Miłoszewski, Zygmunt: Hněv

Miłoszewski, Zygmunt
Hněv

recenze krimi

Polský spisovatel uzavírá svou trilogii s prokurátorem Szackým skvěle napsaným románem, který nicméně zůstává pevně v mantinelech kriminálního žánru – především vinou přespekulované zápletky. Je cenné, že si to autor uvědomuje, ale je trochu škoda, že kvůli tomu celý žánr opouští.

Konec prokurátora Szackého
Zygmunt Miłoszewski: Hněv. Přel. Tereza Pogodová, Host, Brno 2016, 406 s.

Letos čtyřicetiletý polský spisovatel Zygmunt Miłoszewski je na středoevropské literární scéně dosti neobvyklým zjevením. Nejenže dokázal napsat trojici kriminálních románů, které se svou úrovní směle mohou měřit s těmi nejlepšími detektivkami skandinávské nebo anglosaské produkce, ale ještě zůstal pevný ve svém původním rozhodnutí zakončit vše třetím románem. Navzdory velkému úspěchu doma i v zahraničí, navzdory přáním čtenářů i médií – Miłoszewski chce skončit jak se svým hlavním hrdinou prokurátorem Szackým, tak s žánrem detektivky.

Čtenáře to mrzí oprávněně, protože polský spisovatel ve svém psaní dosáhl míry bravury, kterou obdivujeme převážně u autorů ze zemí s delší a bohatší tradicí kriminálního žánru. Pro poslední knihu z trilogie, nazvanou Hněv, to platí stoprocentně, byť v závěru nás trochu zklame. To zklamání je dvojího druhu: za prvé si Miłoszewski opět trochu vypůjčuje zápletku (v prvním románu série Zapletení to byl román Agathy Christie Vražda v Orient Expresu, tentokrát se inspiroval u jednoho slavného filmového thrilleru), za druhé se trochu zpronevěřuje jinak dosti realistickému ději, když vyjde najevo, že vyšetřovaný zločin je zkomponovaný jako velkolepé, dlouho připravované dílo.

Vše začíná tím, že původně varšavský prokurátor bere místo v ospalém městečku Olštýn na severozápadě Polska. To bylo až do roku 1945 německé, pak byli místní Němci vyhnáni a nastěhovali se sem Poláci. Což je mimochodem v románu předmětem sžíravé kritiky, novopečený obyvatel města Szacki trpce komentuje, že všechno, co je na městě hezké a zajímavé, pochází právě od Němců, zatímco polská stopa je buď ničivá, nebo nevkusná. Český čtenář jako by viděl podobně zohyzděná (ještě lépe by seděl jeden vulgární výraz) města v českém pohraničí.

Brzy po jeho příjezdu se objeví první kostlivec. A to doslova – ve starém bunkru je nalezena zachovalá kostra muže, která je zprvu považována za pozůstatek války nebo odsunu, ale brzy vyjde najevo, že je velmi čerstvá. Jen z ní maso neodpadlo přirozeným způsobem, ale „sežrala“ ho žíravina. A záhy se přijde také na to, že kostra patří jednomu člověku jen z převážné části, DNA některých kostí nesouhlasí – a zjevně musely patřit někomu jinému.

Schéma pátrání po geniálním sériovém vrahovi Miłoszewski ozvláštňuje několika tahy. Předně relativizací úloh obětí a vraha: zatímco vychází najevo, že obětmi jsou vesměs nepotrestaní domácí násilníci (případně se na domácím násilí nějak podíleli či ho přinejmenším neoznámili), vrah jako by se stylizoval do role kata v těch případech, kdy justice selhává. Za druhé Szackému přidává parťáka, který je opakem obvyklé žasnoucí watsonovské figury. Edmund Falk, mladý čekatel na prokuratuře, který Szackému pomáhá, je přinejmenším stejně inteligentní a podstatně svědomitější a pečlivější než hlavní hrdina. Dojde to dokonce až tak daleko, že když Szacki zdvořile vypoklonkuje ženu, která přišla bez důkazů ohlásit, že ji manžel týrá, Falk mu to pohoršeně vyčte. Druhý den ji jde zahanbený Szacki navštívit, najde ji v krvi a na poslední chvíli zachrání, nicméně Falk neváhá a podá na něj stížnost pro služební pochybení. A Szacki uznává, že má pravdu, a přijímá to jako svého druhu trest za svou lehkovážnost.

