Mabanckou, Alain: Prasklej Sklenička

Mabanckou, Alain
Prasklej Sklenička

recenze beletrie zahraniční

Pohled do afrického baru s doprovodem hospodské samomluvy, kdy bývalý učitel, dnes beznadějný alkoholik Prasklej Sklenička komentuje politiku i kulturu, celebrity, sousedy i své blízké, ztroskotalé vztahy, bídu a utrpení a také radosti života, zkrátka malý i velký svět, tak jak ho vidí ten, kdo měl pořádnou smůlu, ovšem naději neztrácí, a tak neohroženě chrlí tu zpěvnou, tu uškytanou zpověď, kterou autor nabízí v jakémsi surovém stavu, v jediné dlouhé, nekončící větě.

Přines mi dvě lahve červeného a sešit!
Alain Mabanckou: Prasklej Sklenička. Přel. Tomáš Havel, Dauphin, Praha – Podlesí, 2015, 248 s.

Paličatý Šnek, jinak majitel baru v jedné z nejchudších čtvrtí města Pointe Noire v Republice Kongo, je lidumil: štamgasti v jeho podniku mohou vysedávat, jak dlouho se jim zachce, nikdo je nevyhání, chovají se tu k nim jako k pravým zákazníkům. Jistému z nich se říká Prasklej Sklenička a jeho osud je sice vpravdě šílený, ale v tomto prostředí nijak výjimečný. Jednu výhodu však má, je totiž bývalý učitel. A možná budoucí spisovatel. O tom právě rozhodl Paličatý Šnek, a hned svůj nápad realizoval. Prasklej Sklenička nafasoval sešit a dostal za úkol vysypat na papír všechno, co se mu honí hlavou. Zadavatel tohoto neobvyklého úkolu si očividně představoval, že tak získá cosi jako kroniku své nálevny. Ovšem Prasklej Sklenička to zadání splní po svém. Výsledkem je knížka o dvou stech padesáti stranách a v ní v podstatě jen jedna dlouhá věta... Je to ovšem také úspěšný román Alaina Mabanckou z roku 2005, který letos v překladu Tomáše Havla vyšel v nakladatelství Dauphin a je prvním krokem k tomu, abychom se s tímto výrazným autorem mohli seznámit i v češtině.

Spisovatel, scenárista, textař, hudební producent a neúnavný propagátor africké literatury Alain Mabanckou pochází z chudé a značně nešťastné africké země, Republiky Kongo. Ve 22 letech odešel do Francie, kde nejprve studoval a poté pracoval jako právník. Zároveň se ale také pilně věnoval spisovatelskému řemeslu. Kolem třicítky, po prvních úspěších na literární scéně, právnickou kariéru opustil a kromě psaní ho nově živí také učení: po krátkém angažmá na univerzitě v Michiganu v současné době přednáší o francouzsky psané africké literatuře na University od California v Los Angeles a letos získal i prestižní místo na pařížské Collège de France, kde má celý rok přednášet na podobné téma.

Ačkoli první román Mabanckou vydal už v roce 1998, teprve Verre Cassé (tedy Prasklej Sklenička) z roku 2005 ho proslavil. Líbil se recenzentům, získal významné literární ceny, oslovil čtenáře: úspěch byl i komerční, jen krátce po vydání už se prodalo přes 80 000 výtisků.

Mrknul jsem ke dveřím, nevěřím vlastním očím
Děj románu Prasklej Sklenička rámuje jednoduchá situace: chudý bar v chudé čtvrti s chudou klientelou, to celé v podání ubohého vypravěče. Čtení je však – tím spíš – mnohem bohatší a barvitější. Vypravěč, snad že je to typický Afričan, snad že je to typický opilec a typicky hrabalovský pábitel, ze sebe sype jednu příhodu za druhou. Dojem nevysychající a nekončící řeky slov, která se z něho leje, umocňuje autorův záměr strukturovat text do sotva naznačených kapitol, kdy onu jedinou vypravěčovu větu nenaruší ani tečka, ani velké písmeno. Jeho nadechnutí či možná rozhlédnutí po sále („mrknul jsem ke dveřím, nevěřím vlastním očím, objevila se tam Lulu“), aby nabral inspiraci pro další téma, se projeví jen tím, že občas jeden příběh skončí dole na stránce a pro druhý musíte zvednout oči na další, nebo nedej bože dokonce otočit list.

Postupně se seznamujeme s příběhy různých hostů, kteří si v baru ke Skleničkovi přisednou („doufám, že si všecko, co ti tady povídám, pečlivě píšeš“) nebo se na ně zrovna rozpomene. Mezi rozličnými kumpány tak vedle chlapa v pamperskách, křivě obviněného z pedofilie, excelují bývalý funebrák Mompéro, Tiskař, který dojel na to, že se oženil s běloškou, „královna chcaní“ Lulu, Mouyeké, souzený za to, že prý dokáže kohokoli učinit šťastným, šaman Zerochyb, vypravěčem usvědčený ze lži a podvodu, stará prostitutka, obývající pravěkou chatrč („říkaj mi Alenka, protože kvůli divum se chodí za mnou“), černošský malíř Joseph, Máma Mfoa alias Plešatá Zpěvačka, co prodává na ulici pečené maso... Ti všichni skládají obraz místa, kde naděje neumírá a každé neštěstí se dá podat jako dobrý vtip. Teprve v závěru se Sklenička rozjede tak, že zadání Paličatého Šneka („Skleničko, vypusť ze sebe ten vztek, zvracej, plivej, kašli nebo ejakuluj, to je mi fuk, ale vyploď mi něco o tomhle baru, o pár chlápcích odtud a hlavně o sobě“) začne plnit ještě svědomitěji a podrobně vypovídá i sám o sobě, zejména o své exmanželce Diabolice, ale i o opileckých excesech, které vedly k tomu, že přišel o místo učitele.

Když se po mnoha úvahách Sklenička konečně ztotožní s požadavkem Paličatého Šneka, zavelí: „Přines mi dvě lahve červeného a sešit!“ a dá se do práce. Jako novic spisovatelského řemesla svůj úkol bere velice zodpovědně. Mezi směsí závažných příběhů a podružných historek, které do sešitu systematicky zaznamenává, zvládá i různě rozumovat o svém psaní. Nejednou lze ty jeho stesky vnímat jako ostrou satiru literárního provozu jak v Africe, tak ve Francii („opravdický a falešný spisovatelé, který ucpávaj dálnice literatury, fundamentalisti a nedělní odpolední básníci [...], oddělit to, co považuju za sračky, od toho, co si zaslouží potlesk...“). Rozhodně však Sklenička zůstává při zemi, nepovyšuje se nad své okolí a lacině nemachruje, naopak: „přinesou mi dvě lahve červeného a sešit, piju, něco napíšu, pozoruju, [...] místo toho, abych se najedl, probíral jsem se vlastním životem a zabralo to spoustu času, ale myslím, že to muselo být, čili teď si dám pauzu a najím se, i když to ta nevypadá, už mi pěkně kručí v břiše“. Právě tím se kniha v očích mnoha kritiků vyšvihla nad průměr francouzské literární produkce, která i v rovině příliš komerční, i ve vrstvě příliš intelektuálské bývá nebezpečně sebestředná, a tím pro mnoho čtenářů neatraktivní.

Za každej zločin příde trest a nevobejde se to bez procesu
Román samosebou nenabízí jen neřízené opilecké blábolení: text má i další roviny. Kromě toho, že se zdánlivě mimochodem vyslovuje k různým historickým dějům a skutečnostem, a zdaleka ne jenom africkým, rovněž zlehka komentuje nesčetné soudobé politické a kulturní události. Mimoto obsahuje stovky aluzí na literární, filmová, výtvarná a hudební díla z celého světa. Někdy jsou to jen v zápalu té zběsilým tempem podané promluvy odcitované názvy knih, filmů, obrazů či písniček, slavné citáty z prezidentských proslovů, úryvky z Bible i z komiksů, jména kultovních i zapomenutých postav, geografické údaje... Někdy jsou uvedena explicitně a v textu mají jasný význam, hned nato však zase zaznívají zcela skrytě. Zpočátku se nám dokonce může zdát, že jde o nechtěnou shodu okolností, autor prostě v toku výpovědi použil sousloví, které připomíná známé dílo. Jinde jako by ta slova jen vyplynula z textu samotného, oživila konotaci, která se s výskytem určitého výrazu sama nabízela („ty bys to do mě řek, že bych moh vyjet po děcku, to neni možný, je to přeci jenom moje dcera, Amélie, hele, a já byl tak šokovanej [...] tak do mě kopne, že naplive na můj hrob, řekla, že sem námořník, kterýho vyvrhlo moře, že bych měl vědět, že za každej zločin příde trest, tenhle policajt ženský národnosti řekla, že mě zašije, řekla, že udělá všecko pro to, aby se to vobešlo bez procesu“).

Metatextová a intertextová hra četbě dodává různé další rozměry. Autor sám ji v rozhovorech spíše upozaďuje, zato kritici – a dnes už také různé univerzitní práce – se předhánějí v tom, kdo ji vyčerpávajícím způsobem dešifruje a kdo definuje její funkce v románu. Ten soupis odkazů na díla, která bychom mohli a zřejmě i měli znát, jistě v prvním plánu ukazuje sečtělost a (multi)kulturnost autora románu. Zároveň však také ilustruje jeho tezi o tom, že umění nelze dělit podle původu či barvy pleti autora. Africkou kulturu a vzdělanost není správné oddělovat od evropské, ačkoli vycházejí z jiných kořenů – v dnešním světě je to vše překvapivě úzce propojené, navzájem ovlivněné. A je nutné vzít na vědomí, že takhle svět vnímají nejen bohatí, zcestovalí a studovaní, ale též ubožáci z posledního baru někde na předměstí, kteří do žádných škol nechodili a ze své čtvrti nikdy paty nevytáhli. I ti se k určitému poznání světa dobrali.

Jinak řečeno, četba z vás ještě nedělá vzdělance, a naopak vzdělanost už nelze čerpat jen z knih. Román Prasklej Sklenička je poklona veškeré literatuře (a dalším druhům umění), která tu byla před ním, umožnila autorovi proložit text oslavnou úctou i posměšnou ironií a v podstatě dala této knize vzniknout. A zároveň jde také o připomenutí síly vyprávění lidového, založeného na ústním podání příběhů a popisu světa tak, jak se utváří v ozvěně jednotlivých hlasů.

Zážitek z četby svědectví Prasklýho Skleničky dotváří i český překlad, který je dostatečně barvitý, živý a peprný. Jistě to nebyla lehká práce – vedle afrických reálií, z nichž některé si vysloužily dokonce zmínku v poznámkách na konci knihy, se překladatel musel potýkat s dešifrováním těch desítek až stovek literárních a kulturních aluzí různě poskrývaných, často překroucených a utajených tak, že je i čtenář francouzské verze jistě všechny nenajde a nepochopí. A překladatel je musel nejen převést, ale v prvé řadě hlavně odhalit, a to se některé navíc ještě vinou celým textem a fungují v různých kontextech. Pečlivě odvedený překlad doplňuje i vkusná grafická podoba knihy. O to víc zamrzí asi dvě desítky opravdu zbytečných chyb, které nezbývá než připsat na vrub redaktora textu: prohřešky typu nadbytečné či naopak chybějící interpunkce (čárky oddělující vedlejší větu) nebo rozlišení tvarů jakoby/jako by se objevují někde i tři na stránce, jindy jsou celé dlouhé i třicetistránkové úseky zcela v pořádku... Možná se i korektury četly v baru se dvěma lahvemi červeného po ruce?

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 1758x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce