Fosse, Jon: Na sklonku dne

Fosse, Jon
 Na sklonku dne

recenze beletrie zahraniční

Čtení textů Jona Fosseho je sugestivní a mystický zážitek, přesahující zdi fyzické reality. Poslední díl jeho trilogie o lásce a zločinu lze přirovnat k literární meditaci, v níž se autor obrací do nitra, znovu nachází základní lidské hodnoty v jejich nejčistší formě a spolu s nimi i vnitřní harmonii.

Literární meditace pro náročné
Jon Fosse
: Na sklonku dne. Přel. Ondřej Vimr, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2016, 56 s.

Když Jon Fosse v minulém roce přebíral cenu Severské rady za literaturu za svou trilogii, prohlásil, že si ocenění váží o to více, že ho dostává za prózu, které se v posledních letech věnuje stále intenzivněji. Fosse (nar. 1959) je po Henriku Ibsenovi nejhranějším norským dramatikem na světě, jeho minimalistické hry o rodinných a mezilidských vztazích nacházejí nadšené publikum nejen v Evropě a USA, ale i v kulturně vzdáleném Japonsku. Próza, kterou píše s přestávkami od začátku tvorby, zůstávala zatím trochu stranou pozornosti, protože je určena náročnějšímu publiku. Trilogie Mámení (Andvake, česky 2009), Sny Olavovy (Olavs draumar, česky 2015) a Na sklonku dne (Kveldsvævd, česky 2016), jež začala v Norsku postupně vycházet od roku 2007, přinesla Fossemu konečně uznání i jako prozaikovi.

Dějová linie začíná v Mámení. Dva mladí milenci Asle a Alida očekávají potomka, zoufalí, hladoví a bez prostředků hledají střechu nad hlavou. V následujících Snech Olavových je dořečeno to, co jsme v prvním díle jenom tušili. Aby zachránil ženu a nenarozeného syna, spáchal Asle zločin. Spravedlnost ho dožene v podobě neodbytného staříka, který mu je v patách v křivolakých uličkách města, zahaleného mlhou, a který ztělesňuje spíše ozvěny svědomí než reálnou bytost. V závěrečné části Na sklonku dne se setkáváme opět s Alidou a také její dcerou Ales. Ta v posledních chvílích života vzpomíná na matku, jejíž minulost zná pouze z vyprávění jiných. Říká se, že Asle mladičkou Alidu unesl, zneuctil, zabil několik lidí a skončil na šibenici. Paralelně se však noříme do myšlenek stárnoucí Alidy, které vykreslují zcela jiný obraz, obraz velké a spalující lásky, již nepřekonal ani druhý manžel a další narozené děti. Zatímco ve Snech Olavových Fosse zašel až na příliš symbolickou rovinu, v posledním díle Na sklonku dne dosahuje vypravěčského vrcholu. Propojuje vnitřní monology dvou stárnoucích žen tak dokonale, až ve vlnách moře téměř splývají v jednu. Stejně jako v předchozích částech pracuje s náznaky, vyprávění není nijak ukotveno, pouze zmínka, že Alidina větev končí u jakéhosi Jona, který je hudebník a spisovatel, napovídá, že příběh mohl začít v předminulém století nebo ještě dříve. Po celou dobu se pohybujeme na hranici snu a reality, v časovém i prostorovém neurčitu.

Označení trilogie poněkud mate názvem, protože kdybychom sečetli všechny díly, máme před sebou necelých dvě stě stránek. Ty však svým specifickým repetitivním a minimalistickým vypravěčským stylem představují čtenářskou výzvu. Každé autorovo slovo, každá věta a její, byť téměř nepostřehnutelná, nuance mají svůj smysl. V útlé, padesátistránkové knize Na sklonku dne se musíme mnohdy očima vracet a ujišťovat, že jsme některou pasáž neopominuli. Jedná se o čtení pomalé, procítěné a prožité, ve kterém nás Fosse nutí odříkávat text v duchu spolu s postavami, uvědomovat si význam i zvuk slov, sílu jazyka i jeho rytmu. Manické opakování je Fosseho výrazovým prostředkem, který využívá od začátku své spisovatelské dráhy. Zachycuje jeho pomocí lidské vědomí, zároveň ho můžeme chápat jako vyjádření toho, že člověk k opravdovému žití potřebuje jen málo a že se historie v různých variancích již po staletí opakuje.

Závěrečný díl zprvu budí dojem, že se v něm nic nového neodehrává a že kroužíme okolo stejného bodu – vztahu Asleho a Alidy a zla, které bylo pro lásku spácháno. Fosse ale postupně do jejich příběhu přimíchává další generace a zachycuje snad všechny zlomové okamžiky pozemské pouti člověka – smrt, narození, lásku či smíření. Navzdory dějové i stylistické úspornosti předkládají všechny tři knihy myšlenkově hutný obsah, plný křesťanských a duchovních motivů. Fosse se ve své trilogii programově vzdaluje mumraji vnějšího světa a po vzoru gnosticismu, ke kterému se hlásí ve svých esejích, se obrací do nitra, znovu nachází základní lidské hodnoty v jejich nejčistší formě a spolu s nimi i vnitřní harmonii.

Čtení Fosseho textů je sugestivní a mystický zážitek, přesahující zdi fyzické reality. Rozhodně to není četba pro každého, ale na ty, kteří překonají prvotní překážky, čekají prožitky, jež mnozí z nás složitě hledají například v józe či meditaci.

 

© Barbora Grečnerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jitka J., 08.06.2016 14:03
Fosse, Jon: Na sklonku dne
Mámení mi přišlo hodně slabé, až jsem ztratila chuť číst pokračování. Uvidíme, jestli se k nim někdy vrátím. Nejspíš ale holt jen nejsem Fosseho čtenář, zaujalo mě od něj zatím jen jediné dílo, a to Ráno a večer.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 1884x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce