Antonesei, Liviu: Check Point Charlie

Antonesei, Liviu
Check Point Charlie

ukázka beletrie zahraniční

V rámci partnerství s rumunským literárním časopisem LiterNet přinášíme ukázku z tvorby Livia Antoneseiho – povídku ze souboru Check Point Charlie.

Liviu Antonesei: Check Point Charlie

Stalo se to tady, sotva pár metrů, vlastně spíš pár kroků od Check Pointu Charlie. Ani nevěděl, jak dlouho na tu chvíli čekal. Ne na to, aby vyjel „ven“, aby navštívil jiné země zalité sluncem nebo utopené v mlze, ale aby se dostal na to místo, jehož jméno mu tak dlouho znělo magicky v uších. Kdy ho vlastně popadla ta posedlost? Když viděl v jednom starém časopise Match nebo Nouvel Obs výměnu názorů mezi Bukovským a Corvalanem? Když četl román Johna Le Carré s geniální smutnou scénou nepodařené záchrany? Určitě však mnohem dřív, než zjistil, že Oana zůstala, zůstala poté, co prošla přes Charlie. Nebyl schopen přesně určit ten okamžik, možná, že ani neexistoval, ale jisté je, že se vzbudil a v duchu si často opakoval to magické jméno, že ho nepřítomně automaticky psával na jakýkoliv kus papíru ve chvíli, kdy se mu myšlenky toulaly bůhvíkde. Nedělal si iluze, že by v tom byl sám. I jiní lidé čtou, prohlížejí si fotografie a mají svoje obsese. Check Point Charlie. Ale i sem se dostal poněkud oklikou. Cestou do Kodaně, „Cobenhavnu“, jak rád v duchu vyslovoval jméno tohoto města stejně jako jeho obyvatelé, zkrátka cestou do Kodaně se zastavil v Berlíně, aby vyměnil letadlo za enderácký vlak, enderácký byl ale jen do října, protože Zeď padla!, tehdy se mu sotva podařilo spatřit pár rozházených kusů jako vraky svržené moci, vraky z potopeného světa, takže teprve při návratu, po týdnu nudných diskusí o občanské společnosti, jaké občanské společnosti?, o lidském rozměru a světovém míru, při návratu se pořádně zastavil v Berlíně, aby si ho prohlédl. Jinak nedaleko viděl i místo, kde koncertovali Pink Floyd. „The Wall“. Zeď. Měl pocit, že na trávě jsou ještě patrné stopy po davech, že hudba stále duní mezi stromy a neudržovanými domy východní části. Byl na týden v Berlíně, na tom místě zlomu a znovusjednocení! Před pouhými šesti měsíci brečel jako želva, když slyšel na Svobodné Evropě, že Zeď padla, že se přechází z jedné části na druhou, jako by se nechumelilo, že z té příšerné stavby se stal svého druhu ementál, který má víc děr než pevných míst. Kolem něj to však vypadalo, že se nic ani nehne! A taky se nic nehýbalo. Ale teď, teď se zastavil v Berlíně poté, co byl v Kodani, Cobenhavnu, kde diskutoval o budoucnosti Evropy a celého světa s různými lidmi ze všech koutů kontinentu. Stojí za to žít, aby člověk zažil něco takového, to za to stojí! V duchu si říkal: „Ich bin ein Berliner“. A cítil se tak. Berlín vlastně vydal signál a pak se všechno zhroutilo jako domeček z karet, jako když se hodí sněhovou koulí, všechno se sesypalo, jako když se sněhové koule valí z kopce a smetou všechno, co jim stojí v cestě.

Ale nejvíc stálo za to vyrazit k Check Pointu Charlie, dostat se co nejblíž, přímo na most, kdyby to šlo! Willy byl tak hodný, že ho doprovodil až k východu z metra a pak mu na malé mapě vysvětlil, jak se tam dostane. Ale co když Oana nepřijde? V telefonu působila netrpělivě, už aby se potkali, aby se znovu viděli po více než dvou letech, kdy ten most přešla, kdy si vybrala svobodu a utekla večer přímo před koncertem, který měla odehrát na Východě. V „Nových zemích“, jak se teď říkává, ačkoliv jsou staré, zchátralé a rozsekané, jako by se přes ně přehnal parní válec z jiných dob. A tak byly stejně staré, stejně zestárlé. Jak se jí to sakra povedlo, když měla jen vízum do NDR? Že by falešný pas? Kde si ho opatřila? Že by si našla cestičku… kde ale vzala peníze? Že by snad pracovala pro naše hochy? To není možné, říkal si, i když se povídalo ledacos. Ale co by pro ně sakra mohla dělat s tím jejím chaotickým uvažováním, chronickou nevyrovnaností a sympaticky smolnou roztržitostí? Samozřejmě, kromě hudby, v ní se zcela proměnila, stávala se někým jiným, byla jako Jekyll a Hyde, ale bez zločinů a vražedných úmyslů, jen s občasnými erotickými představami. Jak se v Rumunsku smáli, když se o tom dozvěděli! Strunový kvartet bez strun! I když to nebylo přesně takhle, byla jen příliš svolná, zamilovávala se moc rychle, bylo jí líto ctitelů, podléhala jim ze slabosti nebo ji ve skutečnosti nic kromě hudby nezajímalo. A co když se změnila? Co když nesetřásla toho svého Hanse? Co když mu zahýbá? Co když se protáhla zkouška? Dlouho váhal, jestli jí má zavolat, přestože před odjezdem byl její oficiální přítel, no budiž, minimálně ten hlavní. I když vztah mezi nimi ochladl, přerušili ho, teda on ho přerušil, když zjistil, že ji jednou navštívil ten tlustý a mírný Song, nebo jak mu to vlastně přezdívali, jinak blbec na entou. Ale od odjezdu o ní nic nevěděl. Byl docela zázrak, že našel její telefonní číslo, neudržovala styky s nikým, ani s rodinou ne. Nikdo nevěděl, co se s ní ty dva roky dělo. O jejím Hansovi se náhodou dozvěděl v Kodani, Cobenhavnu, od jiného Hanse, který ale nebyl její, zato pracoval v Literaturhausu. Málem mu řekl Literaturhans. Jedno pozměněné písmeno a hned ta němčina umí být i sympatická!

Během procházky včera večer, když mu Willy v rychlosti ukazoval město, se díval na dívky na Unter den Linden, u Braniborské brány, na Charlottenallee, ale neviděl žádnou opravdu přitažlivou. Dokonce to bylo horší než doma, mnohem horší než v Intercontinentalu nebo na Kogălniceanově náměstí například. Nejvíc tam bylo našich Východoevropanek – různé Maďarky, Rusky a Moldavanky. A jedna Rumunka, zřejmě od nás, kterou někdo ztloukl, měla monokly kolem očí, škrábance na obličeji, roztrhané punčochy a ulomené podpatky. Místní si dumping nenechají líbit! A tím méně auslandere, které mají nějaká ta odpracovaná léta. Chtít 20–30 marek místo 80–100 je trestuhodné a také se to trestá! Viděl důkazy na dívčině těle a dokonce s ní prohodil pár slov. Byla tady sotva dva týdny, utekla sem po mineriádě, když to pořádně schytala na Univerzitním náměstí. Zmlátili ji tam, zmlátili ji i tady, ale tam se aspoň prala s radostí po boku dalších bojovníků za svobodu a demokracii, nejen pro peníze. Byla sympatická, zábavná a inteligentní, uvolněná i navzdory násilí – podle jejího názoru tak osmnáctiletý cápek, opřený o sloup na křižovatce, který „Němcům nastavoval prdel“, kazil pověst Rumunska, zatímco ona je skutečný politický uprchlík! Tamtoho neztloukli horníci! Koneckonců možná, že má holka pravdu, non idem est si duo dicunt (facunt?, facint?) idem.

Berlín na prahu sjednocení působil tak exoticky. Ta směsice lidí jako v době stěhování národů od konce starověku. Znovu končí starověk, o tom žádná. Na ulicích se dají vidět všechny možné a představitelné antropologické typy, všechny barvy a jsou slyšet všechny jazyky světa. Vietnamci prodávají za 2–3 marky krabičky cigaret propašované z Polska, kde je dostanou za pouhou marku, protože tam ještě nevynalezli spotřební daně. Tady stojí oficiálně 5 marek. A Němci je kupují, protože přece nejsou blbí, aby kupovali dráž to, co můžou koupit levněji, to je přece tržní hospodářství, ne? Rumuni a Srbové si rozdělili území, zatím tolik nekradou, ale o to víc hrají skořápky. Naši s gumovými kroužky, oni s bílou kuličkou schovanou pod krabičkami od sirek. Jeden opilý Němec prohrál asi tisíc marek za čtvrt hodiny, přestože ho za ruku a za kabát nervózně tahala jeho milenka. Prohrál to u našich, takže primitivní shromažďování kapitálu běží dobře. Naši cikáni i ti srbští, kteří jsou hned šťastnější, když jim připomeneme název jednoho filmu z raného dětství, žebrají téměř všude, hlavně na náměstích v centru. Nádraží vedle východního letiště působí jako za okupace. Němci jdou s údivem, téměř se strachem, podél houfů usazených hlavně u nejběžnějších tras. Všude papíry, lepenkové krabice, prázdné láhve od koka-koly, chuchvalce vaty, kazeťáky z druhé ruky, zářící a plné barevných žároviček a pracovní oblečení s různobarevnými skvrnami. Několik cikánek kojí děti v náručí a mají německé cedule, poměrně gramaticky správné, jak mi řekl Willy, kde se označují za „oběti revoluce 1989 v Timişoaře“ nebo „pogromu 13.–15. června v Bukurešti“, ačkoliv mluví s jasným přízvukem z Moldavska nebo z bukurešťské periférie. Na řadě míst, téměř všude, na improvizovaných pultech, uniformy okupační sovětské armády. Viděl tisíce uniforem s prýmky, brigadýrky, vojenské čepice, nárameníky, vyznamenání, ocelové helmy, ba dokonce i lehké zbraně a obranné a útočné granáty. To všechno na prodej. Armáda, která složí na pult své hodnosti, jaksi prohrála válku. Děkuju Gorby, thank you starouši Bushi, danke schonn Herr Kancelar. Neměl moc peněz, v Kodani, v Cobenhavnu, jich utratil až moc, ale i tak se mu podařilo koupit pár plukovnických frček, nůž Kalašnikov a medaili se sedmdesátiletým výročím bolševické revoluce. Cítil, jak nepřítele zbavuje moci, jako by ponechal Samsona bez vlasů, jako by vykastroval ledního medvěda, jako by střílel na šelmu ze všech stran. Je dobré využít medvědova spánku, jeho hibernace. Dej mu co proto, Evropo, skup od nepřítele všechno na pultech, pošlapej znaky ztracené moci, seber mu veškerou kořist, dokud se nevrátí, protože jestli ďábel dá a on se vrátí, tak tě ojebe zas a znovu, Evropo, žes to ještě neviděla, a zlomí ti vaz na dalších tisíc let!

© Jarmila Horáková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1743x

Inzerce
Inzerce