Nordberg, Jenny: Tajný život afghánských dívek

Nordberg, Jenny
Tajný život afghánských dívek

recenze sociologie

I když český název ne úplně šťastně sugeruje představu pikantních sexuálních dobrodružství, ve skutečnosti jde o smutné svědectví o vynalézavém boji, jímž se ženy v některých částech světa snaží vzdorovat vlastní diskriminaci. Odmítají se zařadit do předem daných, pro ně ponižujících kategorií, ale za tuto svoji neochotu často musí platit nemalou cenu.

Jak může afghánská dívka získat privilegium pouštět draka, bláznivě se smát a lézt na stromy? Stát se přechodně chlapcem, ukazuje novinářka Nordbergová
Jenny Nordbergová: Tajný život afghánských dívek. Přel. Jitka Jeníková, Libri, Praha, 2016, 275 s.

Vyloučení volá po kreativitě, po nacházení inovativních řešení, jak zákaz napínající meze snesitelné pro lidskou přirozenost obcházet. To je obecný zákon, který se týká stejně tak prohibice, celibátu nebo téměř naprostého vyloučení žen z veřejného života v mnoha muslimských společnostech. Jak na posledně zmíněnou situaci reagují ženy v Afghánistánu? Švédská novinářka a absolventka studia práv usazená v New Yorku Jenny Nordbergová (*1972) napsala o tomto tématu na základě vlastního zkoumání a rozhovorů knihu s názvem The Underground Girls of Kabul. Ta nedávno vyšla česky pod názvem Tajný život afghánských dívek.

Plasticky v ní líčí strastiplný život nejen afghánských dívek, ale zvláště pak dospělých žen, které se před zraky místní společnosti „proviní“ tím, že svému muži nedají syna. Alespoň jeden mužský potomek je tam totiž kvůli dobrému postavení a pověsti nutný. Rodina bez syna není jen nekompletní, je to navíc známka slabosti a zranitelnosti. Přesně proto musí každá vdaná žena přivést rychle na svět syna – je to nezpochybnitelný smysl jejího života. A pokud ho nenaplní, je s ní podle ostatních zjevně cosi v nepořádku. Může být zavržena jakožto „ta, co rodí pouze dcery“. Není to pořád ještě tak hrozná urážka jako ta, jíž se dočká bezdětná žena. Té budou říkat „suchá“. Nicméně žena, jež nedokáže v patrilineární kultuře porodit syna, je v očích společnosti, a často i v těch svých, nevyhnutelně považovaná za „kazovou“. V mnoha oblastech nepřesahuje gramotnost deset procent a mnohé ničím nepodložené pověry přežívají, aniž by se je někdo pokusil zpochybnit. Patří k nim i všeobecné přesvědčení, že si žena může vybrat pohlaví nenarozeného miminka jednoduše tak, že se vnitřně rozhodne. Proto také neschopnost ženy přivést na svět chlapce nevyvolává moc soucitu. Místo toho ji zavrhne jak společnost, tak manžel jakožto někoho, kdo si prostě syna jen dostatečně nepřál. Ženy se pak často uchylují k tomu, že z neúspěchu v plození hochů viní své tělo a slabou mysl. V očích ostatních má obvykle taková žena další charakterové vady: je s ní těžké pořízení a je protivná. Možná dokonce i zlá. O tom, že o pohlaví dítěte rozhoduje otec, neboť mužská spermie je nositelem chromozomu, jenž určuje, zda se narodí chlapec, či dívka, většina místních vůbec netuší.

V takové situaci nabízí řešení tradiční instituce zvaná „bača poš“, kdy se dívky do určitého věku přechodně vydávají za chlapce, jsou podle toho oblékány a chovají se tak. Úlevu to může přinést celé takto „postižené“ rodině. Pro manžela to může znamenat, že zlé jazyky už nebudou klevetit o tom „nešťastném chlapovi, kterému osud naložil na záda čtyři dcery, jimž bude muset najít manžele, a jehož rodová linie s jeho odchodem zanikne“. Pokud ale jedna z dcer na sebe vezme „chlapeckou“ roli, stane se pro otce zdrojem hrdosti. Její upravený status přinese dokonce i jejím sestrám, třebas starším, výrazně více svobody. A zcela jinak se v nové roli může chovat i „dosavadní“ dívka, které po proměně začíná úplně nový život. V něm „můžete pouštět draka, běžet tak rychle, jak dokážete, bláznivě se smát, skákat, protože je to prima, a lézt na stromy kvůli tomu vzrušujícímu pocitu, kdy visíte ve vzduchu. Můžete mluvit s jiným klukem, sedět s otcem a jeho přáteli, jet v autě na předním sedadle a dívat se na lidi venku na ulici. Dívat se jim do očí. Budete moct mluvit bez obav a budou vás poslouchat, jen málokdy se vás bude někdo ptát, proč jste sami venku a máte na sobě pohodlné oblečení, které vám umožňuje jakýkoliv pohyb. Všechno to, co je pro afghánské děvče nemyslitelné.“

Nestávají se ovšem „stoprocentními“ chlapci, ale v jistém smyslu zůstávají kdesi na pomezí mezi danými kategoriemi. Pokud například některý konzervativní učitel onu proměnu plně neakceptuje a vyžaduje po novém „žákovi“ nošení ženského šátku, může být jako kompromisní varianta zvolena kšiltovka. V nové roli se rovněž často neztotožňují s tím, jak opovržlivě se ostatní kluci chovají k „normálním“ dívkám. Pokud „bača poš“ zvedá těžký koberec a je sousedy chválena za svoji sílu, cítí se v té chvíli jako chlapec, ale když uklízí dům nebo provádí jinou typickou ženskou činnost, připadá si opět jako děvče.

V době dospívání se pak tito jedinci zpravidla vracejí ke svému ženskému genderu, ovšem jejich sebeprožívání i zažité chování pak už nikdy nemůže být úplně stejné jako u žen vyrůstajících zcela tradičně. Chovají se – v rámci předem daných mezí – sebevědoměji: když svoje těla například při chlapeckých sportech plně „používaly“, už si nepřipadají tak slabé jako předtím. A pokud ucítily sílu svého těla, vědí, že v budoucnu dokážou i další věci. Svoji situaci si vysvětlují tak, že je Bůh nestvořil jako muže, ale dal jim jejich sílu a schopnosti. To autorka dokumentuje na příbězích několika konkrétních žen. Například Azity Rafaatové, bývalé poslankyně kábulského parlamentu, která sama žila jako „bača poš“ a později tak vychovávala svou nejmladší dceru Mehran. Její relativní emancipovanost ovšem vedla ke konfliktům s jejím konzervativním manželem, které bohužel nezřídka ústily v domácí násilí (zdůrazněme – ze strany manžela vůči Azitě). A na obecné rovině může být někdy problémem i to, že kvůli své (převážně) chlapecké výchově není či nemusí být ihned připravena plnit činnosti, které se pak od ní jako od ženy vyžadují.

Současně se autorka snaží obecněji pojednat o fenoménu žen vydávajících se za muže, jehož existence je prý přitom v samotném Afghánistánu i mnoha evropskými badateli zpochybňována. Švédská žurnalistka hledá jeho kořeny i ve starších, předislámských tradicích dané oblasti. A také poukazuje na některé paralely v jiných částech světa. Zmiňuje i hypotézu srbského historika a etnologa Tatomira Vukanoviće, podle něhož by mohlo jít o univerzální strategii, jež se v různých patriarchálních společnostech vyvinula jako historická nutnost. Nordbergová referuje o odhadech některých odborníků, podle kterých najdeme v období mezi šestnáctým a devatenáctým století přes stovku Evropanek, jež vystupovaly jako muži, především jako vojačky a námořnice. O mnohých se to ovšem zjistilo až v okamžiku, kdy byla odnášena jejich těla z bojiště. Zvláště v severní Albánii a Černé Hoře je zdokumentována stovky let stará praktika „zapřisáhlých panen. Podobně jako v Afghánistánu i v Albánii panovalo kmenové uspořádání dodržující pradávné zvyky. Tamější společnost je tradičně striktně patriarchální a patrilineární, děti tak údajně pochází přímo z otcovy krve a žena je považována pouze za tu, co je odnosí. Albánské zapřisáhlé panny, nazývané burrnesha, si během dospívání a zkraje dospělosti rozvinou kompletní mužskou identitu jak po stránce duševní, tak ve vystupování – a dokonce i fyzicky. S pozdně nastupujícími a nepravidelnými periodami, drobnými ňadry a hlubokými hlasy se zapřisáhlé panny chovají jako běžní muži, kouří tabák, klejí, bojují a často přehlížejí ženy jako slabší pohlaví.“ Ruku v ruce s tím, jak se Albánie postupně modernizuje a otevírá vnějšímu světu, se ale počet zapřisáhlých panen snižuje. Rychlost, s jakou tam ona tradice mizí, podle autorčiny optimistické víry „naznačuje, jak by se mohl změnit i Afghánistán, pokud by se zbavil nekonečných válek a podařilo se mu vyhrabat se z nejtěžší chudoby“. V nemalé míře kniha ovšem pojednává také o mezikulturních rozdílech, protože z hlediska většinového pohledu afghánské společnosti se chování, gesta i držení těla samotné Jenny Nordbergové coby západní ženy blíží spíše mužskému než ženskému pólu.

I když český název možná ne úplně šťastně sugeruje představu skrytých, ale o to bujnějších a pikantnějších sexuálních dobrodružství, ve skutečnosti je Tajný život afghánských dívek smutné svědectví o vynalézavém boji, jímž se ženy v některých částech světa snaží vzdorovat vlastní diskriminaci. Odmítají se zařadit do předem daných, pro ně ponižujících kategorií, ale za tuto svoji neochotu často musí platit nemalou cenu. 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 1839x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce