Jak vypadala první výtvarná ztvárnění Teplických a Adršpašských skal? Jak se od té doby až do současnosti jejich obraz proměňoval? Jak si s jejich tajemnou krásou poradili Johann Wolfgang von Goethe, Josef Navrátil, Mikoláš Aleš nebo Julius Mařák? I na tyto otázky odpovídá publikace Tváře skal od Petra Hnyka. Kromě barevných ilustrací v ní jsou popsány životní osudy více než osmdesáti rytců a malířů, výtvarníků profesionálů i amatérů, které v posledních třech stoletích spojilo jedno jediné téma: zobrazení zmíněných skalních scenerií.

Co se týká zmíněné historie, podle odborníků byla místní skalnatá krajina výtvarně zachycena již v průběhu sedmnáctého století, ale tyto výjevy byly bohužel zničeny při požáru adršpašského zámku v roce 1713. V roce 1723 pak Adršpašské skály navštívil hrabě Antonín Špork (1662–1738) a přivezl s sebou malíře, kreslíře a rytce, aby pro něj jako trvalou památku na návštěvu skal tento div přírody výtvarně zaznamenali. Nadšení hraběte Šporka z návštěvy Adršpašských skal prý tehdy neznalo mezí a koncem května téhož roku napsal dopis jistému Grossovi, kde líčí bezprostřední dojmy z několikadenního pobytu v Adršpachu a hlavně po prohlídce Adršpašských skal: „Myslím, že kdo chce vidět zázrak přírody a chce vším právem o něm hovořit, může pominout drsné pohoří pyrhenejské a vysoké Alpy tyrolské a švýcarské a hledat jej na hranici slezského území. Za sebe mohu po pravdě prohlásit, že se mi za času mého života dostalo před oči mnoho pozoruhodných věcí, jak ztvárněných přírodou, tak vytvořených uměním, ale nic z toho nepřesahovalo tyto adršpašské skalní útesy. Nespokojil jsem se však tím, že jsem je viděl, ale abych je měl častěji k obdivu před očima, a navíc aby si ti, kteří mají příležitost cestovat, mohli o tom učinit představu, dbal jsem především o to, aby se mnou byli tací lidé, kteří celou tamní oblast proměřili a se vším obdivuhodným obkreslili, z čehož také některé nákresy provádějí.“

Jak uvádí Hnyk, z tohoto období také pochází známa rytina, která bývá označovaná jako nejstarší zobrazení Adršpašských skal. První knižně vydanou ilustrací Adršpašských skal je mědirytina lékaře a učence Gottfrieda Heinricha Burgharta z roku 1736. Oproti tomu rytina kreslíře Michaela Rentze (1698–1758) byla zhotovena již r. 1723, ale zveřejněna až později. Po těchto dvou umělcích pak přišla dlouhá řada následovníků, kteří pod dojmem návštěvy lokality vytvořili množství rytin, kolorovaných leptů, litografií, olejomaleb, akvarelů, perokreseb, grafických listů či obrazů vzniklých digitálně. Jestliže v nejstarších zobrazeních jsou skály značně stylizované a vypadají spíše jako kamenné stromy nebo obří stalagmity, později se mnozí přiblížili jejich „realistickému“ vyobrazení. V řadě pozdějších obrazů ovšem můžeme rozlišit vliv impresionismu, expresionismu nebo abstrakce. Zvláště ve výtvorech z první poloviny 19. století je daná krajina znázorněna jako přehledné a idylické pastviny s mírným dobytkem, úhlednými skalami a spořádanými občany ve vzorném vycházkovém ošacení (Friedrich Tittel). Později ovšem tato biedermeierovská atmosféra ustupuje a vznikají například obrazy Sidonie Springer (1878–1937): na jednom z nich se osamělý houslista oddává melancholické hře na vrchu skaliska, kde mu společnost dělají jen torza dávno uhynulých kmenů borovic (podle Hnyka dílo odráží malířčin stav po rozchodu s manželem). Přízračná atmosféra promlouvá i z maleb Josefa Seiferta (1886–1937) původem z Podkrkonoší, který místo postavy vládce hor Krakonoše do svých obrazů z Adršpašska vnášel nadpřirozené duchy přírody. V podobě nahé ženy tak například ztvárnil ducha Adršpašského vodopádu; v obraze Konečně sami se uprostřed skal dva milenci oddávají jeden druhému netušíce, že je z jeskyně upřeně pozoruje bazilišek. I v ilustracích Marcely Tojnarové je oblast zabydlena skřítky, vílami, čarodějnicemi a dalšími nadpřirozenými bytostmi. Tato výtvarnice mimochodem ilustrovala autorovu předchozí knihu Ze skal a z podskalí: pověsti z kraje Adršpašsko-teplických skal (2010).

Jak jsme naznačili, Hnyk v knize pečlivě sepsal stručné životopisy zařazených umělců, někdy i málo známých či téměř zapomenutých, ve kterých občas naznačil autobiografické konotace jejich tvorby či jejich stylové zaměření. Naopak v ní nenajdeme úvahy nad dějinami postupného proměňování vztahu člověka k horám ani specifickou historii objevování „jeho“ lokality, v níž sehrál významnou úlohu požár v roce 1824 (zde je možné odkázat na obsáhlou a povedenou knihu Adršpašsko /Juko, Náchod, 2011/). Recenzovaná publikace neobsahuje ani pokus o obecnější zhodnocení vývoje zobrazování těchto největších skalních měst v celé Evropě. (Kromě poznámky o tom, že výtvarná výpověď každého z autorů je pokaždé „jiná, jinak osobní, podbarvená individuálními podmínkami, autorovým umem, citem, okamžitou náladou a použitou výtvarnou technikou“, což ale obecně platí u jakéhokoli výtvarného motivu.) K podobným myšlenkovým syntézám ale kniha poskytuje bohatý barevný materiál, dokazující známou tezi historika umění Ernsta Gombricha, že malíř nemaluje to, co vidí, nýbrž spíše vidí to, co maluje. Shromážděné obrazové dokumenty tak mohou sloužit jako podklad k uměleckohistorickému výzkumu, ale rovněž jako podnět či pozvánka i laickému čtenáři, aby onu jedinečnou oblast sám navštívil a udělal si tam svůj vlastní „obrázek“ sám.