Miłoszewski vůbec svého hrdinu opět všelijak tragikomicky trápí a ponižuje. Začíná to tím, že ho nechává chodit v perfektním drahém obleku, což zvláště na malém městě působí poněkud povýšeně. Dále mu do domácnosti přidá dospívající dceru z rozpadlého manželství, která se nějak musí srovnat s jeho novou partnerkou, přičemž rozčilující se Szacki své jediné dceři hned několikrát ukřivdí; jistěže v nějakých domácích banalitách, jako je příprava večeře nebo úklid. A k tomu bývalý prokurátor z hlavního města zápolí s úskalími periferie, které ještě zhoršuje vskutku hnusné listopadové počasí: mrholí a namrzá to, město je ucpané špatně regulovanou dopravou a v kavárnách dělají odporné kafe. Atmosféra Hněvu je skvěle vybudovaná, Miłoszewski názorně ukazuje, že pochmurné podnebí si nemusíme spojovat jen se Skandinávií.

Bravurně vybudovaný je i celý příběh, jen se na konci zdá, že ta stavba je precizní až příliš, protože zločinci jeho důmyslně vymyšlený záměr vychází vlastně dokonale. Ukazuje se, že i zdánlivě vedlejší děje měly v plánu své pevné místo, že všechno směřovalo k jedinému cíli, který je geniální a přitažený za vlasy zároveň. Čtenář nejprve vydechne úžasem, jak to do sebe všechno bezvadně zapadlo – a pak se zarazí, když mu dojde, že to bylo přespekulované a krajně nepravděpodobné. Szacki hned na začátku knihy konstatuje, že „když opravdu chytří zločinci chtějí někoho zabít, prostě ho opijí, udusí a zakopou v pevném igelitovém pytli někde uprostřed lesa. (...) Ale jakmile si někdo začne takhle hrát, aranžuje mrtvoly a chystá hádanky, nechává za sebou tolik stop, že se nakonec chytí.“ Autor tak jeho slovy kritizuje celou jednu větev kriminálního románu, kde se to hemží vysoce inteligentními a vynalézavými psychopaty, kteří se vyžívají v obklopování mrtvol bizarními předměty, v komplikované struktuře vražd a v podobných nesmyslech, které sice na papíře nebo na obrazovce vypadají efektně, ale ve skutečnosti by se tím nikdo nezatěžoval a neusnadňoval tím policii práci. Nicméně následným textem pak tuto úvahu popírá.

Vysvětlení možná najdeme v rozhovoru, který Miłoszewski poskytl deníku Gazeta Wyborcza a u nás jeho část přetisklo Oko Kosmasu: „Příběhy o tom, že druh zabil družku při společném pochlastávání tím prvním, co měl po ruce, jsou možná vzaté přímo ze života, ale od detektivky přece jen očekáváme víc.“ Spisovatel onu čím dál větší vyspekulovanost a krvavost mimochodem uvádí jako jeden z důvodů, proč končí se Szackým i s detektivním žánrem („Běží příliš neskrývané závody, kde je třeba trumfnout předchůdce. To je jeden z důvodů, proč tenhle žánr opouštím“). Má v mnohém pravdu, ale nikoli absolutně, existují úspěšní autoři, kteří umějí napsat poutavou zápletku bez znásilněných dětí a pěti mrtvol rozmístěných na vrcholech pentagramu: namátkou Dennis Lehane, Jonathan Lethem, Caroline Kepnesová či Gillian Flynnová. Miłoszewski v Hněvu dává dostatek příkladů toho, že by to dokázal také, a je trochu škoda, že svůj nesporný vypravěčský talent na poli žánru ukončil právě tím, že se tohoto závodu zúčastnil.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 3127x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce