od nitra k okolnímu světu. Ke konci života se vrací k tématu portrétů, posledním dokončeným obrazem je odhmotněný symbolický portrét Modrá hlava z roku 1974, ale i poté se vrací až do roku 1977 k nedokončené kresbě Loretánského náměstí, ke kterému měl vztah už od mládí, a autorka čte jeho jemnou kresbu jako obraz-modlitbu. Na jediné dámě výtvarné osmičky, Adrieně Šimotové, lze názorně ukázat souvislost tvorby a životního osudu, kterou autorka zdařile prolíná do všech analýz. U Šimotové to, co prožila, ovlivnilo její tvorbu, ať už to byl nálet na Prahu v roce 1945, kdy viděla „první mrtvé a utrženou nohu“ a v tvorbě se to promítlo v používání klíčových ikonografických motivů, fragmentů lidského těla, nebo smrt jejího muže, malíře Jiřího Johna. Prošla si prázdnem bílé a šedé barvy až k tvorbě jako osobnímu rituálu. Na posledních obrazech z roku 2012 pak zachycuje tři předměty – misku, sklenici a lahvičku na olej, které odkazují na liturgické předměty.

S tvorbou na sklonku života souvisí ztráta síly, umělci se často uchylují ke kresbě a k tzv. stařeckému rukopisu, jako Karel Šlenger. Jeho posledním na plátně malovaným obrazem je Pomíjivost života, po něm následují kresby jako Muž a duše, Tělo a duše, Muž a jeho duše z roku 1981. Doplněny jsou ukázkou z jeho úvah a zápisků, včetně originálu kresebného písma odpovídajícího stařeckému rukopisu. Poslední obraz Arnošta Paderlíka, Vítr v ateliéru z roku 1998, lze číst jako odkaz-malířovu závěť, v níž předměty nabývají symbolických významů, např. rýč v zemi. Bohumír Komínek namaloval v roce 1980 sérii krajin malých formátů bez člověka. K motivu opouštěné cesty dospěl po námětu osamělého poutníka. Posledním výtvarníkem, kterého Šiklová podrobila analýze, je Tomáš Vosolsobě. Načrtla jeho cestu k harmonii dosažené barvami až k absenci závislosti na jakémkoliv námětu, která se objevuje u posledních čtyř obrazů namalovaných v letech 2003–2005.

Originální a trochu opomíjené téma posledních obrazů uchopila Lucie Šiklová velmi zdařile a nabídla první komplexnější vhled do této oblasti, přestože nebylo možné v útlé knize zachytit všechny vynořující se aspekty.

 

© Martina Siwek Macáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   38%čtenáři

zhlédnuto 2200x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce