Statovci, Pajtim: Moje kočka Jugoslávie

Statovci, Pajtim
Moje kočka Jugoslávie

recenze beletrie zahraniční

Pajtim Statovci píše o bolestech imigranta s otevřeností a vyzrálostí, přestože mu bylo v době, kdy knihu vydal, pouhých čtyřiadvacet let. Téma imigrace a identity rozvíjí v kontrastním dvougeneračním příběhu matky a syna, vyprávějícím o rodině, kterou válka vyrvala z kořenů.

Všechny boly imigranta
Statovci, Pajtim: Moje kočka Jugoslávie. Přel. Jitka Hanušová, Argo, Praha, 2016, 247 s.

Kosovský Albánec Pajtim Statovci (*1990), jehož rodina odešla z rodné země do Finska, když mu byly dva roky, napsal čtivou knihu o imigraci a identitě, aniž by se zamotal do literárních klišé. V románu Moje kočka Jugoslávie (Kissani Jugoslavia), za který autor získal v roce 2014 cenu deníku Helsingin Sanomat, určenou nejlepší prvotině, s otevřeností píše o srážce severu a jihu a o sexualitě bez hranic. Jeho debut překvapí tematickou i formální vyzrálostí, zejména po zjištění, že autorovi bylo v době vydání pouhých čtyřiadvacet let. Práva na titul se prodala již do několika zemí, včetně USA.

Próza má dvě dějové linie, vyprávěné matkou a synem, které dohromady podávají celistvou výpověď o střetu rozdílných kultur. Promyšleně zvolená, kontrastní a na první pohled až nesouvisející vyprávění zdařile zdůrazňují odlišnost životního stylu dvou generací přistěhovalců. Příběh Emine, která byla provdána v den, kdy zemřel Tito, líčí s popisnou odtažitostí a bez estetických kudrlinek patriarchální společnost kosovských Albánců v bývalé Jugoslávii, jež lpí na tradici. Některé pasáže, zejména svatební zvyky, jsou podány až s etnografickým zaujetím. Nejsilněji ale působí vnitřní monology mladé dívky, uvízlé v pasti kosovské reality: „Zavrtěla jsem hlavou a začala přemýšlet, v co bych mohla místo snění doufat. A tak jsem doufala, že můj budoucí manžel na mě bude hodný. A doufala jsem, že bude hezký, uspořádá tu největší a nejkrásnější svatbu a že jeho rodina se ke mně bude chovat stejně hezky jako on, a když jsem si před zrcadlem vyjmenovala tahle svá přání, vyběhla jsem do kuchyně, popadla mísu na těsto a vyzvracela se.“

Emine s manželem Bajramem a dětmi odchází z vesnice do města a odtud pryč ze země, když se vyostřuje konflikt mezi Srby a Albánci. Témata, která souvisí s balkánskou válkou a imigrací obecně, se rozpínají do široka, ale nerozbíhají se, autor je pevnou rukou drží v mezích. Jedním z aktuálních imigračních témat, které se podařilo Pajtimu Statovcimu přesvědčivě zachytit, je vylíčení vyhrocené situace, v níž lidé opouští svou zemi a jdou do neznámého prostředí, ve kterém se snaží žít.

Eminin příběh, zabíhající do minulosti, se střídá s vyprávěním jejího nejmladšího syna Bekima, bisexuála žijícího po boku hroznýše královského a nějakou dobu také s náladovým a pohlavně a vůbec bytostně nezařaditelným stvořením – kočkou. Oproti sociálnímu rázu ženského vyprávění je tato linie psána více symbolicky s fantaskním nádechem. Had a kočka, studenokrevné Finsko a teplokrevná Jugoslávie, vedou bitvy mezi sebou a bojují i s Bekimem. Ten už v dětství míval noční můry, ve kterých figuroval had, a kočka byla na seznamu zvířat, která považoval za zlá. Jejich zhmotnění v dospělosti je vyústěním zápasu: i tak lze mnohovrstevnaté vyprávění číst. Emine při návštěvě psycholožky komentuje synův seznam zvířat slovy, že kočka v Jugoslávii znamená nečistotu. Nejednoznačnost a nezařaditelnost románové kočky může mít také souvislost s queer modelem sexuality a genderové identity, vztah s někým takovým se vymyká heteronormativní většině a stojí v kontrastu k přesně vymezeným genderovým rolím muže a ženy v Jugoslávii. Tento prvek souzní i s velmi podařeným svítivě růžovým přebalem knihy s černou kočkou, který je převzatý z finského originálu. Je slast rozplétat symbolické roviny dobře napsaného a promyšleného románu.

Ve vyprávění matky a syna se zrcadlí ještě třetí, neméně zajímavý osud otce a tyranského manžela Bajrama. Jeho chování má leckdy groteskní charakter, daný i tím, že je vržen do společnosti, kde jeho identita, vybudovaná v patriarchální společnosti, do všeho naráží a on selhává v roli živitele a autority. Zároveň se musí vyrovnat s faktem, že zvolil pro svou rodinu bezpečí a nezemřel ve válce jako hrdina. Ani návrat do vlasti není možný, protože i ta se změnila. Jen ti, kdo emigrovali, zůstali viset v jakémsi bezčasí, upnutí na zem, která už neexistuje.

Pozice cizince v nové zemi s sebou nese spoustu bolestí. Pajtim Statovci se je nebojí odkrýt a vyprávět o nich v neotřele uchopeném a silném příběhu rodiny, která byla válkou vyrvána z kořenů.

 

© Martina Siwek Macáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.